Koncert Magdaleny Kožené a Mitsuko Uchidy byl perlou Pražského jara

Tento repertoár je mezzosopranistce Magdaleně Kožené (*1973) blízký. „Miluji francouzskou hudbu, operu a píseň a jsem jim stále věrná,“ říká Kožená. „Věrnost“ představuje především opakovaná úspěšná provedení role Debussyho Mélisandy nebo Ravelových a Debussyho písní.

Debussyho detailně propracovaná škála barev, tu plná ticha, jindy v podobě poetických črt nebo převalující se zvukové masy, mne přitahuje od dětství. Jeho hudba je útěšná svým nelpěním na subjektu. Připomíná mi Barthesovu charakteristiku japonské kultury, která má v mnoha projevech „prázdný střed“, „živé“ a „neživé“ klade vedle sebe bez hierarchizace.

I když Debussy údajně neměl rád označení „impresionismus“, je to zařazení v kontextu stylů pro jeho hudbu vystihující. V umění skladatel trval od dob studií na vlastním projevu, na tom, že krása uměleckého díla má zůstat tajemstvím, kouzlem – „ke kterému je hudba svou povahou ze všech umění nejvíce vnímavá“. I z tohoto důvodu jej přitahoval a inspiroval symbolismus v poezii.

V interpretaci programu spojila Magdalena Kožená synergicky síly s obdivuhodnou britsko-japonskou klavíristkou Mitsuko Uchidou (*1948). Jejich společný výkon (spolupracují od roku 2012) vyniká soustředěnou kontrolou kvality zvuku, barvy i intenzity. Je možné porovnat různé nahrávky písní. Vyrovnanou příjemnou barvou hlasu, flexibilitou výrazu a přirozeností projevu patří Magdalena Kožená skutečně k těm nejlepším. U paní Mitsuko Uchidy nezbývá než žasnout nad jejím lehce působícím mistrovstvím ve všech parametrech a detailech brilantního a úhozově náročného repertoáru, což je i fyziologicky, vzhledem k jejímu věku, pozoruhodné. Je na pěvkyni skvěle napojena. Otevřený klavír dovolil využít zvukový potenciál nástroje naplno.

Je dobře, že Pražské jaro poskytlo publiku oporu v otištění textů písní v originále i překladech. Bilitiny písně zhudebňují text Pierra Louÿs vydaný v Paříži 1894. Básně jsou zajímavé tím, že jde o propracované falsum. Louÿs tvrdil, že poezii ve stylu Sapfó přeložil ze starořečtiny. Vymyslel si postavu kurtizány Bilitis, a to nejen její tvorbu, ale i její životopis, takže této fiktivní identitě podlehli na čas i odborníci. Začteme-li se či zaposloucháme do textu, je to skutečně velmi zdařilá erotická poezie v symbolických náznacích. Debussyho hudba ji přirozeně rozvíjí jako květinu.

Magdalena Kožená dokáže skvěle zvládat dynamiku vytvořenou na jednom tónu, dramatizaci a ztišení na malé ploše, překrásné jsou tiché závěry s dovětky klavíru. Přednes cyklu zpaměti podtrhl přesvědčivost výrazu. Bilitiny písně pocházejí z Debussyho středního tvůrčího období. Premiéru měly 17. března 1900 na koncertě Société nationale de musique v Paříži v interpretaci Blanche Marot s klavírním doprovodem autora.

Následný cyklus Pět Baudelairových básní, vytvořený na texty básnické sbírky Květy zla Charlese Baudelaira, byl vedle Messiaenova díla nejnáročnější částí recitálu, přinejmenším pro pěvkyni. Text je složitý, s vysokými nároky na výslovnost a frázování. V klavíru, zejména v básni Le Balcon/Balkón, se objevuje orchestrální masivní sazba. Také zde platí nuancování v dynamice a barvě na malých plochách. Snad pro tuto náročnost Magdalena Kožená přece jen zvolila oporu v notách. Věnovala se především hlasové estetice. Možná bych v tomto případě přivítala větší důraz na deklamační srozumitelnost textu. Znělo by to místy o něco realističtěji, ale vneslo by to zajímavý odstín. Klavír opět poskytl dokonalou souhru a překrásně dovětky. Udělala jsem si poznámku například u Vodotrysku u textu „Měsíc a vodotrysk, blaženou noc, koruny stromů se tiše chvějí a snivým smutkem její moc v zrcadle lásky odrážejí. Snop vody…“ Klavíristce je tento druh poezie připomínající haiku zřejmě i blízký.

Patrně pro svou náročnost nebyl cyklus v době svého vzniku u odborníků ani publika tak populární jako předcházející Ariettes oubliées. Argumentace o záporně vnímaném vlivu Wagnera je typicky dobově povrchní škatulkování. Debussy si ho cenil, ale vnímal jej spíše jako konec určité epochy než inspirativní začátek. Cyklus byl tedy vydán v roce 1904, údajně právě z důvodu rozpaků vydavatelů, na základě předplatného ve 150 kusech.

Ariettes oubliées (Zapomenuté popěvky) vznikly na verše Paula Verlaina z uvedeného repertoáru nejdříve (1886–1887). Debussy použil název sbírky, i když z ní zhudebnil pouze tři básně, ostatní pocházejí z jiných sbírek. Na rozdíl od cyklu Baudelairovského byly Ariettes oubliées přijaty dobře a vydány tiskem v roce 1888. Dvě písně byly provedeny roku 1889, kompletní vydání pochází z roku 1903 a je věnováno Mary Garden, první představitelce Mélisandy.

Text je opět jednodušší na přednes, vyzněl srozumitelně. Magdalena Kožená jej uvedla znovu zpaměti. Vynikly náladové obrazy, které mi připomněly i dovednost pěvkyně ve výrazivu barokního repertoáru – například u textu „Mé srdce nemá důvod k pláči, jen ztrácí odvahu. Proč na ně není spolehnutí? Smutku se bránit nemohu,“ nebo i v dramatizaci výrazu „Jak milý, dokážeš chvíli, co chvíli způsobit, že jsem zoufalá?“ Klavír se vynořuje a mizí, pedál je přesně kalibrován.

Jednotlivé písně jsou výrazově rozmanité. Nejvíce se vymyká čtvrtý kus Chevaux de bois (Lesní oři), kdy v souladu s textem začíná klavír fortissimo trylky s doprovodem akcentovaných osmin a triol. Skladba je hybná a vzrušená, ale nakonec vydechne opět v pianissimu (E Dur). Cyklus uzavírá sentimentálně-dramatický Spleen (Splín), u kterého, jak jsem výše poznamenala, vyciťuji určitou textovou spřízněnost s barokní emocionalitou, která je Magdaleně Kožené interpretačně blízká. Posluchači si mohou poslechnout také nahrávku orchestrální verze cyklu s pěvkyní z roku 2017 (vydavatel Linn Records).

Na tvorbu Debussyho navázaly zhudebněné básně Oliviera Messiaena Poèmes pour Mi, Livre II (Básně pro Mi, Kniha II). Dramaturgická kombinace působí přirozeně, i když i díky určité spřízněnosti vyniknou o to více rozdíly rukopisu skladatelů. Cyklus vznikl v roce 1936 na vlastní texty Messiaena a je věnován jeho první manželce Claire Delbos. „Mi“ bylo její domácké oslovení. Cyklus byl téhož roku také orchestrován. První provedení dvou písní proběhlo 28. dubna 1937, orchestrální verze 4. června 1937. Rytmometrika kompozice je náročná, nepravidelná, s užitím mimo jiné i řeckých a hinduistických rytmických vzorců. Klavíristka jej provedla s nadhledem.

Na koncertě Magdalena Kožená přednesla druhou knihu cyklu. Jednotlivé básně mají velmi odlišný výraz, obě umělkyně prokázaly svou širokou škálu exprese. Přiznám se, že největším oříškem je pro mne obsahově i výrazově báseň L´épouse (Manželka), kde autor asociuje spojení s manželkou („co Bůh spojil, nikdo nerozdělí“) s propojením církve a Krista („církev je pokračováním Krista“). Navíc disonance a klesající melodie působí spíše depresivně. Zajímavě je zhudebněn Ta voix (Tvůj hlas), typickým Messiaenovým spojením přírodních motivů, spirituality a vysokého rejstříku. Les deux guerriers (Dva válečníci) jsou nejdramatičtějším kusem. Messiaen se vžívá do role „svatého bojovníka“. O to jemněji a impresivněji působí následující intimní Le collier (Náhrdelník): „Ach můj náhrdelník! Ach můj náhrdelník! Tvé paže kolem mé šíje, dnes ráno.“ Koncertní zdařilou tečkou transformačního duchovního textu byla Prière exaucée (Vyslyšená modlitba): „Zatřes osamělou, prastarou horou bolesti…Hle, den slávy a vzkříšení! Radost se vrátila.“ Po těchto slovech písně nastalo v publiku kontemplativní ticho následované dlouhým potleskem ve stoje. Koncertu byl osobně přítomen i manžel Magdaleny Kožené, Sir Simon Rattle (vzpomeňme, že oba umělci poskytli záštitu Roku české hudby 2014). Komorní koncert 14. května byl jednou z perel letošního ročníku Pražského jara.

Kožená & Uchida
14. května 2023, 20:00 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program:
Claude Debussy: Trois Chansons de Bilitis/Tři Bilitiny písně
Claude Debussy: Cinq poèmes de Charles Baudelaire/Pět Baudelairových básní
Claude Debussy: Ariettes oubliées/Zapomenuté popěvky
Olivier Messiaen: Poèmes pour Mi/Básně pro Mi

Účinkující:
Magdalena Kožená – mezzosoprán
Mitsuko Uchida – klavír