Temperamentní sestry Khatiu a Gvantsu Buniatishvili od mládí spojuje vášeň pro klavír. Stal se nástrojem snění, kterým se vymaňovaly z neutěšené situace rodné Gruzie jejich mládí. V Čechách vystoupí společně vůbec poprvé – zítřejším koncertem v pražském Rudolfinu uzavřou jubilejní pátý ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, který pořádá Pražské jaro.
Ač u klavíru vyrůstaly společně, společně navštěvovaly také lekce u slavných pedagogů v zahraničí, na počátku profesionálních drah se přeci jen jejich cesty rozdělily. Khatia uhranula světová pódia suverénní technikou a výsostně osobitým pojetím: Salcburk, Vídeň, Paříž, festival ve švýcarském Verbier, Londýn, New York, Los Angeles, Zubin Mehta, Jiří Bělohlávek,… Takovým výčtem by se daly popsat dvě strany a nebyl by u konce. Všude, kde vystoupila, rozpoutala vzrušené diskuze nad stylem její hry. Jak už to bývá, výrazná osobnost nedobude srdce všech. Ovšem do těch, která si získá, zapíše se výrazným písmem. „Bylo to fascinující. Techniku, jakou vládne, jsem pravděpodobně nikdy u žádného pianisty neviděl a neslyšel. I ta nejtěžší místa hrála s lehkostí a bezstarostností, navíc ve všech těch pekelně těžkých skladbách projevila neobyčejnou dávku muzikálnosti,“ psalo se po jejím prvním vystoupení na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného v roce 2015.
Na konci listopadu se v Rudolfinu představí spolu se svou sestrou. „Gvantsa je zemí, já vzduchem,“ odpovídá Khatia na otázku, jak při společné hře vyvažují celkový zvuk. „Sesterské spříznění je skvělým předpokladem pro spontánní hru – jedna na druhou dokonale slyšíme, můžeme si užívat téměř bezmeznou volnost.“
Také zvolený repertoár dokonale vystihuje jejich naturel. Milhaudův Scaramouche je prýštivou fontánou virtuózní radosti, fantasie na Gershwinovu operu Porgy a Bess okouzluje silou nekašírovaných emocí a Ravelova „choreografická báseň“ La Valse se roztančí v úpravě pro dva klavíry vodou a ohněm těchto dvou dam. Rachmaninov je srdcovou záležitostí obou sester a jeho druhá suita spadá do šťastného období návratu tvůrčích sil, kam patří i slavný druhý klavírní koncert. Ten ostatně v tomto roce Khatia vydala na nahrávce za doprovodu České filharmonie pod taktovkou Paava Järviho.
Khatia Buniatishvili za svůj vzor často uvádí Franze Liszta. „Byl velkým inovátorem, pokoušel se posouvat hranice možného, ať už se jednalo o techniku hry na klavír nebo skladatelské postupy. Byl velkorysým, díky čemuž dokázal spojovat populární s akademickým, světské s duchovním, přírodu s poezií. Překlenul cokoliv, čeho se dotkl. To mě inspiruje!“ V mnoha rozhovorech zdůrazňuje, že zájem o člověka stojí v centru veškerého jejího uvažování o umění. V sebeprezentaci se záměrně vyhýbá sebe-intelektualizaci a skvěle na ni pasuje motto další výrazné ženy mezi klavíristy, Marthy Argerich, „žij a nech žít“. S úsměvem hloubavým a zároveň rozverným říká: „Obdivuji komplexnost věcí, nikoliv jejich komplikovanost. Miluji paradoxy, ale nikoliv přísné protiklady, které se často ukazují býti prázdné.“
Čerstvá třicátnice však v jádru zůstává dívkou, která v devíti letech hltala Dostojevského či Čechova, a jež věří, že krása je cestou k povznesení tohoto světa. Často zmiňuje Mozartův výrok: „Ani pronikavá míra inteligence, imaginace či obojí nestvoří génia. Láska, láska a zase láska je duší génia.“ Ostatně, když roku 2012 nahrála Chopinův druhý klavírní koncert, za doprovodu Orchestre de Paris pod taktovkou Paava Järviho, hudební kritik britského deníku The Guardian poznamenal: „Hudba tryská přímo ze srdce strhující a technicky nadané klavíristky.“
Khatia Buniatishvili se stala symbolem mladé generace. Posluchače si podmaňuje ohnivým temperamentem a bravurní virtuozitou, ale též čímsi velmi osobitým a křehkým, někdy až bolestným, půvabně melancholickým. Sama Khatia o klavíru tvrdí, že je „symbolem hudebního osamocení“. To rozhodně nebude platit 28. listopadu, kdy ke dvěma klavírům usedne spolu se svou o rok starší sestrou Gvantsou.
www.firkusny.cz
