Klavírista Maxim Lando: Hudba patří celému světu

Na konci září vás přivítá posluchačstvo jižní Moravy. Na prvním ze dvou koncertů se představíte spolu s houslistkou Michelle Stern. Už jste spolu někdy vystupovali?
Ano! S Michelle jsme přátelé prakticky od dětství. Poprvé jsme se setkali na kurzu pořádaném Juilliard School (Juilliard Pre-College), když mě bylo jedenáct a Michelle deset. Spolu jsme ale začali hrát až o pár lety později díky jednomu regionálnímu festivalu. Od té doby spolupracujeme často a strašně rádi!

Kromě tradičních děl hudebního kánonu od vás uslyšíme i méně známá, popřípadě soudobá díla. Jak byste popsal svůj vztah k současné hudbě?
Kdybyste se mě zeptala před několika lety, zřejmě bych vám odpověděl, že hraju radši starší hudbu. Od té doby se ale moje zorné pole značně rozšířilo a soudobá hudba, kterou jsem v poslední době měl možnost hrát ve větší míře, mě nadchla. Ve skladbách vždy potřebuju najít něco, k čemu se upnu – ať už je to krásná melodie nebo přitažlivý rytmický prvek – a pak už nezáleží na tom, kdy byla skladba napsána. Letos jsem například premiéroval klavírní dílo dobře známého amerického skladatele Lowella Liebermanna a to přesně má všechny prvky, které mám rád: fantastické melodie, energické rytmy, drama, virtuozitu, úžasné harmonie a v neposlední řadě prostě krásu.

Také jste nedávno nahrál Josepha Achrona, který sice není soudobým skladatelem, ale určitě nepatří k nejznámějším…
Ano. Objevování děl, která se obvykle neobjevují na koncertních programech, jsem miloval vždy. V New Yorku jsem se roky interpretačně podílel na jedné komorní koncertní řadě, jež se specializuje na uvádění opomíjeného repertoáru. Objevil jsem díky tomu skvělou hudbu! Mohla byste strávit celý život zkoumáním tohoto nepřeberného množství úžasné hudby a stejně ji neobjevit všechnu. A co se týká Achrona: jeho dosud nevydanou a zapomenutou sonátu jsme natočili s německým houslistou a mým dobrým přítelem Tassilem Probstem a považujeme ji za mistrovské dílo. Ale je příšerně těžká!

Z toho, co říkáte, mi vyznívá, že je vám komorní hudba možná bližší než vystoupení s orchestrem?
To tak úplně netvrdím, obojí má své. Hraní komorní hudby je intimním zážitkem, kdy se do zkoumání hudby pouštíte pouze s jedním či několika hudebními kolegy. Ale hraní s orchestrem… Nic nepřekoná ten pocit, když spolu s masou dalších hudebníků hrajete druhého Prokofjeva, třetího Rachmaninova, nebo Brahmse, Chopina… Víte, jak to myslím! V ideálním světě je pak ale toto sólové vystoupení také jakousi vrcholnou formou spolupráce a tím i druhem komorní hry.

Jak to myslíte?
Nemyslím komorní hru v tradičním slova smyslu, ale ve smyslu vedení hudebního dialogu. V případě (například klavírního) koncertu se jedná vlastně o interakci orchestru jakožto jednoho obrovského nástroje se sólistou. Ale objevují se zde i momenty důvěrných rozhovorů mezi sólistou a vybranými hráči orchestru – s klarinetem, hobojem, flétnou, violoncellem… Pokud se pak takto stmelí sólista, dirigent a hráči orchestru, vykouzlí to na pódiu mimořádný zážitek.

Ale tohle tedy přísluší pouze „ideálnímu světu“, jak říkáte?
Musíme brát v potaz všechny praktické skutečnosti, které vstupují do souhry s orchestrem, hlavně časové limity zkoušek dané rozpočtem. Někdy slýchám, že na opravdu smysluplnou spolupráci sólisty s orchestrem není při zkoušení dostatek času, ale ve skutečnosti je to tak stejné i v případě komorní hudby, pokud ji neprovozujete s již zaběhnutým souborem. Ale já mám toto spojení zkoušení a spontánnosti vlastně rád. Jen tak se každý koncert stane zcela jedinečným momentem „tady a teď.“

Druhý koncert na festivalu je věnován ukrajinským skladatelům. Hrajete často ukrajinskou hudbu v těchto válečných časech?
Odehrál jsem několik koncertů, jejichž účelem bylo vznést odpor proti válce, a to repertoárem jako je Chopinova Druhá klavírní sonáta s Marche funèbre, Prokofjevova „Válečná“ sonáta nebo Skorykova Melodie v mé vlastní úpravě. Miluju též díla ukrajinského skladatele Nikolaje Kapustina a často je zařazuju na koncertní program. Ale co se týká dramaturgie mých koncertů, nevyhýbám se ani ruské hudbě. Mám k ní velmi blízko a válkou se to nezměnilo. Vnímám to tak, že hudba má neuvěřitelnou moc a patří celému světu.

Samozřejmě! A vy tento „celý svět“ (když to přeženu) příští sezonu procestujete. Zatím ale stále studujete. Jak je možné zkombinovat profesní dráhu na vysoké úrovni se školou?
Není to vždy lehké a poslední dva roky byly jakousi směsicí příjemného vzrušení se stresem. Ale teď na podzim hodlám na Juilliard School na jeden semestr přerušit, abych se mohl naplno věnovat některým naplánovaným projektům a vystoupením. Na jaře už budu zase zpět ve škole s velkou snahou studium a kariéru vybalancovat. Mou filozofií totiž vždycky bylo, že se člověk naučí a vyroste nejvíc praxí – musí se do věcí prostě pustit. Zároveň je pro mě ale neuvěřitelně cenné to, co mám možnost se naučit na Juilliard. Naštěstí tam mám plnou podporu.
Držíme palce a těšíme se na vás 29. září 2023 na Lednicko-valtickém festivalu!