Kníže Igor po padesáti letech v Plzni

Glosa k zatím poslední únorové repríze Monumentální operní fragment Alexandra Porfirjeviče Borodina Kníže Igor je poměrně málo hraným dílem ruské hudební tvorby druhé poloviny devatenáctého století. Proto jeho uvedení v kontextu světového vývoje opery je cenným dramaturgickým činem v době alibistických dramaturgií českých operních scén, orientujících se na okruh zhruba třiceti oblíbených “trvalek”, které ne vždy zajistí zamýšlený komerční úspěch.V zamýšlené glose se nechci věnovat již po premiéře (29. října 2011) zmíněným historickým souvislostem. Snad jen si dovolím malou vsuvku. Dílo Borodinovo je stavěno často do jedné řady s Musorgského geniálním Borisem Godunovem. Poněkud šířený stereotyp spíše plyne z faktu, že oba autoři jsou generační souputníci, ba takřka vrstevníci. Ale originalita uměleckého ozvláštnění a dramatické sevřenosti je u Godunova znatelně výše. Borodin se uzavřenými čísly vrací spíš ke Glinkovi, ožívá znatelně v lidových stylizacích, které vrcholí exotismem Poloveckých tanců, oprávněným a obecněji známým “hitem” díla. Ty bývají samostatně uváděny v koncertních síních jako vděčná vokálně instrumentální forma. Ostatně právě druhé dějství situované do poloveckého tábora je pro inscenátory svojí dramatickou uceleností, vrcholící zmíněnými tanci, nejvděčnější část díla.Jako mladistvý, nadšený posluchač jsem byl vzácně svědkem nastudování Igora v šedesátých letech. Byla to moje první opera, vnímaná přímo v magickém světě divadla. A protože dle moudrých slov Miloše Formana si později zřetelně vybavíme emotivní zážitky z dětství, zatímco nevíme, co jsme to dělali včera, i já si pamatuji překvapivě přesně krásnou inscenaci pod taktovkou Karla Vašaty (v éře šéfa Bohumíra Lišky), s Josefem Hořickým v titulní roli, s Galicynem Karla Křemenáka, nejzřetelněji si vybavím Jiřího Berdycha jako chána Končaka a mladého Miroslava Frydlewicze ve výsostně lyrické kavatině Vladimíra, ba i Ovlura Jiřího Novotného. Soudobá inscenace je tvořena po padesáti letech již zcela jinou generací umělců. V jejím čele stojí zřetelně vyspělý dirigent Petr Kofroň, v muzikantské zaujatosti i exaktnosti gesta připomínající osobnost Bohumíra Lišky, s nímž ho spojuje i vřelý vztah k moderní tvorbě. Má zjevně rád svižná tempa, plnokrevné vyznění v orchestru s accelerandy stupňovanými až na sám práh koncentrace rozehraného jeviště. Režisér Michael Tarant se zjevně snažil o dynamismus, pohyb na scéně. Zmíněné druhé dějství mu vycházelo ve spolupráci s vynikající choreografií přesvědčivě, až po zmíněný již vrchol Poloveckých tanců, hýřících spontánností zpěvů sboru i pohybu výborného baletního ansámblu. Sbor v rozšířeném počtu okolo čtyřicítky pěvců zněl plně, kompaktně ve vnitřních harmoniích, s obdivuhodným forte, ale i dobrou intonací v choulostivém a  capella úseku (sbormistr Zdeněk Vimr). Co platno, od doby virtuózní opery dodnes opera stojí a padá spolu s hudebním nastudováním dirigenta především s pěvci. V popředí reprízy stál mladý, talentovaný pěvec Jiří Přibyl (Galicyn), voluminózní, nosný basbaryton, výrazově i v gestu přesvědčivý. Ve srozumitelnosti ruštiny dával zjevně lekci svému okolí. Vlastně byl jeden z mála, jemuž jsem rozuměl. Ač můj státnicový jazyk je němčina, ruštině bych rozumět za ta léta výuky snad měl. Ostatně jak říká Zdeněk Svěrák ve filmu Kolja, rusky trochu přece rozumí každý Čech… Asi jak kdy a jak kde. Málokdy jsem tolik sledoval čtecí zařízení, jako zde. (Při přenose podstatně složitějšího hudebního přediva přenosu Wagnerova Soumraku bohů z Met jsem ho ani nepotřeboval.)Imponoval též basista David Szendiuch ve vděčné partii Končaka svým znělým basem s pěknými krytými výškami. V titulní roli se představil Rus Nikolaj Někrasov barevně vyrovnaným barytonem, zjevně měl i ve výrazu vypracovánu hlavní Igorovu arii. Ve scénách v Putivli už působil méně výrazně. Vstup mu poněkud komplikuje režie posazením do hloubky scény, odkud se hlas jen stěží zvukově prosazuje. Valentin Prolat vsadil v nádherné, čisté lyrice Vladimíra na imponující mixtový rejstřík a vhodná mezza voce. Na rozdíl od Frydlewicze v dávné inscenaci z pěkného polohlasu nepřechází v potřebném kontrastu na plnou rezonanci znělého forte. Na jevišti trošku působí dojmem, že se v dané roli necítí zcela herecky ideálně v pohodě. Kateřina Jalovcová (Končakovna) zaujala barevným materiálem s nosnými středy a imponující hloubkou. V duetu s Vladimírem jsem však jejich vztahu moc nevěřil, ač jsem se o to snažil. Velmi pěkně si v malé roli Ovlura vedl kultivovaný hlas Juraje Nociara, ve výrazu důvěryhodný a v ruské dikci srozumitelný! Na solidní pěvecké úrovni se prezentovala Ivana Veberová (Jaroslavna). Čtecí zařízení pomohlo odhalit obsah zpívaných tónů, rezonančně pěkně na vokálech dopředu nesených.Jako celek zajímavá, dynamicky pojatá inscenace, využívající zejména silných stránek díla ve středních částech monumentálního fragmentu, plném nervního dramatismu ve scénách v Putivli ne vždy vyrovnávající nepřestřehnutelné místní slabiny díla v návaznosti uzavřených čísel. Po premiéře se rozvinula pod recenzí až překvapivá diskuse kolem “znásilnění v reálu na jevišti”.  Možná zahleděn na působivě výrazové gesto pana dirigenta Kofroně, jsem to sotva postřehl. A že by toto místo pana Přibyla bylo pro děti odstrašující?? Nechť klidně děti na Igora přijdou. Pokud jim něco bude vadit, tak jistě ne stylizace čehosi, v kratičkém momentu, ale mírná nuda prvního dějství. Pokud ji však překlenou, tak spád v dějství druhém s excelentními Poloveckými tanci si je určitě získá. Číst ze školy snad umí, tož i obsahu ze čtečky porozumí. Ale zcela vážně. Za nápad a realizaci vřelý dík!

Třeba budeme muset čekat znovu padesát let, a kdo se jich nedožije, ať si pospíší na poslední reprízy.

Alexandr Porfirjevič Borodin:
Kníže Igor
Dirigent: Petr Kofroň
Režie: Michael Tarant
Scéna: Tomáš Moravec
Kostýmy: Klára Vágnerová
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie: Jiří Pokorný
Bojové scény: Karel Basák
Sbor opery, orchestr opery a balet DJKT v Plzni
Premiéra 29.října 2011 Velké divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 14.2.2012)

Kníže Igor – Nikolaj Někrasov
Jaroslavna- Ivana Veberová
Vladimír Igorjevič – Valentin Prolat
Kníže Galickij – Jiří Přibyl
Končak – David Szendiuch
Končakovna – Kateřina Jalovcová
Ovlur – Juraj Nociar
Skula – Pavel Vančura
Jeroška – Tomáš Kořínek
Polovecké děvče – Eliška Gattringerová
Chůva kněžny Jaroslavny – Ivana Klimentová

www-djkt-plzen.cz 

Foto Marta Kolafová