Klavíristky Martha Argerich a Sophie Pacini si troufly na šibeničně obtížné dílo

Přiznám se, že představovat blíže Marthu Argerich se mi moc nechce, když pro nic jiného, tak proto, že bych asi stěží dokázal vystihnout slovy význam, jaký tato fenomenální argentinská pianistka má, jako ztělesnění pojmu vrcholného „pianismu“, vyrůstajícího z hlubokých kořenů tradice, leč předávajícího své nejlepší plody i nejsoučasnější současnosti. Ostatně, nadšené ovace, které propukly, jakmile Argerich vstoupila na pódium, mne utvrzují v tom, že by jakékoli představování bylo zhola zbytečné, neboť publikum dobře vědělo, kdo právě přišel.

Večer byl tedy otevřen Mozartem, jeho velkou Sonátou D dur K 448 pro dva klavíry, která nepatří k jeho běžné rutinní produkci, byť byla psána na objednávku vídeňského dvorního rady Johanna Michaela Auernhammera a byla provedena v jeho domě v listopadu roku 1781. O významu, který kompozice pro Mozarta měla, svědčí skutečnost, že se k ní o tři roky později vrátil a podstatně ji přepracoval, což rozhodně nebylo jeho běžným zvykem. Všechny výsostné znaky jeho hudební řeči jsou zde přítomny ve vrcholné míře, a Sonáta je proto častým bodem programu pianistických dvojic. Na dokonalé, jemně vycizelované podání jsme si v první větě nicméně museli počkat až v repetici sonátové expozice, tak, jak se interpretky postupně vpravovaly do svých rolí. To nám mimoděk připomnělo jejich lidství, protože posloucháte-li vrcholné umění Marthy Argerich, může se vám snadno stát, že na to zapomenete. Pak se rozvinul oduševnělý dialog dvou svrchovaných partnerek, v němž mládí bylo nenuceně konfrontováno se zralostí. Úhoz Sophie Pacini je měkčí, ohebnější, ale také přibližnější, zatímco Argerich stále udivuje zřídka kdy slýchanou nástrojovou brilancí a diferencovaným úhozem, tu metalickým, tu hebkým, podle charakteru hudby. Nebylo to, pravda, dokonalé provedení, zato tepalo zdravým temperamentním muzikantstvím, jemuž rádi odpustíme těch pár nečistot či metro-rytmických mlhovin. Drive, bezprostřednost a elán této třiaosmdesátileté dámy klavíru je neuvěřitelný. Kolik výbušné energie se skrývá v jejích prstech, jak jemně odstíněný výraz jsou schopny vykouzlit – to odhalil už Mozart s plnou přesvědčivostí.

Tím spíše se tato energie projevila i v případě Liszta, který poskytl oběma pianistkám možnost předvést své umění v plné šíři. Lisztovský blok zahájila Sophie Pacini výběrem z cyklu Consolations, S 172, z něhož uvedla první dvě čísla, v nichž nám představila Liszta poeticky, zádumčivě zasněného. Poté následovaly dvě transkripce, Ouvertura k opeře Tannhäuser pro jeden klavír a Réminiscences de Don Juan pro dva klavíry, které představují vrchol lisztovského „pianismu“. Wagnerovská transkripce se dnes již tolik nehrává, zato operní fantazie na Dona Juana je vyhledávaným vrcholným kouskem pianistů dodnes, byť počty těch, kdo si na toto šibeničně obtížné dílo mohou troufnout, spočítá na svých prstech i nešikovný tesař. Běžnější je verze pro jeden klavír S 418 z roku 1841, zde předvedená verze pro dva klavíry S 656 z roku 1877 je však strukturálně prakticky totožná, jen rozepsána pro dva nástroje. Liszt zemřel dříve, než pokrok technologie umožnil zvukový záznam, takže to, jaký byl pianista, můžeme soudit pouze ze svědectví současníků. Nicméně, soudíme-li z jeho kompozic, byl patrně největším pianistou, který kdy žil. K oběma transkripcím musím předeslat, že se o ně mohou pokoušet jen ti nejlepší, ale stoprocentní úspěšnost není v silách nikoho.

Nejprve jsme tedy vyslechli, jak se s nadlidským úkolem pokusila vyrovnat Sophie Pacini v Ouvertuře k Tannhäuserovi. Pacini si vytváří svůj svébytný zvuk, limitovaný jejími pianistickými dispozicemi, zatímco Liszt zde usiloval o co možná nejvěrnější převod komplexního orchestrálního zvuku v celé jeho opulenci. Vedení hlasů ve složitě prokvetlé polyfonní faktuře nerespektovalo vždy vertikály podle jejich hudebního významu. Jen největší mistři dokáží zde, ve složitém předivu, přidělit jednotlivým tónům význam, jaký zasluhují. Tady zpěv poutníků místy zanikal pod přívalem zběsilých oktáv, ne jako celek, jen některé akordy, typicky ty na lehkou dobu, v tečkovaných rytmech. Celkově vzato, postrádal jsem v této transkripci více velkorysosti a obzíravého rozhledu, což jsou kvality právě v Lisztovi tak důležité. Pak se na podiu objevila opět Martha Argerich a s ní se dostavila i vyzrálá dramaturgie, noblesa, nadhled, vtip a elegance. Donjuanovské reminiscence jsou snad ještě obtížnější, přesto díky Argerich dostaly pevný řád a kostru, byť v detailu perfektnost stále nebyla stoprocentní. Byl zde ale humor, s jakým bylo neodolatelně vykouzleno svádění Zerliny, jemuž Liszt věnoval nejvíce prostoru a kompozičního umu. I jeho potýkání se s předlohou, jež mu byla bytostně cizí, je hodno obdivu a jeho úsilí přeložit ji, vtělit ji organicky do své hudební řeči a vybavit novým významem může v mistrovském podání zapůsobit velkým dojmem. Po dvou variacích na duet Là ci darem la mano pak Reminiscence kulminovaly výrazově vděčnou exhibicí v šampaňské árii Fin ch’han dal vino. Večer byl završen dvěma přídavky (Kurtágova úprava Bachova chorálu z Actu tragicu a 3. věta Mozartovy Sonáty D dur), s dnes již obligátními, ale tentokrát zaslouženými ovacemi vestoje.

Dvořákova Praha
17. září 2024, 20:00 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program
Wolfgang Amadeus Mozart: Sonáta D dur pro dva klavíry, K. 448
Franz Liszt: Consolations, S. 172, Č. 1 a 2
Richard Wagner/Franz Liszt: Předehra k opeře Tannhäuser
Franz Liszt: Réminiscences de Don Juan pro dva klavíry

Přídavek: J. S. Bach / G. Kurtág: Gottes Zeit ist die allerbeste Zeit
Přídavek: W. A. Mozart: Sonáta D dur, KV 381 (3. věta)

Účinkující
Martha Argerich – klavír
Sophie Pacini – klavír