Klidné místo. Ve Vídni uvedli poslední operu Leonarda Bernsteina

Roku 1990 založená Neue Oper Wien se věnuje výhradně inscenacím děl dvacátého a dvacátého prvního století. Dosud uvedla sedmnáct světových premiér (mezi nimi Biedermann und die Brandstifter Šimona Vosečka), řada oper byla uvedena ve vídeňské premiéře. Výrazný úspěch měly Brittenovy opery Albert Herring a Billy Budd, Dantons Tod Gottfrieda von Einema, Le Grand Macabre György Ligetiho, Le Balcon Petera Eötvöse, Bergův Wozzeck, Johnny Johnson Kurta Weilla, Das Mädchen mit den Schwefelhölzern Helmuta Lachenmanna, Šostakovičův Nos či Bernsteinův Candide. K letošnímu stému výročí Leonarda Bernsteina uvedla Neue Oper Wien jeho poslední operu A Quiet Place.

Postavy tříaktové opery se objevily už v opeře Trouble in Tahiti z roku 1952, obrázku obyčejného manželství, naplněného frustrací obou partnerů. Libretista a skladatel v jedné osobě Leonard Bernstein v ní ironicky zesměšňuje prázdné žvanění a nikam nevedoucí manželské konverzace, obligátní návštěvy psychiatra a podobně. Ne náhodou se hlavní mužská postava jmenuje Sam jako Bernsteinův otec, s nímž měl komplikovaný vztah, Samova manželka Dinah má jméno pravděpodobně po skladatelově babičce. Klidné místo je jakýmsi pokračováním Zmatku na Tahiti. Řekněme rovnou, že zatímco jednoaktový útvar „hudební komedie“ Zmatek na Tahiti všechno to řečnění a skákání do řeči unese, tři akty Klidného místa, v nichž se neustále střídají scény příměří a nové výbuchy ventilující dávná zranění na duši, by možná obstály jako konverzační komedie, v hudebnědramatické podobě je však není snadné strávit. A Quiet Place samozřejmě není jediná opera, kde se rozebírají rodinné vztahy, právě na nich a jejich propletencích je divadlo, i to hudební, založené odjakživa, v souvislosti s námětem Bernsteinovy opery se vybaví Pucciniho Gianni Schicchi (aktovka), Intermezzo Richarda Strausse (dvě krátká dějství) či Z dneška na zítřek Arnolda Schönberga (jeden akt) – tedy všechno díla sevřenějšího útvaru. Také Klidné místo mělo být původně aktovka.

Opera vznikla na objednávku hned tří institucí, Kennedy Center ve Washingtonu, opery v Houstonu a milánské Scaly. Libretistou byl žurnalista Stephen Wadsworth, někdejší spolužák Bernsteinovy dcery, který projevil přání se skladatelem udělat rozhovor a prozradil, že také píše libreta. Bernstein měl zpočátku nedůvěru, ale navržený koncept děje přijal. Interview se nakonec neuskutečnilo, opera vznikla.

 

Morbidní kulisa a několik verzí
V A Quiet Place se setkáváme se Samovou rodinou po letech při pohřbu Dinah, která zahynula při autonehodě. Jak by se dalo vyrozumět z dopisu plného narážek, který zanechala, mohlo se jednat o sebevraždu, o únik z neutěšeného, nenaplněného života, ale to se domýšlíme později. V úvodu jen ze slov komentujícího kvartetu sólistů vyrozumíme, že se stala nehoda, a následuje smuteční scéna u rakve (zde urny) Dinah. Dcera a syn z neútulného neurotického hnízda dávno utekli a nyní se povinně vracejí rozloučit se s matkou. V prvním dějství jsou tu ještě postavy přítelkyně Dinah a jejího manžela, bratra Dinah, jejího lékaře s manželkou a pohřebního ceremoniáře. Celé je to ukázka pokrytectví a šeptaných domněnek na účet mrtvé. Když členové úzké rodiny osamí, pokoušejí se s minulostí zúčtovat, jen se jim to po celé další dva akty nedaří. Dcera Dede je provdána za Françoise, bývalého milence jejího bratra, zvaného Junior. Zvláštní čtyřúhelník odhaluje svá traumata. Otec je konfrontován se synem, syn se sestrou a s bývalým partnerem. Zjišťují, že se vlastně všichni mají rádi, ale vzápětí opět vytáhnou staré výčitky. Vše sice končí smírem, ale nijak věrohodným.

Autoři se snažili popřít, že jsou v ději autobiografické prvky, ty jsou však až příliš zjevné. Operu psali v situaci, kdy libretistovi zahynula při autonehodě sestra a Bernstein zápasil s výčitkami vůči své ženě, která zemřela roku 1978. Osobní vazby k obsahu zpracovávané látky se ale ukázaly jako problém, který ani jednomu z autorů nedovoloval k dílu zaujmout (sebe)kritický odstup. Režisér premiéry Peter Mark Schifter později sdělil, že o opeře od začátku pochyboval, místo opery vzniklo psychodrama, ale pro oba autory mělo příliš osobní význam, než aby byli ochotni něco měnit. Po premiéře 17. června 1983 se pochybnosti potvrdily. U kritiky neuspěla ani Bernsteinova hudba, označená za eklektickou slátaninu. Teprve poté provedli Bernstein a Wadsworth některé škrty a přepracovaná verze, do níž zařadili jako reminiscenci Zmatek na Tahiti, byla uvedena v Miláně a ve Washingtonu. Roku 1986 mělo Klidné místo za Bernsteinova řízení premiéru ve Vídeňské státní opeře, pro niž skladatel provedl další retuše a byla z ní pořízena nahrávka (opera se ale hrála pouze osmkrát). Roku 2009 požádal dirigent Kent Nagano skladatele Gartha Edwina Suderlanda o vytvoření komorní verze díla. Suderland redukoval instrumentaci, vyřadil reminiscenci Zmatek na Tahiti a naopak vrátil několik škrtů z původní houstonské verze. (Kent Nagano také uvedl operu polokoncertantně roku 2015 v Drážďanech v další úpravě od Georgese Delnona).

 

Tentokrát vyhrává režie
Bernsteinovým snem bylo vytvořit „skutečnou americkou operu, které by každý Američan mohl rozumět, a přesto by to bylo vážné dílo“. Když začali s Wadsworthem psát Klidné místo, prohlásil Bernstein v jednom rozhovoru znovu, že chce napsat pravou „americkou operu“ (podobný cíl si před čtyřiceti lety kladl Kurt Weill). Hudebně se až na drobnosti vzdálil dosavadní tvorbě, charakterizované pro něj typickými harmoniemi a rytmy, jakákoli lyrika se objeví jen náznakově. Partitura je přitom mistrovsky vypracovaná: střídání poloh, kdy sentimentální vzpomínky přecházejí do vodopádu výčitek a znovu se zklidňují, jednotlivé hlasy se slévají v ansámbly a linie se opět rozpojují, jsou dokladem Bernsteinovy suverénní kompoziční techniky. Trvá však příliš dlouho, než čtveřice pozůstalých dojde ke konečnému rozhodnutí obnovit zahradu, kterou měla mrtvá Dinah tak ráda – ono „klidné místo“; happy end přesto není nijak jednoznačný, dá se ale předpokládat, že při pokusu o splnění předsevzetí dojde k novým rozepřím.

Režisér Philipp M. Krenn inscenačně nelehké opeře velmi pomohl provedením bez přestávky, výtečně rozehrával scény a účinek posílil promyšleným vedením jednotlivých postav (hrála se Suderlandova verze pro komorní obsazení orchestru). Celé představení má formu jakéhosi „home videa“. Na oponě coby obrazovce se objeví „Play“ při předehře pak běží na plátně záznam z vánoční oslavy, malé děti rozbalují dárky. Stejně je inscenace také ukončena, snímek z Vánoc se opakuje a následuje „Stop“. Konverzace v prvním dějství, kdy je na scéně deset osob a devět z nich mluví každý s každým, aniž si příliš naslouchají, je složena z útržků vět a náznaků. Jediný Sam stojí mlčky stranou, jako by sem nepatřil. Teprve když smuteční hosté odejdou, vznese Sam svou první výčitku, protože se obě děti dostavily k obřadu pozdě. A pak už následují zmíněné vlny výbuchu a uklidnění. Dezolátní vztahy v rodině, v níž má každý osobní trauma, obnažují její členové jeden po druhém – a jeden druhého obviňuje, takže v oněch vlnách zloby, sebelítosti a výtek zapůsobí jako skutečné osvěžení citát z Mendelssohnova Houslového koncertu, při němž se syn Junior a dcera Dede na chvíli zase stanou dětmi.

Nesnadný sopránový part Dede, v němž je třeba vypořádat se s vypjatými dramatickými polohami i „muzikálovým“ stylem, zvládla estonská sopranistka Katrin Targo ve všech parametrech, včetně hereckého, skvěle. Kanadský tenorista Nathan Haller (François) působil jako jediný zprostředkující a usmiřující element v rodinném propletenci. Maďarský barytonista Dániel Foki ztělesnil přesvědčivě Juniora jako floutka, který v sobě nosí těžké trauma. A velkou roli odvedl zejména barytonista Steven Scheschareg jako Sam. Partituru poctivě nastudoval (jako ostatně vždy) Amadeus Ensemble Wien vedený Walterem Kobérou. Pocit, že celé opeře by prospěla větší koncentrace a že zejména v poslední třetině je příliš mnoho už několikrát vyřčených triviálních slov, ovšem zůstal. Neříká se to snadno, ale tentokrát zvítězila především invence režiséra.

Hodnocení autorky recenze: 85 %

 

Leonard Bernstein:
A Quiet Place
Dirigent: Walter Kobéra
Režie: Philipp M. Krenn
Scéna a kostýmy: Christian Tabakoff
Světla: Norbert Chmel
Amadeus Ensemble Wien
Wiener Kammerchor
(koprodukce Neuen Oper Wien / Müpa Budapest)
Premiéra 22. března 2018 Wiener Kammeroper Vídeň
(psáno z představení 2. 4. 2018)

Sam – Steven Scheschareg
Dede – Katrin Targo
Junior – Dániel Foki
François – Nathan Haller
Funural Director – Markus Miesenberger
Bill – Georg Klimbacher
Susie – Rebecca Blanz
Analyst – Savva Tikhonov
Doc – Johannes Schwendinger
Mrs. Doc – Veronika Dünser

www.theater-wien.at