Konec operety v Brně? Nebo operety vůbec?

Opereta je zločin, kýč, buržoazní přežitek! Tohle hlásala nejen komunistická doktrína, přesto se v socialistickém realismu (nebo spíš romantismu) operetním divadlům dařilo. Ono totiž nešlo přehlédnout, že to je nenáročná a tedy žádaná zábava pro pracující, kteří plnili divadelní sály za odborářské peníze.

Opereta byla vždy dítě zlobivé a svůdné. Nápad pana Jacquese Offenbacha najmout si divadelní budovu hned vedle výstavního pavilonu Světové výstavy v Paříži a provozovat zde vtipnou satiru, provázenou jiskřivou hudbou, měl oslnivý úspěch a odstartoval rozvoj nového žánru. Papá i synové Straussové ve Vídni nekladli nároky na libreto, neboť vše „utáhli“ sladkobolnými valčíky. Další autoři rozvíjeli romantiku, sladkobolnou melodiku, harmonii i instrumentaci a libreto vždy hrálo druhou ligu. Byla to vždy nenáročná zábava s milostnými peripetiemi a s dobrým koncem. Mezi dvěma válkami se objevila díla z prostředí lidového, ve stylu „jak chudá holka ke štěstí přišla“, vesměs prošpikovaná lascivními vtipy. Byly i světlé výjimky, jako například éra Oldřicha Nového v brněnské Redutě.

Když se potkal kvalitní námět s dobrou hudbou, bylo to zjevení. Za takové lze považovat operetu Oskara Nedbala Polská krev, jejíž libreto na motivy povídky A. S. Puškina Slečna selka zpracoval Leo Stein. Zasazení do prostředí života zchudlé, ale hrdé a odbojné polské šlechty bylo českému divákovi blízké. I proto měla tato opereta od počátku úspěch a drží se na pomyslném žebříčku úspěšnosti dodnes. Ale…

Jak je to vlastně s operetou dnes? Má smysl ji dnes hrát? Pro koho, koho to zajímá? Je to historický přežitý relikt? Nebo to je žánr, který stojí za to restaurovat a přivést na scénu? Bude dnes na to někdo chodit?

Začátkem nového tisíciletí se vedla tato polemika na úrovni Města Brna, tedy zřizovatele, a hledaly se cesty, jak naložit se zábavním hudebním divadlem. Samozřejmě účelově, neboť se podařilo postavit a zprovoznit Hudební scénu Městského divadla a rekonstruovala se budova Reduty. Zněly otázky pro koho a proč.

Zasáhla i ruka věčné rivality mezi divadelními žánry a také vidina finančních úspor. Převedení operetního souboru v Brně do svazku Městského divadla vedlo k postupnému útlumu činnosti. Závazek, že klasickou operetu bude jednou v sezoně uvádět operní soubor, se také po pár inscenacích vytratil.

Poslední operetní inscenací je tedy na repertoáru Janáčkovy opery Nedbalova Polská krev, která se hraje od roku 2014. A že je to kus oblíbený, o tom svědčí nejen návštěvnost, ale i uvedení inscenace na letní scéně hradu Špilberk. Poslední srpnový den byl jako stvořený k milé a nezávazné zábavě a podívané.

Druhé hradní nádvoří je vybaveno velkým pódiem a orchestr sedí v levé části na boku, což nijak neruší souhru s jevištěm. Akustika je vcelku dobrá, pěvci nepotřebují mikroporty – nicméně je měli a zvukař měl plné ruce práce. Především kvůli próze, která na nádvoří zanikala. Nechci se pouštět do technických problémů a důvodů, proč k nim dochází, ale vše se odvíjí od základního přístupu k operetě jako žánru. Že má svá specifika a nároky a že nestačí postavit na jeviště operní pěvce s tím, že operetu přece zvládnou. Je to jiná umělecká a technická kategorie. Operní zpívání a jevištní mluva mají jiné nároky na práci s hlasem a vyhnout se falešnému patosu a přesto udržet hlas v nosnosti, dokázali snad jen Jan Šťáva v roli otce Zaremby a Petr Levíček jako Popiel. Vztahy mezi protagonisty jsou průhledné, zato tu má prostor humor a v operetě žádaná současná extempóre. Tady zazářil Jan Šťáva, vkusně a srozumitelně. Obecenstvo, jež na tohle běžně není zvyklé, reagovalo okamžitě a vděčně.

Opereta je především podívaná. Prostor nádvoří na Špilberku dává k tomu exkluzivní podmínky. Zadní horizont tvoří stěna hradu s okénky, k tomu stačí dát jen náznakové kulisy. Kostýmy jsou stylizované v neotřelých barvách syté zelené a bílé. Jen Helena z koncepce trčí v jakémsi biedermeieru a nevkusné paruce; konkurovala směle mamá Jadwize, a to nejen kostýmem. Mimochodem, kdyby Bolo svoji příšernou paruku neměl, mohl mít dokonce i šmrnc. Mimo přirozený a vtipný výkon Jana Šťávy a Petra Levíčka byli všichni ostatní v tenzi a zřejmě si byli vědomi, že tohle není zrovna jejich parketa. A je to tak, být operním pěvcem neznamená zcela samozřejmě, že operetu zvládnu s přehledem. Naopak, je to svébytný obor, plný nástrah a profesních úskalí a vyžaduje mistrovství nejen ve zpěvu, ale i v herectví; a mít přirozený šmrnc a vtip, to se snad ani naučit nedá.

Co z toho plyne? Že šéf Janáčkovy opery Jiří Heřman odmítá operety inscenovat a že má pravdu. Zánikem souboru operety zanikl i žánr, který byl ve své době hitem a který dnes nemá ani inscenátory, ani protagonisty, ani publikum. Nebo se snad mýlím?