Jak takový koncert online vypadá? Úplně normálně a přesto zcela odlišně. Je zachována spousta dobré hudby, která (pokud máme dobré reproduktory nebo sluchátka) k nám doléhá snad i v perfektní kvalitě; taktéž průvodní slovo není ztraceno (ba naopak obohaceno, protože program je pouze ke stažení, ale člověk ho nedrží fyzicky stále v ruce – tedy pokud si ho doma nevytiskne). To, co doléhá k našim uším, je tedy dost podobné tomu, co bychom slyšeli, kdybychom byli fyzicky přítomni v Atriu na Žižkově, odkud se dnes „streamovalo“. Všechno ostatní – pro někoho více, pro někoho méně podstatné – je jinak. Nemáme přímý kontakt s umělci, nemůžeme nachytat atmosféru přítomného okamžiku v sále a často nemáme na ono vychutnání si něco přes hodinu dlouhého programu doma ani úplný klid (zvláště pokud máme děti). Velice podivně působí i ticho po doznění posledních tónů skladby – jakoby už naše uši byly navyklé na burácivý zvuk potlesku a bez něj nám něco chybí… Výhodou sledování koncertu online však je možnost domáckého vytvoření si osobní představy pohodlí (židle/gauč/křeslo?), či možnost konzumace nápojů či jídla v průběhu produkce; taktéž člověk nemusí vycházet do podzimních plískanic. V některých případech (jako i u tohoto koncertu) dokonce nabízí organizátoři sledování „streamu“ zcela zdarma.
Toto vše, tzn. poslech hudby ve formě živého přenosu přes internet, ale jistě spousta diváků již zná z minulosti. (Hlavně různé interpretační soutěže bývají přenášeny přes internet do celého světa.) Co je novinkou teď v době koronavirové krize, je ona nepřítomnost diváků a tím pádem i různých ruchů v sále, mrtvo a jakoby „sterilní“ zvuk (výhoda pro nahrávání, ne pro posluchače). Když se však koncerty konat nemohou, je toto jedna z nejlepších variant, jak lidem zprostředkovávat nastudovaný repertoár. Klobouk dolů před těmi, kteří se tedy i přes určité finanční ztráty nakonec rozhodnou koncert provést touto formou.
Jak při představování programu dnešního koncertu několikrát zmínil jeden ze zakladatelů skladatelského sdružení Konvergence, Ondřej Štochl, i prováděný repertoár v sobě zrcadlí různé formy reagování na dnešní společenskou situaci (např. chvění světla svíce ve skladbě Pavla Zemka Nováka nebo rozvlnění hladiny lidské psychiky v díle Soni Vetché), popř. hledá cesty, jak z ní ven (pomyslná modlitba za to, aby nechtěné myšlenky odcházely, obsažená v jeho vlastní – Štochlově – kompozici; popř. uklidnění, typické pro tvorbu Tomáše Pálky). Hlavní téma dnešního večera, promítající se i do názvu koncertu, byl motiv prolínání, a to soudobé hudby českého a slovenského původu. Pro mě však představoval ještě větší pojítko mezi skladbami motiv určitého chvění a neklidu, který se upokojil až v úplně poslední skladbě, Landscape: AlpenQuelle Tomáše Pálky. Ve všech ostatních jsem více či méně pozorovala různými hudebními prostředky vyjádřené určité druhy neklidu, ať už toho vnitřního (např. Epilog Ondřeje Štochla) nebo zpodobeného navenek (Světlo svíce pro kytaru I Pavla Zemka Nováka). Soudržnosti dramaturgie napomohlo i to, že zde šlo zpravidla o velice intimní až „křehký“ repertoár.
Neznamená to však, že by se celý koncert odehrával v pianissimu. Po úvodní skladbě Světlo svíce pro kytaru I v bezchybné interpretaci Jana Tuláčka, která byla vzhledem k její atmosféře i délce vhodně zařazena na začátek, následovalo bouřlivější zpodobení neklidu a rozpolcenosti ve skladbě Don’t leave the Room, make no mistake Jevgenije Iršaie (podle básně Josifa Brodského). Interpreti (Tereza Horáková – housle, Ondřej Štochl – viola, Egli Prifti – klavír) dokázali do skladby vnést neustálý tep, ostré kontrasty a také vynést působivé imitační plochy tak, že sám autor hned po doznění posledních tónů přidal do chatu nadšený komentář.
Další dvě skladby, Odrazy vodních zrcadel Soni Vetché a Epilog Ondřeje Štochla, nás pak zavedly do tajů lidské psychiky. První z nich zpracovala střípky vědomí plné kontrastních pocitů jako reakci na realitu, kterou chceme či nechceme vidět; každé rozčeření vodní hladiny přineslo jinou emoci a také jinou úlohu pro hráče (Sebastian Tóth – violoncello, Egli Prifti – klavír). Ještě intimněji pak působila druhá z výše jmenovaných skladeb, kterou jsem si interpretovala jako úžasný vhled do myšlenkového proudu vědomí, který si sice pomalu, unaveně a naoko pokojně plyne, ale stále v něm cítíme určitý negativní podtext, který se čas od času vydere na povrch. Právě díky tomuto klidu, který se chvěje, na mě dnes tato kompozice Ondřeje Štochla v úžasně citlivé interpretaci (Janina Aljachnovič – flétna, Ondřej Štochl – viola, Sebastian Tóth – violoncello) zanechala největší dojem.
Prvek neklidu jsme poté mohli zaznamenat i v druhé skladbě J. Iršaie, Bahagobu, přestože tentokrát se jednalo – zejména vzhledem k výběru nástroje (akordeon; v interpretaci Jiřího Lukeše) – o poněkud průraznější projev, někdy až se strašidelným nádechem. Nakonec však přišlo ztišení ve zpodobení momentu zastavení se, a to v Landscape: AlpenQuelle Tomáše Pálky. Přestože i v této skladbě se v průběhu objevilo určité rozbouření emocí, vždy tu byl přítomen všeobjímající dojem klidu. (V tomto vnímám přímý kontrast ke Štochlově skladbě: neklid v základním módu klidu vs. klid při vnitřním chvění.) Toto závěrečné uklidnění pak mělo téměř terapeutický účinek.
Kdo nestihl živý přenos, koncert je youtubovém kanále Konvergence možný zhlédnout ještě do příštího pondělí.
