Kompletní Prsten Nibelungův ve Wagnerově rodném Lipsku: Tři dny a jeden předvečer
- Das Rheingold: Předvečer mytologického kolosu
- Die Walküre: Večer o Siegmundovi, Sieglinde a Hundingovi
- Siegfried: Vrchol lipského nastudování tetralogie
- Götterdämmerung: Důstojná zkáza Walhally
Zdejší nastudování tetralogie je spojeno s Wagnerovým výročím narození. Prsten Nibelungův předestírá pomalu blížící se odvážný lipský počin s názvem Wagner 2022, který je již nyní beznadějně vyprodaný. Generální a hudební ředitel Lipské opery Ulf Schirmer si dal za úkol uvést v letních měsících v rozmezí tří týdnů všech třináct skladatelových oper s ohledem na pořadí, v jakém byly napsány, vyjma tedy Prstenu (dále takto zkráceně) – z dramaturgicky pochopitelného hlediska pořadatel v tomto případě upřednostnil návaznost logickou.
V napjatém očekávání úvodního večera pomyslně startujícím lipský wagnerovský maratón se mi hlavou honily myšlenky na Eddu, na skaldské básně, sahající daleko do doby, kdy norský Ingolfur Arnarson zakládal osadu s názvem Reykjavík. Při pročítání epických básní s náměty severské mytologie totiž člověku dávají stále zřetelnější obraz skladatelovy inspirace. Dotýkají se hloubky námětů Wagnerových hudebních dramat a já stále intenzivněji vnímám nakolik se staly zásadním konstruktivním prvkem Wagnerovy filozofické promluvy pomocí hudby.
Das Rheingold: Předvečer mytologického kolosu
V opeře Das Rheingold (Zlato Rýna) zaznívá zásadní téma s ohledem na současné globální dění velmi aktuálně. I zde je ústředním motivickým materiálem zisk světové nadvlády za cenu zřeknutí se lásky, jelikož moc a láska pospolu zkrátka nefungují. Na podobně jednoduchých základech hudebně vyrůstá příběh v jádru prostý jako první stránky bible. I zde je monument vystavěn na zvukově průzračných obratech kvintakordu Es dur, který se postupně vlní jako Rýn samotný, přičemž kontrabasy po celý orchestrální úvod drží základní tón značící prapůvodní stav veškerého dění. Postupně se krystalicky čistý příběh kalí: Alberichovou touhou uloupit zlato, Wotanovou myšlenkou vystavět honosný kolos symbolizující jen stín, zašlou slávu a ztracenou autoritu bohů, lstí Logeho a Wotana vykonanou na Alberichovi, kletbou Alberichovou a ve finále bratrovraždou, kdy Fafner zabije Fasolta. Těmto nezastavitelným událostem vévodí přítomné varování vědmy Erdy, avšak vše zastřešuje myšlenka nadřazená celku. Ta ukazuje především na fakt, že být bohem automaticky neznamená nedopouštět se chyb, čímž bohy staví až nepříjemně blízko člověku. Když vezmeme v potaz, že jde o nejkratší i nejkomičtější ze čtyř večerů, odehraje se toho stran narativu i filozoficko-psychologických aspektů až příliš. Ať už se jedná o destabilizaci neporušené identity, či Freudův koncept tří činitelů (Id, Ego a Superego), které řídí individuální „já“. S ohledem na tyto premisy by šla jistě dlouze analyzovat dramatická funkce pěveckých rolí a vynášet závěry nad možnou Wagnerovou myšlenkou androgynního systému za dualismem maskulinity/ženskosti, jak ji popsala například americká filozofka Judith Butler (BUTLER, Gender Trouble, 2007).
Das Rheingold se standardně uvádí bez přestávky a ani zde tomu nebylo jinak. Délka opery se pohybuje okolo dvou a půl hodiny, v Lipsku k tomu připočtěme přibližně patnáct minut navíc, které si „uzmul“ pro sebe dirigent Matthias Foremny prostřednictvím pomalých temp. Na první pohled návštěvníka upoutala scéna Carla Friedricha Oberleho, v jejímž epicentru čnělo točité schodiště. V úvodu jeviště připomínalo spíše římské lázně než Rýnský tok. Postupně se zde skutečně vykoupal Alberich i dcery Rýna. Ponechání odkryté opony po celou dobu představení vnímám jako odvážný nápad, kdy pro proměny v souvislosti s dějovou linií režisérka vkusně využila instrumentálních pasáží. V těch docházelo k úpravám za pomoci všudypřítomné taneční složky. Wagnera by představa baletu asi příliš nepotěšila, ale její užití zde nebylo nikterak prvoplánové, nýbrž tanečníci uměli být dle situace mýtickým prvkem, zvířenou i rekvizitou zároveň. Jelikož je Rosamund Gilmore choreografka, režisérka a bývalá tanečnice navrch, s pohybem nepracuje ledabyle. Chytře a důmyslně jsou vyřešena také světla, práce s nimi jde za Michaelem Rögerem. Průsvitný strop odráží náladu od „děsivě nibelheimovské“ až po ryze slavností závěrečný odchod božstva do Walhally. Kostýmy vsadila jejich autorka Nicola Reichert do doby přelomu devatenáctého a dvacátého století, přičemž jejich vizáž nepůsobí výstředně ani příliš popisně (například proporčnost Fafnera a Fasolta značí originálně pouze obrovská kopí a velké cylindry). Celá božská rodina se zdá být parodií na buržoazii, která se často bere až příliš vážně. Některé situace rozehrávaly na jevišti doslova rodinné komediální drama naplněné po okraj sarkasmem.
Z mužských postav byl nejpřesvědčivější Loge v podání německého tenoristy Thomase Mohra, jehož vykreslení postavy zdobí potřebné atributy lehkosti, žertu i neskrývaného pohrdání. O jeho hlasových kvalitách jen tolik, že technika je ukázková, hlas znělý a projev charakterní v ryze wagnerovském slova smyslu. Podobně na tom byl i finský tenorista Dan Karlström jako Mime. V roli Wotana mne zaujal též finský basbarytonista Tuomas Pursio. Prost přílišného patosu, hrál nenuceně a jeho pěvecký výkon v průběhu představení stále narůstal na kvalitě. Již méně se předvečer vydařil Kayovi Stiefermannovi v roli Albericha. Jeho vstup byl herecky velkolepý, ale postupně se stále více soustředil na techniku, nejspíš i proto, že hlas ztrácel na znělosti, v exponovaných pasážích zanikal úplně a mnohé zachraňoval deklamačním zpíváním. Co do množství hudebního prostoru je postava Erdy (známé ze severské mytologie více pod přízviskem Jörd) v předvečeru spíš menšího rozsahu. Marina Prudenskaya ovšem dokazuje, že i na malé hudební ploše se dá vystavět mnohé (viz třeba také Waltraute, Götterdämmerung, Bayreuth, 2016). Její Erda byla ve Zlatě Rýna vykreslena zdařile a hlasovému wagnerovskému ideálu se z ženských postav přiblížila ponejvíc. Okouzlující byly dcery Rýna, mezi nimiž lze nalézt i českou sopranistku Olgu Jelínkovou. Další výkony spíš nevyčnívaly a staly se součástí jednolitého celku.
Gewandhausorchester zněl kompaktně, místy vystupovaly na povrch jednotlivosti, občas se objevil nějaký intonační rozkol v dechové sekci, především u lesních rohů. Několik rytmicky slabších míst si vybrala bicí sekce. Přesto jde o živé hraní a tyto drobné bolístky na efektu jinak velmi slušně hudebně fungujícího představení ve výsledku neubírají. Zlato Rýna otevřelo velkolepý příběh, který nepřestává svět udivovat – od spisovatelů (John Ronald Reuel Tolkien), přes filmové režiséry (Peter Jackson) až například po autory komiksů (Philip Craig Russell). Kvůli pandemii jsme pomalu zapomněli, kolik energie umí hudba v živém podání předat.
Hodnocení autora reflexe: 80%
Das Rheingold
2. března 2022, 17:00 hodin
Opernhaus, Lipsko
Inscenační tým:
Dirigent – Matthias Foremny
Režie a choreografie – Rosamund Gilmore
Scéna – Carl Friedrich Oberle
Kostýmy – Nicola Reichert
Světla – Michael Röger
Dramaturgie – Christian Geltinger
Gewandhausorchester
Obsazení:
Fricka – Kathrin Göring
Freia – Gabriela Scherer
Erda – Marina Prudenskaya
Woglinde – Olga Jelínková
Wellgunde – Sandra Maxheimer
Floßhilde – Sandra Janke
Wotan – Tuomas Pursio
Donner – Anooshah Golesorkhi
Froh – Sven Hjörleifsson
Loge – Thomas Mohr
Fasolt – Friedemann Röhlig
Fafner – Taras Shtonda
Alberich – Kay Stiefermann
Mime – Dan Karlström
Tanečníci – Unita Gay Galiluyo, Elodie Lavoignat, Alicia Varela Carballo, Sandra Lommerzheim, Ronja Häring, Rebecca Jefferson, Ziv Frenkel, Sidnei Brandão, Jochen Vogel, Vladimir Golubchyk, Hipólito Farias, Alexander Range
Die Walküre: Večer o Siegmundovi, Sieglinde a Hundingovi
Die Walküre (Valkýra) Richarda Wagnera je drama již samo o sobě, a i proto se druhý díl tetralogie často objevuje jako samostatné dílo v repertoáru předních operních divadel. Zároveň jde o část, která zaujme přehlednou hudební dramaturgií a vrcholy jako Siegmundovou árií Winterstürme wichen dem Wonnemond, Brünnhildiným oznámením smrti, Jízdou valkýr nebo Wotanovým rozloučením.
Příběh s četnými incestními zápletkami je navíc strhujícím rodinným dramatem, v němž ústřední konflikt svádí dcera Brünnhilde, vzpírající se „vůli“ svého otce. Značně nesvobodný vládce Wotan na příkaz své ženy a opatrovnice manželství Fricky nařídí zabít syna Wälsungu Siegmunda, jehož ovšem osobně přinesl na svět, aby jako svobodný hrdina získal od bohů zpět prsten světové nadvlády. Siegmund se na své misi setkává se svou sestrou/dvojčetem Sieglinde a zamiluje se do ní. Když Siegmund padne v boji, Brünnhilde prchá s těhotnou Sieglinde do Walhally, kde jí Wotan spílá a „za trest“ ji upoutá ke skále obklopené ohněm, čímž zasadí největší ránu sobě samému.
Die Walküre přirozeně navazuje scénou i kostýmy na předešlý Das Rheingold, byť je daleko pochmurnější a hořká pachuť války je přítomna ve všech třech dějstvích večer provázejících. Výkladem Valkýry v rovině filozoficko-estetické proměny na časové ose se zabývám v jiném textu, proto případné zájemce odkazuji na citaci (KAJZAR, Proměny filozofických a estetických ideálů Wagnerova hudebního dramatu Die Walküre, 2016) a budu se dále věnovat tomu, co se odehrávalo na jevišti a v orchestřišti.
Hundingova chýše je tady vyobrazena jako podzemní vojenský bunkr s pancéřovými dveřmi, nad nímž ční zátarasy s ostnatým drátem. Zde se dva sourozenci setkají a rozpoznají nikoliv s pocitem upřímné lásky, nýbrž z jakési ve vzduchu visící touhy rozervaných duší po osvobození. Ve druhém dějství sídlo bohů nepředstavuje opulentní vstupní halu, ale trosky obydlí se skromným vybavením, v němž navíc po stranách leží padlé duše mrtvých vojáků, které Valkýry již z podstaty jejich bytí doprovázejí do Walhally. Třetí dějství probíhalo v torzu našikmeného kolosea, nápadně připomínajícího místo Wagnerova úmrtí v Benátkách. Zem byla poseta stovkami párů bílých bot, vzorně uložených po jevišti, nejspíš opět symbolizujících válečné oběti. Další možná paralela s Wagnerovým životem se nabízí v podobě kostýmů Fricky a Wotana, které jako kdyby vystoupily z dobových fotografií Richarda a Cosimy. Valkýry režisérka oblékla do vojenské zelené, přičemž štíty a kopí vyměnila za pušky s bajonetem. Taneční složka dostala v průběhu přestavení opět velký prostor, i když její přítomnost dle mého osobního postoje již nebyla tolik žádoucí jako v předvečeru. Zajímavé momenty se tanečníkům naskýtaly, když symbolizovali spřežení Fricky či Wotanovy havrany.
Orchestr byl druhý večer o poznání kompaktnější, byť mnohdy hrál na hranici zvukových limitů. Tradičně se s největším ohlasem setkal začátek třetího dějství, vystavěný srozumitelně se zachováním tematického oblouku, přičemž neupozadil přehlídku velkých ženských hlasů. Ve Valkýře, k mému překvapení obsazené do značné míry neněmeckými pěvci, excelovali novozélandský tenorista Simon O’Neill v roli Siegmunda a švédská sopranistka Elisabet Strid ztvárňující Siegmundovo dvojče Sieglinde. Velmi nosný je projev Allison Oakes, jejíž Brünnhilde byla přesvědčivě tvrdohlavá i láskyplná, byť poněkud rušivě působila její přílišná soustředěnost na dirigentská gesta. Wotan Brita Simona Neala byl dobrý především herecky, ve výškách jeho tón zněl zastřeně. Skutečně výjimečný výkon vedle ústředního mileneckého páru, byť s jedním drobným pozastavením, předvedl kanadský basista Randall Jakobsh, který dal vzpomenout svým objemným témbrem na zlatou wagnerovskou generaci.
Hudebně je z mého pohledu Die Walküre nejzajímavější částí tetralogie – přináší přehršel intenzivních míst, v nichž dá jako celku vyniknout orchestru i zpěvákům. Valkýra na mne i na diváky zapůsobila o poznání lépe než předešlý večer. Je pravda, že i v kompoziční rovině je hudba s řadou polidštěných prvků niternější a ne tolik odosobněná jako je tomu v případě Zlata Rýna. Šlo o nejlepší možnou pozvánku na Siegfrieda.
Hodnocení autora reflexe: 90%
Die Walküre
3. března 2022, 17:00 hodin
Opernhaus, Lipsko
Inscenační tým:
Dirigent – Matthias Foremny
Režie a choreografie – Rosamund Gilmore
Scéna – Carl Friedrich Oberle
Kostýmy – Nicola Reichert
Světlo – Michael Röger
Dramaturgie – Christian Geltinger
Gewandhausorchester
Obsazení:
Sieglinde – Elizabeth Strid
Brünnhilde – Alison Oakes
Fricka – Christa Mayer
Gerhilde – Ines Lex
Ortlinde – Magdalena Hinterdobler
Waltraute – Maren Engelhardt
Schwertleite – Sandra Janke
Helmwige – Jessey-Joy Spronk
Siegrune – Sandra Maxheimer
Grimgerde – Marta Herman
Rossweiße – Christiane Döcker
Siegmund – Simon O’Neill
Hunding – Randall Jakobsh
Wotan – Simon Neal
Grane – Ziv Frenkel
Tanečníci – Unita Gay Galiluyo, Elodie Lavoignat, Alicia Varela Carballo, Sandra Lommerzheim, Rebecca Jefferson, Sidnei Brandão, Jochen Vogel, Vladimir Golubchyk, Germán Hipólito Farias
Siegfried: Vrchol lipského nastudování tetralogie
Třetí díl tetralogie Richarda Wagnera, často nazývaný Scherzo, je syntézou pohádky a komedie zároveň. Skladatel zde oživuje prvotní přírodní síly, hrající zásadní roli ve Zlatě Rýna, které jsou jednotícím tématem celého cyklu. Siegfried vypráví příběh syna Siegmunda a Sieglinde Wälsungových. Otce mu zabil Hunding, matka Sieglinde zase zemřela při porodu, a tak Der Junge Siegfried (jak Wagner původně nazval své libreto) žije se zákeřným opatrovníkem Mimem. Dospívající mládenec se bouří proti svému nevlastnímu otci a kalí jeho plány dostat se k pokladu Nibelungů, který tak bedlivě střeží Fafner. Siegfried, který nikdy nepoznal strach, si ukuje meč, draka (obra) jím zabije a ukořistí prsten i kouzelný plášť (původně Tarnhelm). Celý proces vítězství se mladému polobohovi stává aktem zasvěcení a symbolem dospívání: naučí se napodobovat zvuky ptactva, zabije svého pěstouna Mimeho, když se ho snaží otrávit, nakonec také zlomí moc svého děda Wotana, toulajícího se světem, když mečem zničí jeho kopí a získá tak přístup ke skále, k níž je upoutána Brünnhilde. Díky lásce k valkýře Siegfried zapomene na své skutečné poslání.
Wagnerovo umění instrumentace a charakterizace dosáhlo v tomto díle svého vrcholu, a to i přes desetiletou kompoziční pauzu. Předehra ke třetímu dějství proplétá složité leitmotivy nesmírně umným způsobem. Až do spásného finále C dur ve třetím dějství staví Wagner první dvě jednání na práci s ponurými barvami orchestru. Pozoruhodná je kupříkladu charakteristika zákeřnosti postavy Mimeho definovaná přítomností viol v prvním dějství, ale také neustále přítomný a zaznívající temný leitmotiv draka Fafnera v tubách či motiv Siegfriedova rohu oslavujícího hrdinu.
Dirigent Daniel Carter nahlíží na Siegfrieda novou optikou, místy volí překvapující živá tempa a parlandem zdůrazňuje scherzový charakter třetí části Prstenu. Gewandhausorchester v tento večer dosahuje patřičných epických rozměrů a lépe než kdy předtím dokazuje, o jak výjimečné těleso se jedná. Taneční výstupy v Siegfriedovi působí opět místy nadbytečně, zejména pohybové výstupy za obydlím Mimeho. Místy je ovšem přítomnost tanečníků navýsost vkusná až geniální, především při vyobrazení Fafnera jako postavy megalomanského bankéře hovícího si na luxusní pohovce. Kolem něj se hemží hromada nohsledů v totožném odění, představujících dračí chapadla i obchodní model pyramidového schématu zároveň. Scéně dominují opět betonové trosky, v druhém dějství propojené mostem a ve třetím hořícími ruinami, do nichž přichází Siegfried po otočení jeviště vysvobodit svoji lásku. Fasáda i tentokrát nápadně připomíná Benátky, v nichž skladatel skonal.
Andreas Schager je v mých očích jedním z nejlepších Siegfriedů současnosti, disponující noblesní a tenorově vláčnou polohou. Nejen, že je tento Heldentenor hlasově neunavitelný a stále svěží, ale i přes svoji nezanedbatelnou fyzickou výšku působí herecky uvěřitelně. Náležitě si umí roli vychutnat a živelně v ní prožít s diváky proměnu od naivního mládence až po vášnivého milence. Jeho hlasivky by vydaly na samostatnou kapitolu – tenor je nezlomný, poutavý témbrem a ve výškách nenuceně září.
Jiné a o poznání komplikovanější je to s postavami charakterními, které tetralogii provází. Mimeho i Logeho zpívaly různé hlasové obory od Wolfganga Windgassena, Plácida Dominga, Siegfrieda Jerusalema přes Heinze Zednika, Grahama Clarka až po Petera Schreiera či mozartovsko-rossiniovského tenoristu Richarda Crofta. Na poli úplného extrému se pohyboval ještě barytonista Adrian Eröd ve vídeňském Ringu. Co se polohy těchto postav týče, je typicky heldentenorová, nicméně povaha role odkazuje k charakternímu hlasu už vzhledem k faktu, že jde o specifické „nelidské“ bytosti. Heldentenor sluší více protipólu lidského hrdiny Siegmunda či Siegfrieda. Při premiéře Siegfrieda v Bayreuthu Mimeho zpíval pozdější barytonista Max Schlosser. Osobně si myslím, že nejlepší v těchto postavách byli Clark a Zednik (oba výjimeční pěveckou technikou a hlasem, který bez obtíží rezonoval i nad největší orchestrální masou), ale interpretační tradice je různá. Dan Karlström je v roli velmi dobrý, herecky bych řekl výjimečný, což dokázal již ve Zlatu Rýna. Témbr má ryze charakterní, až nebývale vtíravý, ovšem v pěveckém „souboji“ vedle Schagera se jeho hlas nesl o poznání méně a nezřídka se stávalo, že zkrátka nebyl slyšet. Randall Jakobsh předvedl Fafnera suverénně a s potřebně znělou spodní hlasovou polohou. Tuomas Pursio dokládá má slova a Alberich mu svědčí ještě víc než Wotan. Když jsme u Wotanovy postavy, respektive jeho vtělení, tak poutníka se Simon Neal ujal o poznání lépe než předešlý večer. Erda, jak ji vystavěla Marina Prudenskaya, jen potvrdila, že patří k tomu nejlepšímu, co lipský Prsten nabízí. Daniela Köhler s postavou Brünnhilde byla rovněž suverénní již od své zdravice slunci a po boku Schagera triumfovali vše gigantickým duetem v závěru, který jen doložil gradující úroveň nastudování tetralogie. Siegfried znamenal teatrální večer!
Hodnocení autora reflexe: 95%
Siegfried
5. března 2022, 17:00 hodin
Opernhaus, Lipsko
Inscenační tým:
Dirigent – Daniel Carter
Režie – Rosamund Gilmore
Scéna – Carl Friedrich Oberle
Kostýmy – Nicola Reichert
Světla – Michael Röger
Dramaturgie – Christian Geltinger
Gewandhausorchester
Obsazení:
Erda – Marina Prudenskaya
Brünnhilde – Daniela Köhler
Stimme des Waldvogels – Alina Adamski
Siegfried – Andreas Schager
Mime – Dan Karlström
Der Wanderer – Simon Neal
Alberich – Tuomas Pursio
Fafner – Randall Jakobsh
Tanečníci – Unita Gay Galiluyo, Elodie Lavoignat, Alicia Varela Carballo, Sandra Lommerzheim, Aya Toraiwa, Ronja Häring, Martina Morasso, Ziv Frenkel, Sidnei Brandão, Jochen Vogel, Vladimir Golubchyk, Charlie Fouchier
Götterdämmerung: Důstojná zkáza Walhally
Na počátku všeho byla báseň Siegfriedova smrt. Původní námět (1852) skladatel posléze rozšiřoval o části, které básni předcházely, což vtiskuje Prstenu podstatně komplexnější rozměr, protože stejně jako píše Thomas Mann ve své tetralogii Josef a bratří jeho: „Velmi hluboká je studnice minulosti“. A to je v jádru dobře, poněvadž tetralogie zrcadlí i proměnu filozoficko-estetických ideálů skladatelových a dílo dostává mnohotvárný transcendentální rozměr. Ve stručnosti lze říci, že ovlivnění Bakuninovým anarchismem vtisklo Prstenu idylický přírodní stav opřený o poměrně jednoduché zákony, kdy krystalicky čistá je hloubka manželství, a naopak majetek spolu s mocí plodí zlo. Vlivným atributem Prstenu je i Feuerbachův pohled na lidi jako stvořitele bohů a na náboženství jako konstrukt lidské mysli odhalující základní pravdy o nás samotných. Každý je zde zodpovědný za své činy. Co jsme po tisíciletí považovali za božské je ve skutečnosti lidské. Nehudební témata transformovaná skladatelem značí odmítnutí lásky a honbu za mocí zhmotněnou držením prstenu v případě Albericha a Wotana i porušení přirozeného řádu prostřednictvím smluvního práva, jež symbolizuje Wotanovo kopí. Vlastnictví moci a zlata si uzurpuje lásku na všech úrovních Prstenu. To platí až do úplného konce Soumraku bohů (Götterdämmerung) a pro Brünnhildu, která se v posledním aktu z lásky k Siegfriedovi sebeobětuje na hranici i s prstenem, čímž jej očistí od prokletí a zničí starý řád bohů.
Wagnerův Soumrak bohů popisuje zákonitý přechod od přírody ke kultuře, ze světa bohů do světa lidí, od mýtů k civilizaci, až po velký požár, kterým příroda získá zpět svá práva, čímž se cyklicky kruh uzavírá. V poslední části tetralogie se hudební motivy stále více zahušťují, až nás Wagner ve skvostné Brünnhildině závěrečné scéně znovu provede celým světem Prstenu. Soumrak bohů je strhujícím psychologickým thrillerem o lásce, moci a zradě, ale zároveň doslova životní výzvou pro zpěváky, sbor a orchestr. Jak praví Loge ve svém osudovém proroctví na konci Zlata Rýna: „Spěchají ke svému konci, kteří si myslí, že jsou tak pevní ve své existenci“.
V Die Walküre, kde Wotan své dceři Brünnhilde přizná, že jeho plány selhaly a prahne již pouze po konci veškerého dění, vyjde najevo, že se stavbou svého vysněného paláce fatálně zadlužil. Opět a zase prokletí Nibelungů zasáhne Albericha a vyžádá si jeho oběť. Wagner nás staví před dilema: moc versus láska. Poslední naděje, kterou lze spatřit v Siegfriedovi, skomírá poté, co se hrdina svojí naivitou stane obětí mrazivě chladných intrik veskrze zdegenerované společnosti, v níž jsou pošlapávány hodnoty jako láska a přátelství, pravda a věrnost. Jediným východiskem pro nový začátek nakonec zůstává absolutní kolaps systému.
Režisérka Rosamund Gilmore k závěru tetralogie přistupuje s pokorou, snaží se v prostotě podpořit komplexnost hudebního dramatu, byť se zde odráží i temná stránka německé historie, v jejíž souvislosti bývá skladatel často vyobrazován. Při pohledu na Hagenův kostým (nápadně připomínající vizáž Organisation Todt či kabáty Stasi) a zbraně jeho družiny à la Walter Browning se zde objevuje prvek zpřítomnění, upozorňující na tenkou hranici mezi mocí a jejím zneužitím. Podobný, byť daleko sugestivnější výklad prezentoval již dříve zmiňovaný Joachim Herz, který ještě před uvedením francouzského Prstenu století oděl tetralogii do politického hávu (KRÖPLIN, Operntheater in der DDR, 2020). Na jeho odkaz Gilmore svým způsobem navazuje, byť je v jádru víc konvenční a aktualizací, na které jsme v Německu běžně zvyklí, není tolik.
V pozici dirigenta se představil Christoph Gedschold, čili již třetí osobnost, kterou jsem měl možnost zde vidět. S orchestrem pracoval s patřičnou hutností, ovšem hudebně-dramaturgické vypointování by závěrečnému dílu slušelo víc a tam, kde Gilmore ve výkladech ubrala, mohl pomyslné žezlo přejmout dirigent s větší plasticitou. Za nejzdařilejší považuji druhé jednání, kde byl Gewandhausorchester srozumitelný a nejednoty prostý. I zde si ale umím představit zřetelnější „karajanovskou“ práci s detaily a niterným vykreslením harmonických změn. Témbr orchestru se až příliš pohyboval v dynamice od forte a zpátky ni krok, ba dokonce tentokrát orchestrální aparát pohltil i mohutný sbor, což se stává zřídkakdy.
Pěveckým výkonům vévodil Hagen Tarase Shtondy. Byl skvělým „záporákem“ a z role nevypadnul ani při úklonách po jednotlivých dějstvích. Ukrajinský bas čněl interpretačně, herecky, a především pěvecky nad všechny své kolegyně a kolegy, čímž mohl poslat alespoň platonický vzkaz o svém triumfu do své domoviny. Lise Lindstrom podpořila roli Brünnhilde precizně svým výrazem. Má dobrou dikci, ovšem její střední a vysoká hlasová poloha je pro tuto postavu až příliš ostrého znění. Stefana Vinkeho jsem viděl živě mnohokrát. Herecky nebyl zdaleka tak přesvědčivý jako jeho předchůdce Schager. Vinke disponuje velmi silným hlasem, který ovšem využívá téměř po celé představení bez potřebného odstínění. Je pravda, že mu takovýchto možností, stejně jako ostatním, dirigent Christoph Gedschold příliš neumožnil. Tuomasi Pursiovi slušel patřičně víc Alberich než Gunther, totéž musím říci při ztvárnění postavy Waltraute v podání Mariny Prudenskayi, jejíž Erda je elektrizující, ale v jedné z Valkýr tentokrát nebyla stoprocentní.
Vše, co tak krystalicky do sebe v Siegfriedovi zapadlo, v Soumraku bohů fungovalo jen částečně. Proto pro mne byl vrcholem tetralogie třetí večer lipského Prstenu, kdy došlo k exaktnímu zhmotnění Siefrieda, kterému je člověk přítomen jen párkrát za život.
Hodnocení autora reflexe: 80%
Götterdämmerung
6. března 2022, 17:00 hodin
Opernhaus, Lipsko
Inscenační tým:
Dirigent – Christoph Gedschold
Režie – Rosamund Gilmore
Scéna – Carl Friedrich Oberle
Kostýmy – Nicola Reichert
Osvětlení – Michael Röger
Sbormistr – Thomas Eitler-de Lint
Dramaturgie – Christian Geltinger
Chod der Oper Leipzig
Gewandhausorchester
Obsazení:
Brunnhilde – Lisa Lindström
Gutrune – Magdalena Hinterdobler
Waltraute – Marina Prudenskaja
1. Norn – Christiane Döcker
2. Norn – Sandra Janke
3. Norn – Christiane Kohl
Woglinde – Olga Jelínková
Wellgunde – Sandra Maxheimer
Floβhilde – Sandra Janke
Siegfried – Stefan Vinke
Gunther – Tuomas Pursio
Alberich – Kay Stiefermann
Hagen – Taras Shtonda
Tanečníci – Unita Gay Galiluyo, Elodie Lavoignat, Alicia Varela Carballo, Sandra Lommerzheim, Ziv Frenkel, Sidnei Brandão, John Vogel, Vladimir Golubchyk, Germán Hipólito Farias
Komplet Prstenu takto ve čtyřech po sobě jdoucích večerech naskýtal možnost přímé konfrontace v odlišných rovinách (různí pěvci / totožné postavy; stejní pěvci / odlišné role), komparace odlišného přístupu (tři dirigentské osobnosti / totožný orchestr), funkčnost a logická linie režie (jednotlivé části tetralogie / komplexní vztah) až po závěrečné bilancování. Na jeho konci lze konstatovat, že bylo navýsost vzrušující sledovat, kterak Oper Leipzig komplexně k Wagnerově nejrozsáhlejšímu a životnímu dílu přistoupila a nám nezbývá než se na čas opět uchýlit k vášnivým diskuzím na téma, kdo Soumrak bohů vlastně přežil.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
