Kiri Te Kanawa a André Previn: Pocta Japonsku

Kiri Te Kanawa a André Previn v Montrealu na Place des Arts

Když marketingové oddělení Place des Arts připravovalo tento výjimečný večer, nikdo nemohl tušit, za jakých neblahých okolností k němu nakonec dojde. Nebýt významného sponzora, koncert v „La Série classique Mercedes Benz“ by se asi ani neuskutečnil. Mezitím několikrát udeřilo devastující zemětřesení: koncem února v Christchurch na Novém Zélandu, odkud hlavní hvězda večera Dame Kiri Te Kanawa pochází, a pak před pouhým týdnem v Japonsku, odkud přijel tamní Symfonický orchestr NHK. K dnešnímu dni v Japonsku napočítali skoro 17 tisíc mrtvých nebo pohřešovaných…

Celý týden se také tady v Montrealu samozřejmě píše a mluví o neutěšené situaci obyvatel Japonska. V kulturních rubrikách médií se okamžitě objevily také rozhovory, pořízené na dálku s protagonisty dnešního koncertu. Ani jim katastrofa pochopitelně nedá spát..


Dame Kiri Te Kanawa oslavila před pár týdny, 6.března, svoje sedmašedesáté narozeniny. Její impozantní kariéra lyrické sopranistky pokrývá skoro půl století. Již několik posledních let se věnuje téměř výhradně pěveckým recitálům, ale loni udělala výjimku, když se objevila v operním domě v Kolíně nad Rýnem jako Maršálka ve Straussově Růžovém kavalírovi. V newyorské Met přijala víceméně mluvenou roli Vévodkyně Crackentorp v Donizettiho opeře Dcera pluku. Přesto, že je její kalendář stále zaplněný, Dame Kiri nachází čas na pomoc mladým zpěvákům, prostřednictvím své nadace Kiri Te Kanawa Foundation. Sama k tomu řekla kanadskému státnímu rozhlasu CBC před několika dny: „Mnozí zpěváci zakončí aktivní kaiéru definitivním odchodem ze scény, ale já jsem se rozhodla zůstat a pomáhat těm nejnadanějším z mladé generace uskutečnit jejich sen.“


Druhá hvězda montrealského koncertu, André George Previn, narozený v Německý roku 1929 jako Andreas Ludwig Priwin, americký klavírista, dirigent a skladatel, získal během svojí dlouhé kariéry čtyřikrát Oskara za filmovou hudbu a jeho nahrávky dostaly desetkrát ocenění Grammy. Previnovou poslední manželkou byla o čtyřiatřicet let mladší, neméně slavná německá houslistka Anne Sophie Mutter. Zanedlouho dvaaosmdesátiletý André Previn je v současné době hlavním hostujícím dirigentem japonského Symfonického orchestru NHK. Přes určité zdravotní potíže, projevující se velmi obtížnou chůzí i za pomoci hůlky, má orchestr zcela viditelně pod kontrolou a hudebníky je vysoce respektován.


Nippon Hōsō Kyōkai, v dnešní době nejspíš nejlepší japonský symfonický orchestr, byl založen už v roce 1926 jako první profesionální orchestr ve své vlasti. V Montrealu jsme jeho hráče teď uvítali poprvé, podobně jako dirigenta Previna. Symfonický orchestr NHK uvádí v Japonsku ročně okolo dvanácti desítek koncertů a může se chlubit jmény těch nejvýznamnějších dirigentů: Vladimir Ashkenazy (současný hudební šéf), Charles Dutoit (hudební šéf emeritus), dříve také Wolfgang Sawallisch (stále čestný dirigent-laureát), Herbert von Karajan, Joseph Keilberth, Lovro von Matačić a další.

Když udeřilo to strašné zemětřesení, všichni tady v Montrealu se obávali o osud hudebníků, kteří byli ještě v Japonsku. Mohu jen obdivovat jejich disciplínu a vytrvalost, že jsou nejen schopni za všech těch okolností přicestovat z takové dálky a také odlišné časové zóny, ale současně i podat tak skvělý a soustředěný výkon – když jejich mysl je zcela pochopitelně s jejich blízkými v Japonsku. Bohužel, dva z pětaosmdesátičlenného orchestru už přiletět na montrealský koncert nemohli…

Pár dní před koncertem se jeho organizátoři společně s protagonisty rozhodli k uctění památky obětí zemětřesení přidat do programu ještě jedno krátké číslo – Árii na struně G, transkripci druhé části Bachovy III.suity D Dur od německého houslisty Wilhelmiho. Tato Bachova svita (BWV 1068) je jedním z nejpozoruhodnějších čísel barokní hudby; vznikla někdy mezi lety 1717 a 1723 na objednávku Prince Leopolda z Anhaltu a v roce 1902 byla první nahrávkou z Bachovy tvorby.

Je celkem logické, že nejlepší japonský symfonický orchestr rád v zahraničí předvede hudbu nejslavnějšího skladatele své země, jimž je Toru Takemitsu (1930-1996). Skladba Green pochází z roku 1967 a je inspirována Debussyho hudbou. Patří mezi skladatelovy nejznámější kompozice a pro většinu posluchačů je přinejmenším zpočátku trochu neobvyklá. Trvá jen šest minut a člověk si ji k úplnému vychutnání musí nejspíš poslechnout několikrát, aby si na takový styl hudby zvykl. Pokud najdete její nahrávku, rozhodně doporučuji.

Richard Strauss složil Vier letzte Lieder (Čtyři poslední písně) v roce 1948, na sklonku svého života, údajně pro Kirsten Flagstad která také zpívala jejich premiéru v roce 1950. Od té doby toto mistrovské dílo nechybí v repertoáru mnohých sopranistek a posluchači po celém světě je milují. Jejich provedení trvá zhruba dvacet minut a i při montrealském koncertu to byl zlatý hřeb večera. Dame Kiri se tímto dílem proslavila na vrcholu své kariéry. Z té doby, z roku 1990, také pochází následující videoukázka, s dirigentem Georgem Soltim.

Frühling (Jaro) zkrátka patří k jedné z nejkrásnějších Straussových písní. Vzhledem k okolnostem montrealského koncertu sehrál svoji roli při vyznění této písně i fakt, že jaro je odjakživa spojeno s obnovou fyzických i duševních sil… Dame Kiri očekávání i tentokrát splnila, stále má svůj jasný a zvonivý hlas neobyčejné krásy. Srovnám-li ukázku z roku 1990 s tím, co jsem slyšel tentokrát, tedy o dvě desítky let později, přidal bych k charakteristice jejího nynějšího hlasového fondu anglické slovo mellow, tedy něco jako měkký. Také rád podotknu, že když blond Dame Kiri doslova vplula na pódium ve světle fialové koncertní róbě, hádali byste jí minimálně o deset či patnáct let méně.

Symfonie No.5 (op. 100) ruského skladatele Sergeje Prokofjeva (1891-1953) vznikla v létě 1944 za druhé světové války, a dnes je všeobecně považována za skladatelovu nejlepší. Určité politické motivy, spojené s jejím vznikem nyní ustupují do pozadí. Prokofjev sám měl tuto symfonii za „hymnu pro svobodného a šťastného Člověka, oslavu jeho nevyčerpatelných sil, jeho čistého a vznešeného ducha“. Ačkoli v době příprav montrealského koncertu nikdo netušil, jaká přírodní katastrofa Japonsko postihne, do programu nemohlo být vybráno lepší dílo. Obnova země bude stejně náročná, jako po druhé světové válce a maximálně přitom vyzkouší Člověka a jeho Prokofjevem popsané kvality, pochopitelně bez původního politizujícího kontextu. Symfonický orchestr NHK pod taktovkou André Previna odvedl skvělý výkon a dílo proto v sále vyznělo přesně v tomto smyslu.


Koncert zahájila a všechny přítomné přivítala ředitelka Place des Arts Marie Lavigne. Jakkoli nemiluji před koncerty úvodní projevy, tak musím přiznat, že ten dnešní byl s ohledem na ono tragické japonské zemětřesení na místě. A to i přesto, že jsem si v duchu kladl otázku, proč se Lavigne tak nepřirozeně stylizovala do pařížské francouzštiny a proč se lépe nenaučila anglickou verzi své řeči, která vyzněla poněkud kostrbatě a suše. Také nelze nezmínit japonské společenské zvyky. Pořád se vstávalo, na jevišti i v hledišti, jako výraz vzájemné úcty, na konci se hudebníci mírně poklonili směrem do hlediště, než si navzájem podali ruce.


Na setkání s umělci u stage door jsem v Place de Arts doposud velké štěstí neměl, nejspíš proto, že se tam po koncertech pravidelně pořádají pro účinkující a přizvané vybrané hosty rauty v green room, kam je trochu vidět i z ulice. Dame Kiri ovšem unikla už před koncem koncertu, tedy hned po svém vystoupení ještě před přestávkou. Možná vyrazila do stejné japonské restaurace jako před pětadvaceti lety, když jsem ji u nás v Montrealu slyšel poprvé. Tehdy se psalo, že ji v dotyčné restauraci velmi chutnalo, a že tam pak chodila každý večer. Tentokrát se mi ale podařilo krátce se pozdravit s dirigentem Previnem, který zmíněný raut odmítl, a který po konci odjel s japonským velvyslancem v Kanadě Kaoru Ishikawou, vozem značky Lexus pochopitelně s japonskou vlajkou. Když André Previn mířil k autu společně s šesti Japonci a já jej oslovil, rozpovídal se s přirozeným úsměvem a působil přitom velmi příjemně a neunaveně, přestože i ve svém věku má program velmi nabitý. Byla to skvělá tečka za nezapomenutelným koncertem.

Všichni umělci se teď ve stejném složení včetně Dame Kiri přesunují do New Yorku, kde budou koncertovat v Carnegie Hall. Přeji hodně štěstí a hlavně příznivější zprávy z Japonska.

Orchestre Symphonique NHK, Tokyo
André Previn – dirigent
Dame Kiri Te Kanawa -soprano
Salle Wilfrid-Pelletier, Place des Arts, Montreal 18.března 2011

program:
J.S. Bach: “Air on the G String” (Suite No. 3 in D major, BWV 1068)
Toru Takemitsu : Green
Richard Strauss : Vier letzte Lieder
Sergei Prokofiev : Symphonie n° 5

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 hlasy
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Anonymous
14 let před

Docela by mě zajímalo, jak tak obtížnou roli jako je Straussova Maršálka Kiri Te Kanawa ve svých letech zazpívala. určitě to ale je jedna z nejlepších světových sopranistek svého oboru konce minulého století. Děkuji za připomenutí touto recenzí.

Pavel Šimáček
14 let před

Také díky za poutavé vylíčení koncertu a jeho atmosféry.
I já bych Kiri Te Kanawu ještě rád zastihl na pódiu, nahrávky s ní mám v mimořádné oblibě.