KoresponDance 2022 (2): Od křehkosti bytí k humoru

Celý víkend patřil ve Žďáru nad Sázavou festivalu tance a pohybového divadla KoresponDance, jehož desátý ročník byl velmi vydařený a inspirativní. Letos nebyl poznamenán žádnými restrikcemi, a tak se konal ve své plné podobě, s řadou paralelně probíhajících představení, filmových projekcí i s množstvím workshopů, které vedou hostující umělci pro tanečníky i širokou veřejnost. Zásluhou festivalu ožívají především zámecké prostory a okolí živým uměním v míře, která je v našich poměrech stále ještě unikátní, a dramaturgie pracuje s pečlivě vyváženou dávkou zábavy, osvěty a participace. Ta je jednou z nejzásadnějších a také nejcennějších vrstev: ať už jsme mohli sledovat letošní zahájení v Praze nebo performance zde v závodě Tokoz, festival sbližuje zdánlivě neslučitelná společenství, nemluvě již o citlivé práci se zdejší mládeží i seniory, která každý rok přináší výsledky v podobě nových projektů.

Velkou devizou festivalu KoresponDance je jeho lokace, která si sama žádá umělce s přístupem tvůrčím nejen ke svému dílu, ale i k prostředí. Nabízí totiž všechno možné – vyjma klasického kukátkového divadla, s výjimkou prostoru konventu, který dovoluje odehrát klasické představení, ale má velmi strmou elevaci. Můžete tančit a performovat na chodbách, nádvořích, sklepeních, v přírodě, s náročným technickým vybavením i pouze s vlastním tělem, ale vždy to bude vystoupení z bezpečné zóny, které podstupuje nejen divák, ale i každý účinkující umělec.

O ženské křehkosti a vnitřní svobodě

Jedna ze sérií představení probíhá v zámeckém, respektive dříve klášterním, sklepení. Zde svou sólovou produkci, kterou s obměnami uvádí již od roku 2016, představila finská choreografka a tanečnice Maria Nurmela. Na ploše necelé půl hodiny se odehrává intimní výpověď o ženě a její svobodě, jejích vnějších hranicích, jež zkoumá, i té vnitřní, k níž se propracovává. Tanečnice se inspirovala dílem brazilské spisovatelky židovského původu Clarice Lispector (1920–1977), v jejímž díle hledá a pro sebe nachází esenci ženství. I bez tohoto konkrétního pozadí ale téma samo s performance vystupuje. Dnes nabízí i mnoho konotací, které do něj ovšem vnáší sám divák: vzhledem k umístění této miniatury do podzemního prostoru a stylové blízkosti tanečního projevu performerky s moderním tancem, nabízí se kus zařadit do historického kontextu, ačkoli to tak zamýšleno není. Choreografka necituje historická díla, ale její tělo jako by neslo stopy jejich dědictví a tvarosloví, a dlužno podotknout, že velkou část historie moderního tance, ať už jeho americké nebo evropské podoby nesou na bedrech ženy. Byly to ony, kdo se osvobodil od špiček a korzetů, právě tak jako od mentálních programů, navenek i uvnitř, aktivně a aktivisticky, ale i v duchu filosofie existencialismu, která zdůrazňuje svobodu vnitřní.

Inscenace Closer to the Wild Heart (což je název prvotiny zmiňované autorky z roku 1973) je postavená na silném propojení světelného designu (Kalle Ropponen), hudby a zvuku (Jaakko Vastapuu), tančícího těla a konec konců i prostoru – který se vždy mění. Tanečnice se svěřila, že v domovském Finsku vystupovala i v bezpečnostním bunkru za plného provozu, zde se naopak poprvé ocitla v prostorách s tak hlubokou historickou minulostí a geniem loci, ale i zámecký sklep působí jako místo úkrytu před potenciálním útokem. Začátek představení avizuje zvuková vlna linoucí se ze sklepení, která aktivizuje diváky a vede je temného prostoru osvětleného jen několika jednoduchými prvky. V první fázi pochází světlo od bílé žárovky a křehký tanec doprovází elektronická clona hluku, která rezonuje fyzicky a vytváří kontrast. Když se světelný zdroj přesouvá na zem, zdá se, že tanečnice splyne se sklepní zdí, slyšíme šustot padající omítky a také téměř hmatatelný chlad. Zvuk změněný v útržky hlasů a zpěvného motivu jako z rádia, které je nenapravitelně rozladěno, vyvolávají onu téměř „válečnou“ atmosféru nejistoty. Postupně se dominantní barvou světla stává vášnivě červená a v hudební složce temnější smyčce, v tanci stoupá dynamika a můžeme snad číst cosi o vnitřním osvobození. Jasná struktura vede ještě ve vizuálu k zářivkám umístěným v temném rohu a část choreografie je vedena na úplné ticho. Postupně se ale zrychlují především světelné změny, struktura přestává být čitelná a představení zhutňuje až do posledního okamžiku, kdy performerka jen sedí otočená k publiku a všichni společně se zaposlouchají do vzdáleného zvuku klavíru.

• 

• 

• 

• 

Jde o intimní okamžiky, které velmi závisejí na publiku, na tichu – či zvucích – ve sklepě i na povrchu poblíž světlíků, na ochotě diváků přizpůsobit se většinou poklidné dynamice choreografie a soustředit se na osobní prožitek tanečnice. Nevytváří pohybovou exhibici, ale jemné nuance pohybů, jejich čistota a občas naznačené dispozice prozrazují školené a ovládané tělo. V choreografii jako by ale tuto zkušenost záměrně popírala, pracuje s jemnými gesty osahávajícími prázdný vzduch bez protitahu v těle, s váhavými pohyby a pomlkami. Choreografie má improvizační prvky, ale pevnou kostru navázanou na zvukově-světelné prostředí. Je třeba velkého soustředění k tomu, aby divák odešel s prožitkem, ale vyplatí se. S umělkyní v nejbližší době přineseme na našich stránkách rozhovor.

Klíče ke štěstí a souboj v západu slunce