Robert Jindra, Cosi fan tutte v Praze a Ostrava

  1. 1
  2. 2

Právě dnes má v pražském Stavovském divadle premiéru Mozartova buffa Cosi fan tutte. Partitura i u nás notoricky známá, ale přesto znovu a znovu uváděná v nových nastudováních, tím spíš vždy znovu s napětím očekávaných. Jaké bude to nejnovější? Jaký bude pohled té nynější mladé generace umělců? Zdaleka nejen o tom je náš rozhovor s třiatřicetiletým dirigentem pražského Národního divadla Robertem Jindrou.

Mozartovy Cosi fan tutte jsou – pokud nepočítám rozhodně ne repertoárové představení Hanzlíkových Slz Alexandrova Velikého – první „vaší“ inscenací v pražském Národním divadle, za jehož hudební nastudování jste zodpovědný, a u které se určitě počítá s tím, že bude na repertoáru řadu sezón. Přistupoval jste k tomuto úkolu s velkou trémou?

Abych byl upřímný, trému z tohoto úkolu nemám. Spíše pociťuji zodpovědnost k dílu samotnému a také ke Stavovskému divadlu, které je s Mozartovým hudebním odkazem tak pevně svázáno. Se stejným pocitem zodpovědnosti tam přicházím dirigovat i jakoukoliv běžnou reprízu jiného Mozartova díla. Snažím se pracovat s co největším nasazením a věřím v pozitivní výsledek.

Jaké je to vaše pojetí? Jak tohoto notoricky známého Mozarta vidíte vy? Čím je váš pohled osobitý? A jak zapadá do pojetí režiséra Martina Čičváka?

Nevím do jaké míry lze moje pojetí označit za osobité. Pokud před sebou mám partituru takového génia jakým Mozart bezesporu byl, stačí „pouze“ přesně přečíst a naplnit to, co v partituře píše. Mozartova hudba zní vlastně velmi jednoduše a prostě, ale její realizace je obtížná a vyžaduje od všech interpretů velké nasazení a soustředění. Sólové party jsou velmi náročné, vypjaté, s velkým rozsahem, výborně zvládnutá pěvecká technika je tedy nezbytností. Některé orchestrální party jsou svojí náročností srovnatelné s pěveckými, tudíž je nutné mít i na orchestrální hráče stejně vysoké nároky. Cosi fan tutte je opera, kde je řada virtuózních árií, ale těžiště je především v ansámblech. Snažím se tedy o perfektní sezpívání, souhru a také dynamiku, která je neméně důležitá. Dá se říci, že dynamika podtrhuje a dokresluje situace a kladu na ni velký důraz. Myslím,že v tomto ohledu napomáháme spolu s interprety naplnit režijní koncepci.

Vedle Così fan tutte v pražském Národním divadle dirigujete reprízy Dona Giovanniho, Carmen a donedávna také Falstaffa. Která z těchto oper je pro vás “nejtěžší“ a proč?

Opera je velký, živý útvar. Může se stát, že právě některá ze složek daného představení nefunguje, jak by měla, a i z „jednoduchého“ díla se rázem může stát ta nejnáročnější opera. Naopak i velmi náročné dílo jako je například Verdiho poslední opera Falstaff, kterého miluji, může působit v kvalitním provedení „lehce“, a představení je pak pro diváky i interprety příjemným zážitkem. A právě takové pro mě byly jeho dvě poslední reprízy v Národním divadle. Falstaff je opera, ve které je mnoho postav, a celé dílo je protkáno náročnými ansámbly se spletitou strukturou. Slavná a všemi pěvci obávaná závěrečná fuga je toho příkladem. Před samotnou realizací této opery jsou nutné dlouhodobé a důkladné hudební zkoušky se sólisty. Rád na tuto práci vzpomínám.

Není to tak dlouho, co médii prošla informace o vašem nástupu do funkce šéfa opery ostravského Národního divadla moravskoslezského. Není to škoda odcházet ze „Zlaté kapličky“, kde – zdá se – jste měl před sebou docela velkou perspektivu?

Nabídku jít do Národního divadla moravskoslezského v Ostravě jsem dostal od současného ředitele a mého bývalého šéfa v ND pana Jiřího Nekvasila. Vzhledem k tomu, že jsme společně pracovali na několika projektech nejen v ND, ale například také v Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu, měli jsme možnost se navzájem lidsky, umělecky a názorově dobře poznat, přijal jsem tuto výzvu bez většího zaváhání. Ovšem jako první podmínka mého definitivního rozhodnutí spoluvytvářet umělecký profil ostravské opery bylo, že budu moci i nadále plnit některé úkoly v Praze. Mám k Národnímu divadlu velmi vřelý osobní vztah a staromilsky říkám, že z Národního divadla se neodchází. Vyrůstal jsem tam, sledoval z portálu většinu operních představení a bral toto místo vždy jako určitou uměleckou metu. Vážím si toho, že mohu na místě kde působilo tolik výjimečných lidí dirigovat a spolupracovat s řadou skvělých pěvců, hudebníků, a se všemi ostatními, kdo se na projektech podílí. Po dohodě se současným šéfem opery v ND tedy neodcházím zcela. V příští sezóně mě tam čeká několik opravdu krásných a velkých úkolů. Chci se však rozhodně naplno a s plným nasazením věnovat práci v ostravské opeře.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments