Klavírista Kirill Gerstein s Českou filharmonií vrátili divákům radost ze živé hudby

Na programu byl Klavírní koncert č. 2 F dur, op. 102 Dimitrije Šostakoviče a poté Symfonie č. 4 A dur „Italská“, op. 90 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Zvláště u druhé skladby jsem v duchu nadskakovala nadšením z naprosto dokonalé hry orchestru, jejž Semjon Byčkov dirigoval zpaměti bez partitury.

Snad to bylo mým výše zmíněným pohnutím, snad i poděkováním za diváckou přízeň, kterého se nám v úvodu koncertu dostalo, každopádně jsem se nemohla zbavit dojmu, že každou notu dobře známého kusu, každý precizně provedený nástup tématu i dokonale synchronizovanou a barevně sjednocenou hru nástrojových sekcí, si všichni zúčastnění včetně diváků společně užívají. V kontextu nelehké existenční situace výkonných umělců v době pandemie bych se nerada rouhala, ale skoro to působilo, že filharmonici byli ku hře „odpočatí“ a „čerství“.

Hlavní hvězdou podvečerního koncertu (po němž následoval stejný program ještě v pozdějším večerním čase) byl ovšem klavírista Kirill Gerstein. Rodák z Voroněže na jihozápadě Ruska (tehdejšího Sovětského svazu) začínal v útlém věku s klasickou klavírní hrou, záhy mu však učarovala rozsáhlá sbírka jazzových desek jeho rodičů, podle níž se začal sám učit hrát jazz. Ve svých čtrnácti letech tak jako vůbec nejmladší student v historii školy začal studovat na prestižní Berklee College of Music v americkém Bostonu. Poté absolvoval Manhattan School of Music v New Yorku pod vedením Solomona Mikowského a ve studiích pokračoval v Madridu u Dimitrie Baškirova a v Budapešti u Ference Radose. Od roku 2003 má americké občanství a žije v Berlíně, kde také vyučuje na vysoké škole Hanse Eislera. Je zaníceným propagátorem klavírní pedagogiky, a coby všestranný hráč s bohatou erudicí jak v přísně zapsaném hudebním materiálu, tak také v klavírní improvizaci hojně uvádí nová díla současných autorů.

Ze svého místa na levé straně sedmé řady jsem měla dobrý výhled na klavíristovy ruce, jež jsem s pomocí divadelního kukátka mohla pozorovat v detailu. Jeho styl hry v nejlepším slova smyslu nezapře důkladnou jazzovou průpravu – úsporná technika prostá přehnaných gest, pregnantní, místy až nonlegatová artikulace, k níž ovšem vybízí samotný hudební materiál Šostakovičova druhého klavírního koncertu, souzvuky brané do téměř propnutých, jen v bazálním kloubu (nejblíže dlaně) ostře ohnutých prstů. K tomu energická, až perkusivní pedalizace, kdy noha při výměně pedál zcela opustila, aby na něj vzápětí razantně dopadla z větší výšky.

Daní za dobrý výhled z oné sedmé řady mi ovšem byla pověstně nepříliš skvělá akustika při sezení příliš blízko hráčům. Zvuk orchestru stoupal přes mou hlavu nahoru a dozadu, zatímco zvuk klavíru umístěného až u kraje pódia byl zvednutou vrchní deskou sice směrován přímo do publika, ale zvláště ve spodních polohách v celkové orchestrální mase místy až zanikal. V první a závěrečné rychlé větě navíc klavírní hra chvílemi působila poněkud odtrženě – jako by klavírista hrál ve své vlastní myšlenkové „bublině“, kde naplňoval svou energickou představu o tempech a celkovém vyznění, a orchestr – sám o sobě hrající opět skvěle kompaktně – se s ním nedokázal tak zcela propojit, takže jej musel místy trochu dohánět.

Skutečný požitek z perfektní Gersteinovy hry pak divák mohl mít hlavně ve druhé, lyrické Andante větě koncertu. Zde se i výraz ve tváři klavíristy niterně proměnil a bylo vidět, že si sám naplno vychutnává dynamické i barevné možnosti nástroje, které nyní mohl bez obav o slyšitelnost využít v celé šíři včetně nejjemnějších pianissim.

Bylo by zajímavé porovnat podvečerní koncert s pozdějším večerním provedením, a zkoušet vypozorovat, zda se orchestr se sólistou na sebe nakonec dokonale napojí. Co nás však všechny myšlenkově spojovalo už nyní – a bylo také vyjádřeno nadšeným a dlouhým závěrečným potleskem publika – byla radost z opětovné možnosti oslavit a uctít společně živou hudbu.