Současná společenská situace klade organizátorům kulturních akcí překážky téměř na každém kroku. Tak je třeba vyzdvihnout ty, kteří se nenechají odradit a přes všechny problémy nakonec plánovaný koncert odehrají a nechají živě zhlédnout posluchačům (tentokrát i s rozšířeným technickým aparátem, který i přes ne vždy podařenou střihovou koordinaci dodal – oproti statickému obrazu předchozího koncertu – dynamiku). Konvergence byla tentokrát nucena hledat záskok za původně smluvené interprety a olomouckému souboru Lichtzwang (Jan Přibil – trubka, Jiří Fajkus – violoncello, Marek Keprt – klavír) tak patří velké ocenění za takto promptní reakci.
Struktura koncertu byla jasná a přehledná; dramaturgické záměry Tomáše Pálky dobře postřehnutelné. Přestože Ondřej Štochl, který koncert již tradičně uváděl, dopředu avizoval, že se koncert ponese spíše v klidném modu, pro sebe jsem si v průběhu vysledovala určité vnitřní členění: po třech tichých (možná až meditativně laděných) skladbách následovaly tři emocionálně i dynamicky intenzivnější a celý večer pak zakončil velice intimní monolog. O kontrast se v rámci každé třetice postaralo opakující se nástrojové obsazení: 1. basklarinet (Jiří Mráz), 2. klavír (Marek Keprt), 3. trio (Lichtzwang).
Každé ze zmíněných obsazení přineslo dvě skladby a kontrast jsme mohli nalézt i mezi nimi. Snad nejvíce protikladně působily kompozice, které interpretoval celý soubor Lichtzwang: skladbu Modré květy Adriána Demoče, založenou na mikrointervalice a vyznačující se oním typem klidu a ticha, které člověka může snad až „vynervovat“, posléze vystřídala hudebně velice barevná kompozice Marka Keprta Když vážkobdění vychmyřuje svit. Díky určité vyhrocenosti a silnému pohnutí, které tato skladba – navíc díky citlivému interpretačním pojetí – skýtá, si troufám říct, že celý večer v tomto místě vygradoval.
Na objevování hudební barvy byly založeny taktéž skladby pro sólový klavír. Ve skladbě Toru Takemitsu, The uninterrupted rests, ve své podstatě klidné, ale těšící se hojnosti prudkých a náhlých důrazů, tuto složku hudební řeči její interpret Marek Keprt ještě umocnil měkkostí a rozrůzněností úhozu. Barevnou rozmanitost s vlivy spektralismu jsme poté potkali ještě v Tremors Joshuy Fineberga.
V průběhu koncertu se charakterově výrazně proměňoval i (bas)klarinet; úvodní skladba dnešního koncertu, Tři procházky s E. Satiem a vzpomínka na ně Jiřího Dvořáka pro sólový basklarinet, svým poklidným plynutím dobře splnila účel velice pozvolného naladění posluchačových uší na typ hudby, kterou bude po celý večer vstřebávat. Naopak další basklarinetový výstup, Monolog pro basklarinet sólo Josefa Adamíka, představil (i přes svůj název) množství vnitřních až svárlivých dialogů, které svou vypjatostí vytvořily z poslechu velice intenzívní zážitek. S přihlédnutím k její hloubce a sdělnosti je s podivem, že tato skladba čekala na svou premiéru celých 45 let; ačkoliv napsána v roce 1975, premiérovaná byla až letos v červnu. Velká část úspěchu skladby však tkví v citlivosti interpretace Jiřího Mráze, zvláště jeho schopnosti práce s intenzitou tónu.
Přese všechno mě však tento interpret nejvíce uchvátil při svém posledním vstupu (který byl zároveň závěrem celého koncertu), v Chrámovém sólu Pavla Zemka Nováka. Ondřej Štochl tuto skladbu přiléhavě charakterizoval jako „velice intenzívní zastavení“; duchovní podtext však z tohoto zastavení dělá přímo až intimní zpověď nebo modlitbu, která nás unáší dál a hloub do našich vlastních myšlenek i po skončení koncertu. Jako závěrečná tečka tato kompozice zafungovala výborně.
