Kombinace velké touhy a absolutní náhody

Rozhovor s tanečnicí a producentkou Karolínou Hejnovou, nejen o vystoupení na světovém veletrhu scénického umění v New Yorku  

Jak jste se dostala k tanci?  Máte přece vystudovanou FAMU?

Je pravda, že ta cesta nebyla úplně přímá – ale tancovat jsem chtěla prakticky od malička, a když člověk něco strašně moc chce, tak to asi nakonec nějakým způsobem vyjde… Určitě je to kombinace velké touhy a absolutní náhody.

Kdo vás nejvíce ovlivnil během studijních let? Práce v Divadle Ponec a při festivalu Tanec Praha?

Do Ponce jsem se dostala už na gymplu asi jenom proto, že jsem moc chtěla být tanci nablízku. A byla to skvělá zkušenost v tom, že Ponec se tou dobou rozjížděl, vznikaly první soubory jako VerTeDance a NANOHACH a tak nějak ten rozvoj současného tance visel ve vzduchu, všechno bylo křehké a vzácné včetně hostování zahraničních souborů během festivalu Tanec Praha – přece jen je to jedenáct let zpátky a vůbec existence současného tance v České republice nebyla tak samozřejmá, jako je dnes. Ale myslím, že pro mě byla zásadní FAMU paradoxně v tom, že jsem se dostala blíž k HAMU – v rámci AMU je totiž možné jako student navštěvovat přednášky a semináře i na ostatních fakultách. Začala jsem chodit na tréninky na HAMU, potkávala jsem se tam se „skutečnými“ tanečníky, na rozdíl ode mě profesionály, a to bylo asi pro další můj rozvoj, rozhled a vůbec znalost komunity strašně důležité. Koneckonců jsem tam potkala obě svoje budoucí „kolegyně“ z ME-SY – Martinu Hajdylu Lacovou i Hanku Kalouskovou.

Jaké setkání nebo jaký byl největší impuls?

Důležitých setkání bylo určitě mnoho, především s nejrůznějšími pedagogy v rámci workshopů ve Vídni, v Praze nebo jinde. Ale takovým průlomovým okamžikem pro mě bylo setkání s korejskou choreografkou Ji-Eun Lee, která se v Praze zjevila v roce 2006, začala studovat choreografii na HAMU a hledala tanečnice do svých představení. Ji-Eun neznala tolik český kontext a myslím, že jí bylo docela jedno, jaké má kdo vzdělání – pro mě byla první, kdo mi řekl, že jí nezajímá, zda mám konzervatoř nebo ne, ale jakou energii můžu do její choreografie vložit. Hrozně moc mi to dodalo odvahu postavit se na jeviště s lidmi, kteří tam podle vzdělání patří mnohem spíš než já.Kdo vlastně založil skupinu ME-SA? Kolik je stálých členů?

ME-SU jsme založily v létě 2008 společně s Martinou Hajdylou Lacovou a Hankou Kalouskovou s tím, že ze začátku jsme pracovaly jenom s Ji-Eun Lee – celkem jsme spolu vytvořily tři projekty. (ME-SA  znamená zkratku  Middle Europe South Asia – poznámka autorky.)

V průběhu času jsme začaly zvát i další choreografy – Stanku Vlčekovou, Lenku Vágnerovou a další – nebo tvořit autorské projekty. Dnes jsem v ME-SE hlavně já s Martinou a mám velkou radost z toho, že se rozrůstáme s každým dalším projektem o nové hostující tváře – setkání s nejrůznějšími tanečníky je vždy strašně inspirativní a obohacující. Z ME-SY se tak stala spíše produkční jednotka, která realizuje projekty, jež mně s Martinou připadají něčím nové a zajímavé, což nutně neznamená, že my v nich tančíme, i když to tak obvykle je. Martina teď připravuje na duben premiéru duetu se Stanem Dobákem, který s námi pracoval na našem asi nejúspěšnějším projektu Much More Than Nothing, který mimochodem dále reprízujeme, a já moc doufám, že z jeho prezentace v New Yorku se vyklube ještě nějaké další zahraniční pozvání.Vrátili jste se z veletrhu umění v New Yorku. Jak probíhalo konkrétně vaše vystoupení? Předvedli jste společné dílo ME-SA, společně s vašimi hosty, odehrávalo se to v Českém centru na Manhattanu… Bylo to jednou nebo vícekrát?

Uvedli jsme jedinkrát pouze dvaceti pěti minutový úryvek právě z  choreografie Much More Than Nothing, protože všechny české projekty – celkem jich bylo pět – byly spojeny v jediný český „showcase“, tedy pokus o jakousi reprezentativní ukázku toho, co tady v České republice děláme. To byl poněkud podivný formát, protože samozřejmě představuje značné kompromisy – časové, technické, prostorové a tak dále. Ale myslím, že vystoupení proběhlo dobře, diváci reagovali strašně otevřeně a Much More Than Nothing je takový velmi extrovertní kousek… Určitě to mohlo dopadnout i lépe, ale já jsem spokojená. Vystoupení v New Yorku jsme si opravdu užili.

Jak to celé probíhalo? A co ostatní projekty českých umělců?

Česká centra vybrala celkem pět subjektů, které měly možnost se prezentovat právě v rámci showcase – každý soubor měl asi dvě hodiny na zkoušku a pak dvacet minut na vlastní prezentaci. Zúčastnili se VerTeDance se Simulante Bande, Petra Tejnorová s Edge, Švandovo divadlo s komorním projektem a Naivní divadlo Liberec. Také hudební skupina Konvergence, skupina ale hrála v jiném termínu. Bylo to trochu hektické, ale zároveň celý ten veletrh je tak bláznivý, že víc času by asi jednotliví promotéři nezvládli. Jsem ráda alespoň za tuto možnost, kterou jsme získali.

Kde se prezentovali účastníci Veletrhu umění APAP?

V rámci veletrhu bylo asi tři sta showcasů, Nebylo to tedy jediné místo, kde by se přehlídky konaly, ale byly všude možně. Centrum veletrhu bylo v hotelu Hilton Midtown, ale jednotlivá představení probíhala po celém městě.Kdo vás podpořil? Pokud vím, hledali jste pomoc i od jednotlivců…

Nakonec nás podpořilo několik soukromých dárců. Stále ještě čekám na grant zahraničního odboru Ministerstva kultury České republiky – komise pro mě zcela absurdně zasedala minulý čtvrtek – více než týden poté, co jsme se z New Yorku vrátili.

Co vám účast na této společné akci do budoucna přinese? Hostování, kontakty k další spolupráci?

Cílem účasti na jakémkoli veletrhu – APAP v New Yorku nevyjímaje – je samozřejmě projekt prodat: do divadel, na festivaly, přehlídky a podobně. Ale konkurence je samozřejmě obrovská – dávno nejsme postkomunistickou zemí s fascinujícím příběhem intelektuála Havla, který se stal prezidentem. Jsme standardní evropská země, a tak se na nás myslím i dívají promotéři a producenti ze zahraničí. Navíc rozpočty na kulturu se snižují všude na světě a pozvat soubor z České republiky je složitější než zaplatit nějaký lokální. Navíc asi ty prodeje nefungují na první dobrou – je třeba být na více podobných příležitostech, potkávat podobné lidi, vytvářet dlouhodobější vazby. Je to běh na dlouhou trať, ale jednou ta zeď povolit musí – minimálně já tomu absolutně věřím, jinak bych takovou práci ani nemohla dělat.Jaký je váš plán na tento rok, který jste začali velmi úspěšně,  jak zaměřený je repertoár a s kým teď pracujete?

18. dubna proběhne ve Studiu ALTA, které je pro nás domácí scénou, premiéra duetu Martiny se Stanem Dobákem, na kterou se osobně moc těším. Oba patří podle mě mezi nejlepší tanečníky, které dnes současná česko-slovenská scéna má, dívat se na jejich pohybující se těla je radost sama o sobě. Navíc mají jedinečný smysl pro humor a skvělé choreografické nápady. Na podzim 2014 bychom rády uvedly ještě jednu premiéru, která vzniká na základě textů básníka Milana Ohniska. Mělo by jít o takový cross-over projekt kombinující deklamaci poezie, pohyb a živou hudbu. Ale nějak se nám komplikuje spolupráce s divadelním režisérem, kterého jsme do projektu oslovily, tak uvidíme, zda se podaří toto zrealizovat ještě letos. A určitě chceme dál reprízovat Much More Than Nothing a Swarming – experimentální projekt, který vznikl ve spolupráci se švédským choreografem Rasmusem Ölme a dalšími čtyřmi švédskými tanečníky. Swarming má potenciál evropského reprízování ve formě různých rezidencí a následných veřejných prezentací a je to projekt, který je v neustálém procesu přeměny, nemáme žádnou zafixovanou choreografii a tvar se tedy s každým naším dalším setkáním mění.

Vedle intenzivní práce ve vaší skupině ME-SA, také dále produkujete VerTeDance a opět i tančíte v chystané premiéře Korekce v režii Jiřího Havelky.

Martinu Hajdylu Lacovou i mě mohou čtenáři vidět v některých projektech VerTeDance. Představení Korekce bude mít premiéru 4. a 5. února 2014 v Ponci a volně navazuje na site-specific Naučená bezmocnost, které bylo uvedeno v prostorách ORCO během podzimního Festivalu 4+4 dny v pohybu, také v režii Jiřího Havelky a s týmem VerTeDance.

Děkuji za rozhovor!

***
Vizitka:
Karolína Hejnová narozená v roce 1987 vystudovala filmovou a televizní produkci na pražské FAMU (2011) a prošla přípravkami tanečního studia Dance Perfect. Poté byla tři roky členkou Junior Domino Dance Company Lenky Ottové, kde tančila v choreografiích Mirky Eliášové, Věrky Ondrašíkové, Jarka Cemerka a dalších.

Od roku 2007 spolupracuje s Ji-Eun Lee (Objekty a zrnka – 2007, Angels and Demons – 2008, Blame me – 2009). Je zakládající členkou skupiny ME-SA, která své projekty pravidelně prezentuje na festivalech TANEC PRAHA, Česká taneční platforma a další.

Od ledna 2012 spolupracuje s mezinárodním divadelním studiem Farma v jeskyni. Působí jako tanečnice a producentka na volné noze, pracuje pro sdružení Alta@rt, zajišťuje chod občanského sdružení ME-SA, spolupracuje s festivalem TANEC PRAHA a Festivalem tanečních filmů, iniciuje vznik tanečních a filmových projektů a všemožně propaguje současný tanec.

www.me-sa.cz

***
O APAP (Association of Performing Arts Presenters)

APAP je konferencí a veletrhem zasvěceným scénickému umění. Patří k nejvýznamnějším událostem na světové mapě kulturního průmyslu v této oblasti. Je mimořádnou platformou k setkávání více než tří tisíc pěti set profesionálů z řad organizátorů kulturních vystoupení, umělců i uměleckých manažerů.

Prostřednictvím bohatého programu více než tisíce showcasů APAP dále umožňuje prezentovat ukázky konkrétních děl a projektů z širokého spektra žánrů scénického umění, a je tak jedinečnou příležitostí pro přímý kontakt se zástupci festivalů, profesních organizací, institucí, promotérů kulturních akcí i s odbornou veřejností.

Přítomností na APAPu a akcích s ním spojených získávají jeho účastníci jedinečnou možnost stát se aktivní součástí celosvětové sítě scénického umění, získat nové tvůrčí i profesní inspirace a cenné kontakty.

Foto Natália Zajačíková, Vojtěch Brtnický, archiv