Klavírista Martin Kasík: Snažím se být kreativní i v tomhle zamrzlém čase

Vyrůstal jste v kraji Leoše Janáčka, kde je dodnes živé muzicírování. V jednom z rozhovorů jste uvedl, že váš dědeček hrál asi na deset nástrojů, a i váš první učitel klavíru Vladimír Křenek Vás vedl ke schopnosti improvizovat a vymýšlet a mít z toho radost. Zdá se, že v našem jinak pozoruhodném systému ZUŠ a síti konzervatoří pořád chybí schopnost „muzicírovat“, improvizovat, zahrát podle sluchu, zaranžovat si to, co jsem zaslechl. Děti stále spíš pilují celoročně dvě skladby, ti nejlepší do soutěží. Jaká je vaše zkušenost a doporučení?
Souhlasím s vámi, myslím, že rozvíjení kreativity trochu pokulhává za profesním pilováním. Můj pan učitel Vladimír Křenek mě často vyzýval k improvizaci. Měl jsem za úkol harmonizovat lidové písně a učit se harmonické kadence. Pomohlo mi to výrazně v orientaci v hudební struktuře i na klaviatuře a posílilo paměť. Na konzervatořích se samozřejmě vyučuje předmět improvizace, ale často ho studenti odbývají. Ve svých hodinách žádám žáky, aby zahráli harmonickou kostru skladby, aby si poslechli basovou linii, aby transponovali a podobně, prostě aby chápali hudební struktury.

I u interpretace vámi oblíbeného Chopina říkáte, že by si klavírista měl uchovat perspektivu improvizátora, kouzla okamžiku…
Myslím, že u Chopina to platí víc než u kohokoli jiného. Je k tomu řada dobrých důvodů. Chopin sám (podle svědectví Georges Sandové) komponoval tak, že přišel ke klavíru a improvizoval. A to tak dokonale, že se dílo zdálo hotové. Pak hudbu začal zapisovat do not a při té příležitosti se snažil některé věci pozměnit, upravit, něco dodat, ubrat, prostě komponovat, až se mu skladba začala rozkližovat. Po úmorném výkonu a někdy i mlácení do piána zapsal skladbu téměř doslova tak, jak ji improvizoval. Také ve svých skladbách stále měnil dynamiku apod. Hudební tvar jeho skladeb je úžasným způsobem ohebný a jako kapky duhy hází nepostižitelné odlesky. Podle mne je nutné se jeho hudbě odevzdat a připustit, aby mohla znít pokaždé jinak a nově.

Chopin má širokou paletu nálad. Někteří slavní interpreti hráli výborně jeho etudy a jiní třeba Nokturna. Já mám například Nokturna nejraději od Rubinsteina a překvapilo mne, že moje dcera taky, takže to nemusí být generační.
Co je vám nejbližší z Chopinova repertoáru? Které klavíristy máte rád?
Nokturna jistě patří k vrcholům jeho tvorby, zařadil bych tam ještě balady, scherza, preludia, etudy, některé mazurky, polonézy. Teď už jsem téměř vyjmenoval všechna jeho díla… (smích)

 Je to opravdu autor, který klavíru rozuměl nejvíc. Nechtěl v něm slyšet orchestr jako například Liszt, ale pochopil jeho vlastní pravidla a odkryl tajemství dokonalého zvuku. To si člověk dobře uvědomí, když analyzuje jeho harmonie, které jsou na míru šité konkrétním klavírním registrům a vytvářejí alikvótní senzace. Rubinstein patří také k mým oblíbeným interpretům, je to velký muzikant a v nejlepším slova smyslu aristokrat – jako Chopin.

Zaujal mne koncept soutěže Young Concert Artists Competition v New Yorku, kterou jste v roce 1999 vyhrál. Ta soutěž existuje už 60 let a má velmi aktuální a inspirativní koncepci doposud. Přátelskou, efektivní, buduje komunitu. Znáte ještě nějaké podobné soutěže, které mladým absolventům třeba doporučujete? Studenti si stěžují, že většinou nedostanou žádný feedback ze soutěží, pokud nezískají cenu…
Trochu příliš se nám ty soutěže rozrostly. Je jich ohromné množství a kdyby všichni vítězové chtěli mít koncertní kariéru, nebylo by pro ně asi dost příležitostí. Young Concert Artists je jedinečná v tom, že je to zároveň neprofitní agentura, která vám nabídne dlouholeté angažmá. Neznám druhou tak mocnou organizaci, navíc její vítězové jsou ze všech možných oborů – Pinkas Zukerman, Emanuel Ax, Tokio string quartet, Dawn Upshaw… Pořídí vám fotky od nejlepšího newyorského fotografa, představí vás v Carnegie Hall, Kennedy Center, sponzorují vaše koncerty s orchestrem… Je to prostě mimořádně dobrý rozjezd pro mladé muzikanty. Kromě nástrojové pestrosti má ještě specifikum v tom, že počet vítězů je neomezený – neuděluje první, druhou, třetí cenu, je připravena udělit vítězství třeba osmi lidem nebo také vůbec nikomu, kritériem je pouze výrazná a rozvinutá hudební osobnost.

A co soutěže Chopinovské? Co Mariánské lázně? Víme, jak je pořád napjatá situace s orchestry v Západočeském kraji, přestože patří k našim nejstarším.
Chopinovských soutěží je také řada a jsme docela hrdí na mariánskolázeňskou tradici. Zde je výhoda (jako v případě soutěže Pražského Jara), že je soutěž spojena s festivalem. Své vítěze pak angažujeme a zůstáváme s nimi v kontaktu. Mohou se tu také setkat se světovými chopinisty – v poslední době u nás vystoupili vítězové Varšavské soutěže Dang Thai Son, Kevin Kenner, dříve tu hráli například Grigorij Sokolov, Martha Argerich, nebo Krystian Zimerman. Orchestry zejména teď velmi trpí a všichni jim držíme palce. ZSO Mariánské Lázně jsou rezidenčním orchestrem festivalu a podávají krásné výkony, těžko bych si bez něj dokázal soutěž a festival představit.

Dnes spolupracujete s agenturou Arco Diva, jak to začalo a proč? A čeho si konkrétně na práci agentury ceníte? Liší se její práce nějak charakteristicky od práce agentů v zahraničí? Myslíte, že výborný klavírista dnes může fungovat bez agenturní podpory?
Agenturou jsem byl osloven po vítězství v soutěži Pražského Jara. Nabídli mi dlouhodobou spolupráci, sponzorovali a produkovali má první CD, vděčím jim za mnoho. Velmi si u nich cením lidského přístupu, což není vždy pravidlem.

Agentury obecně dnes procházejí krizí, například vůbec největší americká organizace Columbia Artists minulý rok ohlásila konec činnosti, což si dřív nikdo nedokázal představit, zrovna jako to, že Metropolitní operav New Yorku zruší celou sezónu. Jak agentury, tak samotní umělci musí vynakládat značné úsilí, aby dnes přežili a dostávali koncertní příležitosti. Myslím, že výborný klavírista může fungovat i bez agentury, je to ale velmi náročné, obstarat všechnu administrativu. Je to téma na větší rozhovor a museli bychom kromě covidu mluvit i o kulturní krizi Evropy a podobných věcech. Jeden příklad za všechny: německé hudební školy navštěvuje pouze 5 % Němců, většinu studentů tvoří Asiati. Na prestižní chopinovské soutěži v Darmstadtu byl v posledních dvou ročnících ze 160 účastníků jediný Němec a patřil navíc k nejhorším. Přitom německá hudba tvoří páteř klasické hudby, dnes je však naprosto v útlumu.

U Arco Divy jste už realizoval řadu nahrávek. Zaujaly mne například nahrávky Klementa Slavického. S jednou z jeho skladeb jsem jako teenager vyhrála soutěž. Připadalo mi, že podobně jako u Janáčka se výraz jeho skladeb rodí lehce, že se nemusí „hledat“. Přišel mi pak velmi upřímně říct, že se mu to líbilo a já si říkala, co to je za „strejdu“. (smích) Potkal jste se s ním osobně?
Jen jednou, když jsem hrál jeho Tři skladby pro klavír v druhém kole soutěže Pražského Jara. To bylo v roce 1998, rok nato Slavický zemřel. Taky mi vřele gratuloval, bylo to dojemné setkání. Takže Klementa jsem už bohužel nepoznal, ale stali jsme se dobrými přáteli jeho skvělé ženy Vlasty Slavické, taky klavíristky. Vyprávěla nám o Klementovi a jeho boji s komunisty. Byla tak laskavá a štědrá. Darovala nám Slavického křídlo – krásného Augusta Förstera z 30. let. Je to vzácná relikvie. Slavického dílo ještě čeká na objevení, zejména v zahraničí. Často na koncertech hraju jako přídavek jeho Toccatu – většinou sklidí velký úspěch a lidé se na ni po koncertě houfně ptají. Jeden kompliment byl legrační – někde v Americe mi nadšený posluchač sdělil: „Tak krásného Stravinského jsem ještě neslyšel…“

Co hrajete ze současného repertoáru? Obracejí se na vás žijící skladatelé, nebo vy na ně s výzvou ke spolupráci?
Obojí. V poslední době jsem hrál hodně komorních skladeb Jiřího Gemrota – Smuteční hudbu pro housle a klavír (s Ivanem Ženatým), Trio pro hoboj, harfu a klavír (s Kateřinou Englichovou, Vilémem Veverkou) nebo jeho čtyřruční skladby (s mou ženou Kristinou), premiéroval jsem koncerty Sylvie Bodorové, Zdenka Merty, Igora Katajeva. Pro naše trio (Trio České filharmonie – Jiří Vodička, Václav Petr a moje maličkost) teď napsal skladbu Zdeněk Král, na kterou se těšíme. Zajímavou zkušenost jsem udělal v Japonsku – hrál jsem výběr ze skladeb místního autora, kterému se moje pojetí nelíbilo. Stále na mne něco hulákal japonsky, překladatelka se styděla překládat, jen vrtěla hlavou (jako vystřižené z filmu Ztraceno v překladu) a pan skladatel byl čím dál rozčilenější. Bylo mi po chvíli jasné, že to nemá vyústění a řekl jsem tlumočnici, ať mu sdělí, že bohužel nemohu jeho skladby provést. Nakonec jsem je přece jen hrál a skladatel byl úplně a zdálo se, že i upřímně nadšený…

Čemu jste se věnoval v posledním roce, který doprovázela řada omezení, ale i některé výhody a příležitosti?
Kupodivu je stále co dělat. S triem jsme natočili dvě videa – Sukovu Elegii a Bergerettes Bohuslava Martinů, několikrát jsme v různém obsazení streamovali Messiaenův Kvartet pro konec času a ještě jednou Martinů – Kuchyňskou revue. S Ivanem Ženatým jsme pro Český rozhlas nahráli Schumannovy Märchenbilder, Gemrotovu Smuteční hudbu a 1. sonátu Martinů. Do toho si cvičím (zatím do šuplíku) nějaké Chopiny, které jsem si vždycky chtěl zahrát, ale nebyl čas. Snažíme se být kreativní i v tomhle zamrzlém čase…

Děkujeme za rozhovor a přejeme zajímavé příležitosti!

Martin Kasík patří k nejvýraznějším osobnostem české hudební scény. Kritika i veřejnost oceňuje jeho tvořivý, poetický přístup k interpretaci, kterým zachycuje náladu okamžiku, duchovní přesah a mimořádnou bohatost a proměnlivost nálad. (přečtěte si více…)