KoresponDance 2022 (3): Okna do duší a bílá v pohybu – tančit může kdokoli a cokoli

Vše, k čemu společnou cestou došly, pak měli diváci možnost vidět, nebo spíše zažít v malebném prostředí zámeckých zahrad, které patří pstružím sádkám. Černá plocha baletizolu ve žhavém odpoledním slunci čekala na okamžik, kdy ožije kroky neohrožených žen. Na performance toho typu samozřejmě nepohlížíme z hlediska tanečního výkonu ve formálním a technickém smyslu, jde o událost a setkání, a přece v tomto případě i o výsostně divadelní událost – jednoduše profesionální vedení s rozměrem sociálním i uměleckým.

Jako diváci jsme byli svědky pomalého odloupnutí civilních slupek, do kterých jsou ženy uzavřeny ve svém každodenním životě. Na první pohled je jasné, že věk je jen formálním kritériem, aby bylo možné vybrat skupinu účastníků, kteří mají společnou jistou žitou zkušenost. Ale princip je v něčem docela jiném, tyto ženy v sobě objevily potenciál pohybové exprese, který se ukrývá v každém bez ohledu na počet křížků, jen o něm zpravidla nevíme. Nejde ani tak o demokratizaci uměleckého vyjádření, protože zde nechybělo precizní vedení profesionální choreografky, která vytvořila dramaturgicky soudržný tvar, ale spíše o naslouchání vnitřnímu hlasu, který se chce projevit novým a neobvyklým způsobem – a vyjadřovat se pohybem je v našich končinách neobvyklé.

Nástup performerek jednou z bran doprovázela vznešená i radostná barokní hudba, tuším že Vivaldi, a už v tomto prologu se obrazilo prostorové vnímání choreografky. Že tu nejde jen o pohybový workshop, ale o jevištní tvar. Hlavní část performance se odehrávala tváří k publiku, nejprve po lineárních drahách. Ženy postupně od civilní chůze přecházely ke stylizaci do rytmického až tanečního pohybu, s prvky lidových kroků a poskoků typických například pro polku, choreografka tady zřejmě vyšla z jejich nejrannějších vzpomínek na taneční události, na jejich dávná a možná jediná setkání s tancem – a skrze tyto vzpomínky se uvolnila energie a odvaha, dotek čehosi zasutého, ale dobře známého (ale považujte to jen za domněnku). Postupně přicházely nevázanější pohyby i popěvky populárních tanečních písní, až stanuly tváří v tvář přímo před diváky. Na výzvu z reproduktoru si performerky začaly prohlížet své ruce (a mnozí diváci zareagovali také, ačkoli to možná nebyla instrukce pro ně) a přistoupily k návštěvníkům s tichou prosbou o sdílení energie.

Ať už věříte na „kvantování“ nebo jen na symbolickou blízkost dlaní jako listů papíru popsaných zkušenostmi, které si můžeme vyměnit, toto fyzické přibližování – bez doteku, zrcadlově, intuitivně a překvapivě tanečně – rozproudilo energii a pomohlo všechny přítomné propojit v jednu skupinu. Když tanečnice (jimiž se skutečně staly) přešly do variací a začaly skrze jednoduché vláčné pohyby těl uvolňovat své pocity, jako publikum jsme zdánlivě bez příčiny začali pociťovat dojetí. Bezpochyby se odehrálo cosi ozdravného a uklidňujícího, co neslo znaky neverbální komunikace, ale i čehosi hlubšího. A přitom mělo celé vystoupení i nesporně umělecký náboj a jak už jsem podotkla, nebylo v něm ani stopy diletantismu. Jeden z projektů, za něž opravdu festivalu a Se.s.tě patří uznání.

Tanec ve vodě i meditace nad vznášejícím se sněhem

V neděli proběhla i třetí část outdoorové site specific performance skupiny Bollwerk, která si tentokrát vzala na paškál hráz přírodního koupaliště Pilák a část svého vystoupení situovala mezi nic netušící výletníky, kteří o probíhajícím festivalu nevěděli dočista nic. Šlo o výrazné překročení distance mezi soukromým a veřejným, uměleckým a civilním prostorem, a v tom se předchozí dvě performance lišily: na Zelené hoře se performeři nedostali do fyzického kontaktu a přímočaré komunikace s přihlížejícími, konec konců měli málo náhodných diváků, možná žádné. V Tokozu se jednalo o vystoupení pro vymezené festivalové publikum, vpouštěné na základě vstupenek a koordinovaně vedené areálem. Zato v závěrečné části byla aktivita ze strany performerů… ne agresivní, ale v každém případě zneklidňující až burcující.

V úvodní části na hrázi jsme už mohli v choreografii rozeznávat známé pohybové vzorce, styl chůze a body drumming, který se opakuje a ve kterém je specifický pochodový rytmus, jenž se nese celou choreografií – z toho je patrné, že tanečníci pracují s určitým množstvím předem nazkoušeného materiálu, který variují a přizpůsobují, ale je pečlivě připravený a přešel jim takříkajíc do krve. Improvizace v přírodě s rostlinami, suchými větvemi, jednoduše materiálem, který prostředí samo dává tanečníkům k dispozici, nese stejnou energii jako taneční film, který jsme měli tu možnost vidět. Mohli jsme se také soustředit na kvalitu pohybu a na to, jak jsou performeři jistí v partnerských akcích. To vše ale bylo jen využívání jakýchsi kulis, byť živoucích a neobvyklých, na které tanečníci musí reagovat jinak než na prostředí divadla.

Konfrontace s lidmi, kteří nejsou publikem festivalu, přinesla zcela odlišnou energii. Publikum, které opět vytvořilo pomyslné procesí následuje tanečníky, se stalo ve svém statusu náhle blíže performerům – i diváci byli těmi, kdo si uzurpují veřejný prostor a narušují zažitý pořádek místa, vetřelci po boku svých průvodců. Performeři sebevědomě a zkušeně rozehráli další sérii variací a kontaktního tance na břehu a poněkud provokativní část performance s gumovou rybou (zajímalo by mne, jak dlouho trvalo přijít na další originální řešení, protože jsem se domnívala, že vrcholem byla rozverná aukce a rozdávání klíčků pro štěstí v Tokozu, a také jsem uvažovala, jak by publikum reagovalo, kdyby „miloušká rybiška“ byla opravdová, a ne atrapa). V závěru jsme mohli rozeznat opět ozvuky promítaného filmu, pasáže, které se v něm odehrávaly v toku řeky, zde v klidné vodní hladině: prudké fyzické pohyby, pravidelný rytmus, jako kdyby vodní hladina byla hudebním nástrojem. Tahle performance v každém případě došla v komunikaci s divákem na ostří nože a – je to také dobře.

Andrea Salustri svou performance Materia uvedl už v Praze, ale jeho vystoupení tam mohlo být považované maximálně za „trailer“, předvedený v polních podmínkách a s obdivuhodnou trpělivostí s ohledem na to, jak rušivé prostředí tehdy měl kolem sebe v Prakabu. Uvedení v zámeckém konventu ve Žďáru bylo skutečně plnohodnotným představením, ovšem také ne tradiční divadelní inscenací, spíš akcí na pomezí performance a vizuální a zvukově-kinetické instalace.

Salustri pracuje s polystyrenovými objekty: míčky, deskami, až po rozdrobený materiál imitující sníh: téměř se vším, co je možné z polystyrenu pořídit. Jeho další nástroje jsou velmi jednoduché – především větráky a mikrofony. V čistém temném prostoru, kde světlo zaměřuje nikoli jeho, ale soustředí se na samotné objekty, vytváří vlastně sérii sofistikovaných instalací – to nebylo z pražského uvedení vůbec zřejmé. Není performerem v pravém slova smyslu, ač se nachází na scéně: hraje prostor, hrají tvary, skutečným interpretem je materiál ve všech myslitelných tvarech a podobách a umělec je jejím režisérem a choreografem.

Polystyrenové „planetky“ víří ve vzduchu jako vesmírná tělesa, dlouhá deska „chodí“ od jednoho zdroje vzduchu ke druhému, vzniká iluze vůle a samostatné kinetické energie předmětu, ačkoli je tato fantaskní představa nereálná. Náhle je tu skutečné kouzlo divadelnosti a obyčejné ožívá a mění se v nadpřirozené. V jedné pasáži využije performer horkovzdušnou pistoli na odstraňování barev, kterou vytváří výtvarný dojem tajícího sněhu a pak nechá hrát své ruce v otvorech. V podstatě je to trochu aluze na loutkové divadlo (jinak jde vlastně právě o objektové divadlo, ale přece jen spíš o kinetickou instalaci s lidským prvkem, který její pohyb iniciuje a řídí).

V plastové nádobě ukrývá Salustri trochu acetonu, v němž nechá v jednu chvíli celou desku „rozpustit“, díky fyzikálním vlastnostem materiálu je to možné. Děti se zase nejvíce radují, když nechá polystyrén sněžit na scénu anebo když jako žonglér – kterým ve skutečnosti je! – tančí s čtvercovou deskou a díky lehkosti materiálu předvádí atraktivní ekvilibristiku doslova prstem jedné ruky. K vytvořené zvukových efektů, pomyslného koncertu zvuků a ruchů, pak využívá dalších rekvizit pro rozdílné zvukové kulisy – jinak zní rotující kuličky polystyrenu ve skleněném akváriu, jinak o sobe narážejí desky, jinak šustí a škrábe polystyrenový „kolotoč“, lákadel je ale více a vzniká jedna velká kakofonie.

Mimochodem, polystyrenem se tu neplýtvá tak bezbřeze a zbůhdarma. V diskusi po představení Andrea Salustri divákům prozradil, že zničený a dále nepoužitelný materiál nevstupuje do oběhu mikroplastů ani do spalovny, ale že jej likvidují červi, kteří pojídají polystyren jako svou potravu. I u nás se objevily články o těchto pozoruhodných tvorech, kteří by nám mohli pomoci s likvidací alespoň jedné plastové kalamity. Dozvěděli jsme se také, že Salustri z performance vynechal de facto všechna žonglérská čísla, protože chtěl svou personu úmyslně upozadit a nechat hrát jen objekty a materiál. Na představení pracuje a upravuje jej už několik let, z nazkoušených částí je uváděn ve skutečnosti jen pouhý zlomek. Díky svému soustředění během performance nabídl Andrea se svým týmem divákům velmi uklidňující zážitek.

Zámecký areál žil po všechny dny dalším tancem i hudbou. V neděli se vrátili do akce italští studenti tance se svými intervencemi tentokrát přímo v zámeckém areálu. Jejich vystoupení nepostrádala opět humor, tedy především, když tvořili ve skupině. Z inscenací uváděných pravidelně na taneční scéně v Praze se zde místnímu publiku představila Markéta Stránská a Jean Gaudin s představením … Or to Be a přijel také spolek Pocketart s Treatment of Remembeirng v amfiteátru pod širým nebem. Program pod širým nebem zpestřila stepařka Marije Nie s triem hudebníků, kteří se společně vnořili do rytmu populárních i jazzových písní. Vystoupení tohoto druhu patří k oněm odlehčujícím částem festivalového dění, které pod širým nebem brzdila jen časná rosa a příliš náhlý noční chlad, který ale k Vysočině už patří.

Festival skončil, tři (a kousek navíc) dne tance a pohybového divadla rychle uplynuly. Za organizací stojí už od počátku Centrum choreografického rozvoje Se.s.ta, respektive jeho ředitelka Marie Kinsky a její velký produkční tým. Na KoresponDance je zajímavá nejen programová interdisciplinarita nebo multižánrovost, či dopady na region jako takový, které mají společenský i ekonomický rozměr a rozhodně jsou důležité, ale také práce s komunitami, s místními diváky a snaha motivovat publikum. Třeba i vydáváním celodenních vstupů-pasů, díky kterým návštěvníci mohou vidět i kusy, na které by je možná nenapadlo kupovat vstupenky, protože by se jim produkce zdály na pohled příliš vzdálené nebo k nim přistupují s obavami, že jsou nesrozumitelné. I tady se mohou odehrát první setkání s tancem nebo divadlem, v tom je také deviza KoresponDance.

Snad je jen program někdy příliš zběsile nakombinovaný a divák, který chce vidět opravdu všechny produkce, si příliš nevydechne. To ani není kritika, v produkci by ale jistě bylo možné ještě vylepšit způsob, jak se může publikum během večera a noci častěji a s jistotou vracet zpět do města, možná s využitím soukromníků, kteří by třeba festivalové období rádi využili pro přivýdělek. KoresponDance patří k nabídce kulturních a společenských akcí stejně jako festivaly úzce zaměřené na náročné a specializované publikum, které chce cíleně zažít divadlo a performance výsostně intelektuální nebo aktivistické. Tady dostává divák zážitek nejen divadelní, ale také trochu atmosféry lidové slavnosti a volné zábavy, což v létě jistě není na škodu a nijak to nesnižuje umělecký účinek řady uváděných představení. Je dobře, když se nabídka festivalů takto vzájemně doplňuje.

I´m Here
Koncept a choreografie: Galit Liss
Asistent choreografie: Orit Gross
Tvorba a účinkující: ženy z Vysočiny a Izraele
Produkce a koordinace: Alina Feldman, Eva Dryjová
Spolupráce: Senior point Jihlava, Knihovna Žďár nad Sázavou, Gila
Premiéra: 2022

Materia
Tvorba a provedení: Andrea Salustri
Světelný design & technická režie: Michele Piazzi
Technický tým: Andrea Parolin, Andreas Harder
Zvuk: Federico Coderoni
Originální hudba: Ah! Kosmos, Federico Coderoni
Kreativní spolupráce: Kalle Nio, Roman Müller, Darragh McLoughlin, Alex Lempert, Benjamin Richter, Matthias Buhrow, Mariagiulia Seranton
Koprodukce: PERPLX
Premiéra: 2016