Jsou to docela pěkně udělané webové stránky. Ale to je tak všechno. Za pohlednou slupkou se totiž skrývá prázdný obsah. Už docela dlouho.
Kalendář akcí je prázdný. Pod označením „aktuality“ jsou uváděny události i rok staré. Pražský Kruh přátel opery Národního divadla, vedený bývalou šéfkou opery Národního divadla Evou Hermannovou, tvrdě spí už nejméně druhou sezónu, spíš ale ještě déle. Zůstalo už jedině to, že emailem občas dostanete upozornění na obzvlášť hodně prázdná představení Národního divadla, na které si na poslední chvíli můžete koupit zlevněný lístek – ale to často jde u pokladny i bez členství v Kruhu. Třikrát do roka rozesílaný stručný leták nazvaný Trubadúr, kde se píše to, co už dávno víte – jaké byly premiéry a co se o nich psal – je také k ničemu… Žádné předpremiérové besedy s inscenátory, o které býval takový zájem. Žádná setkání s významnými zpěváky – seniory, která dřív byla nabita k prasknutí. Prostě nic. A že toho přitom Kruh za příspěvek 300 korun ročně slibuje! Stačí nahlédnout na zmíněné webové stránky.
Poučit by se operní Praha měla v Brně – u Klubu přátel opery a baletu Národního divadla Brno. Webové stránky brněnský Klub sice nemá tak pohledné, ale když si přečtete, co všechno nabízí, rádi se s jednodušší grafickou úpravu webu smíříte. Za členský příspěvek o poznání nižší – 180 korun ročně – dostanou členové každý (!) měsíc obsáhlý zpravodaj, za který by se nemusel stydět Divadelní ústav, a hlavně – klubová setkání ve formě besed, koncertů, setkání atd. se konají také každý měsíc!
O četných aktivitách zahraničních operních fandů, napojených na kluby přátel řady (nejen) evropských operních domů, je lépe se snad nezmiňovat… Paní doktorka Hermannová z Prahy by se – při vší úctě ke všemu, co má za sebou i k vitalitě ve svém věku – zkrátka měla za současnou podobu Kruhu přátel opery pražského Národního divadla stydět.
