V roce 2018 jste už svou performanci Miettes v Česku jednou uvedl, a to na festivalu Cirkopolis. Vznikla však ještě mnohem dříve, v roce 2008. Do jaké míry se od té doby vyvinula? Vždyť už existuje skoro 20 let.
Přesně tak. Je stará už 18 let a lidé se mě pochopitelně často ptají, jak se vyvíjí. To, co divákům nabízím, se ale ve skutečnosti příliš nezměnilo. Co se týče struktury představení, je stále stejné. Co se změnilo, je můj přístup, který se dá vyjádřit nejlépe slovy „dělám čím dál méně věcí“, což znamená, že nechávám všechno plynout a beru hodně do hry publikum… Pro představení jsou reakce diváků důležité. Dřív jsem byl aktivnější, pořád jsem něco vymýšlel, chtěl jsem, aby to bylo vtipné, tak jsem se snažil víc šaškovat. Chtěl jsem udělat dojem, takže jsem se víc soustředil na fyzický výkon, na hranici možností. Teď jsem se naučil dělat toho čím dál méně.
S tím souvisí jiná otázka: do jaké míry jste se vy sám, Rémi Luchez, během té doby změnil?
Miettes byla moje první inscenace. A když je člověk mladý a právě dokončil studium, chce si něco dokázat, něco dokázat publiku. A ano, v tomhle jsem se změnil, v tom, že víc akceptuji, že je běžnou součástí představení, že se mi něco nepovede, že nemusím být vždycky dobrý… A také se snažím víc si užít chvíli vystupování. O tom to taky je.
A pořád máte motivaci pokračovat s uváděním inscenace, které je už skoro 20 let?
Definuje mě. Je moje první, a myslím, že je zároveň ze všech nejosobnější, nejvíc mi na ní záleželo a také se vnitřně týká mé cirkusové disciplíny, provazochodectví…
Je to vaše „signature dish“.
Ano, přesně tak. Moje vizitka. A stále mě baví to hrát a jsem zvědavý, jak bude vypadat třeba za dalších 20 let, až mi bude 60 nebo 65. Myslím, že bude stále možné ji uvádět.
Navíc nikdy není jedno představení stejné jako druhé, je to vždycky jiné i s publikem, že? Vyvíjejí se spolu.
Přesně tak, reakce publika jsou jiné. A uvažuji o tom také z téhle perspektivy: Co to znamená, když vidíme někoho, komu je 25 let hrát nějaké představení, a pak někoho, komu je 65 let a hraje totéž? Myslím, že symbolika toho, co se na scéně odehrává, není stejná. A zajímá mě, o čem to vypovídá.
Po tehdejším představení v Cirkopolisu se v ohlasech objevila charakteristika, že sólo „působí skoro výlučně na instinkty diváků“ – je vaším tvůrčím záměrem vyvolat pocity nebo fyzické reakce diváků, nebo je přimět k nějakému zamyšlení?
Ano, ano, jde o to probudit emoce, líbí se mi ta přirozená prvotní stránka emocí, dávám jí přednost před intelektuální. Líbí se mi, když vše zůstává fyzické včetně reakcí. Představení samozřejmě vždy vyvolává úvahy, ale nechci lidem žádné myšlenky podsouvat nebo poučovat. Představení vypráví o různých věcech a každý si z něj vybere to, co chce, podle symboliky, absurdity, motivu ohrožení. Jsou to otevřené obrazy a každý divák si vypráví svůj vlastní příběh s emocemi, které prožil.
Nepracujete ani tak s tématem nebezpečí, jako s nejistotou. Má pro vás symbolický rozměr? Co znamená?
Ano, motiv nejistoty se mi líbí, protože člověk v zásadě také nikdy neví, co přijde. Podstatou živého představení je postavit se do středu pozornosti a nechat se pozorovat. A nakonec něco nabídneme, ale nevíme, jak to bude přijato. A pak se mi také moc líbí myšlenka bytí v přítomném okamžiku. A to, co pro mě charakterizuje cirkus, je… jak to říct? Závrať. Když se ocitneme v situaci závratě, je to opravdová nejistota. Uvést se do nestabilní polohy, právě proto, abychom věci neměli pod kontrolou. To je pro mě cirkus, který je opakem předvídatelnosti. Člověk by si mohl myslet, že principem cirkusu je ovládání, ať už dovednosti nebo objektu, ale nakonec je zajímavé právě to místo, kde nic nelze ovládat.
Ano, to jsem včera vnímala. Vystoupení je také velmi přesné a detailní.
Každý krok, každý okamžik, každá vteřina má své místo. Ale zároveň nikdy sám nevíš, co se stane…
Něco pečlivě vystavěného se může opravdu kdykoli zhroutit.
Ano, přesně tak. V cirkusu jde určitě o riziko, ale důležitá je vždy rovnováha mezi ovládáním a neovládáním, kterou tady představuje provaz, hřeben nejistoty, na kterém jsme jako herci křehcí. A právě proto, že jsme křehcí, se s publikem něco děje. Ne proto, že jsme silní. Kdybychom byli silní a v úplné jistotě, všechno by se zablokovalo a nic by se po emoční stránce nedělo. Proto mne zajímá křehkost. Samozřejmě je třeba mít věci pod kontrolou, být tak trochu virtuosem ve svém představení, ale zároveň je třeba nechat křehkost existovat, jinak je to suché a tvrdé.
Jaký význam má ve vaší práci humor? Nejen v Miettes, kde se mi jeho linie moc líbila.
Své místo má, pro mě v každém případě znamená nebrat se příliš vážně. Prostě, aby věci byly příjemné a veselé. I když v tomhle představení může být něco těžkého, třeba právě vztah k riziku, vztah k pádu, skutečnost, že to může i bolet. Je tedy třeba to také odlehčit a říci, že to všechno je jen hra. Pro zábavu a pro uvolnění emocí. Takže ano, humor je pro mě velmi důležitý. Pracuji s ním i v ostatních projektech, kde vždycky platí: „Ano, neberte to vážně, je to legrace.“ Aniž bych… nedělám prvoplánové vtipy ani gagy, spíš jde o věci, které jsou trochu absurdní…
Platí to i pro grimasy, protože mi včera připadaly opravdu velmi přirozené. Nebyly nucené. A pak pro mě bylo velmi zajímavé sledovat, jak reaguje publikum přede mnou, když jste k němu otočen zády. Nevidím, co děláte, ale vidím reakci protějšího publika, protože sedíme ve dvou křídlech proti sobě.
Přesně tak. Zvláštní, zpočátku jsme představení vytvořili tak, že jsem stál jen klasicky čelem k publiku, a pak jsme jednoho dne zkusili umístit diváky po obou stranách, a já jsem si uvědomil, že když se k nim otočím zády, vytváří to mezi námi jakýsi pocit spiknutí, spojení. Zvláštní intimitu. Dovolím si k tobě otočit zády, a tím pádem jsme si blízko. A to je příjemné. Vytváří se pouto, paradoxně přerušením přímého kontaktu.
A děláte to vždycky takhle, nebo záleží na prostoru, kde vystupujete?
Ne, záleží na prostoru. Cirkus je totiž do jisté míry také o tom, že jsi prostorově ve středu a vytváříš různé úhly pohledu, ale symbolika středu je hlubší. Tady je to bifrontální, takže se lidé navzájem vidí, vlastně vzniká trojice.
Ano, oni, my a on. A nakonec to tvoří jedno „my“.
Tvoříme jeden celek.
V Miettes je důležitá jednoduchost, žádné sofistikované vybavení, ale několik prostých objektů. K čemu má tato jednoduchost vést naši pozornost?
Co se týče té jednoduchosti, strohosti nebo minimalismu, myslím, že k ní tíhnu instinktivně. Nevím ani, jak dělat něco sofistikovaného.
Ale tohle zároveň v něčem sofistikované je, hodně.
Ano, ano, samozřejmě. Je potřeba stát se specialistou – třeba na jednoduchost. Ovládám situaci, vím, co se v ní všechno může stát, a zároveň mě baví dělat v jednu chvíli jen jednu věc, úkon. Charakteristikou výkonu pro mě je, že si vezmu nějaký předmět, věnuji mu plnou pozornost a vytvořím z něj tak něco přesného, nezbytného, zásadního.
Takže je to sofistikované, ale ne komplikované.
Ano, jde o to najít v tom přirozenost, najít spontánnost ve specifičnosti. Stát se na něco odborníkem, ale umět to zprostředkovat jednoduchým způsobem. To je jádro pudla. Před chvílí tu byla řeč o síle, o tom, že když děláme cirkus, dosahujeme často úžasných, neuvěřitelných výkonů, ale je to suché a tvrdé, pokud je nedokážeme předat uvolněně. A tady je to stejné. Stal ses na něco odborníkem, jde o to najít způsob, jak to zprostředkovat jednoduše. Mám jednoduchost rád, ale samozřejmě ne prázdnou.
Pracovat s jednoduchostí není vůbec jednoduché.
Ne, je to velmi těžké.
A jak pracujete se zvukem?
V ostatních mých inscenacích hrají živí muzikanti, třeba L’Homme Canon (který uvedl letos na jaře na festivalu Cirkopolis, poz. red.) je duet, ve kterém vystupuji s hudebnicí. Předvádím tam minimalistická, trochu absurdní cirkusová čísla. Na jevišti je se mnou hudebnice, stojíme vedle sebe, ale nikdy se na sebe nedíváme. Nemáme přímé spojení, jsou to jen symbolické situace. Mě hudba fyzicky nesmírně naplňuje. Tahle inscenace byla také takovým setkáním, kdy jsem si uvědomil, jak zvuk prostor obohacuje a zároveň je mocný. Já také vytvářím zvukový prostor. A přitom taky pracuji s drobnými úkony, a přece je to pořád cirkus, i když jde o minimalistickou inscenaci.
Ten kontrast se mi líbí – mezi něčím, co vás obklopuje, je to velmi silné, a něčím velmi drobným, zároveň precizním. A v posledním projektu mám přímo koncert, vystupují tam tři hudebníci, zaznívá v něm silná a radostná hudba. Sám jsem naopak trochu v pozadí, skoro hodinu tam nedělám vůbec nic, moje tělo se jen ocitá v podivných situacích, a divák přesně nechápe, co se děje. Hudba má v sobě něco univerzálního, alespoň já to tak cítím. A nevím proč, ale chci, aby i cirkusové číslo, které předvádím, bylo univerzální.
V Miettes hrají zřejmě důležitou roli zvuky z prostředí kolem, protože na ně reagujete. I tím se tedy vždy představení promění. Například včera jsme hodně slyšeli kostelní zvony.
Pro mě jako herce se tím mění jen málo, ale jedna věc se mi líbí… Scénář té inscenace jsem nenapsal sám, pomáhal mi kamarád z cirkusu, se kterým jsem studovat a který má za sebou kariéru herce i cirkusáka, hodně jsme pracovali na tom, abychom si věci uvědomovali, abychom byli během představení všímaví k tomu, co se děje kolem: „Hele, slyšíš tohle? Hele, někdo se hýbe. Tady se někdo zasmál.“ Já si toho všeho všímám, ale nic víc nedělám, nereaguji přímo, okatě. Ale už jen to, že mi to prochází hlavou, přiměje k uvědomění i diváky, kteří si zatím v publiku žijí svůj příběh. Moje reakce jsou navenek minimální.
Ano, i v gestech, ve výrazu tváře.
Ale málo. Vjemy si uvědomuji vnitřně, a tím pádem se odráží dál. Ale průběh performance jako takové to téměř nemění.
Jaký význam pro vás má použití přírodních materiálů, jako je dřevo?
Vystačím si s tím, co mám kolem sebe. Pokud mě požádáte, abych z tohohle všeho, co máme tady okolo za objekty, vytvořil cirkusové číslo, tak skvělý, jdu na to, takhle pracuju. Na druhou stranu to jinak ani neumím. Jak bych to vysvětlil… Na samém začátku jsem se naučil svou cirkusovou disciplínu, chůzi po pružném laně, učil jsem se na pevné svařované ocelové konstrukci, kde jsem měl natažené tlusté jeřábové lano. A když jsem tvořil tuto performance, chtěl jsem tu pevnou, tvrdou konstrukci rozložit, chtěl jsem přijít na to, jak ji udělat co nejnestabilnější a co nejsymboličtější. Zpočátku jsem nemyslel na drát, ale spíš na lano, a pak na to, jak splést konstrukci z kousků dřeva. Vlastně se mi na tom pružném drátu líbí, že je to prostě jen provaz, který visí. Není napnutý ani tvrdý. A protože nemám rád cirkusové nářadí, chci, aby ze scény zmizelo. Myslím, že je trochu barbarské. Na napnutém provaze je krásné – že je to prostě provaz! Chci, aby všechno přebytečné zmizelo: krásná je ta linie, která protíná prostor. Stejně tak u pružného provazu. Kousky dřeva, které se pohupují, se mi také vždycky líbily. Jde o to najít to podstatné: symboliku rovnováhy. Přírodní předměty mohou být cokoliv, v tomto případě je to větev, kousek dřeva, který jsem sebral v lese, ale mohlo by to být cokoliv, mohl bych vzít židle nebo se zachytit za něco, co tam na místě už visí. Každopádně se mi to líbí. To je totiž ono, jít k co nejjednoduššímu, k co nejimprovizovanějšímu řešení.
Hraje se Miettes jen pod širým, nebem nebo i v šapitó?
Ne, můžu hrát i v divadlech.
V kulisách?
Jo, to se mi líbí, protože to právě trochu naruší tu…
Takže vnímáte rozdíl mezi prostory, kde hrajete, ať už uvnitř, venku, ve stanu, pod širým nebem, před publikem, na festivalu?
Ano, je to jiné. Například když hraju v divadle, musím obejít divadelní konvence. Publikum je velmi klidné, trpělivě čeká, zná pravidla. I v divadelním prostoru ale hraju stejně: publikum sedí čelem ke mně, já přijdu doprostřed, buduju představení a reflektory osvětlují nás všechny. Rozebírám divadelní konvence na součástky. A venku je publikum nepozornější, takže je musím víc upoutat.
Co máte raději?
Nevím. Mám dojem, že v divadle je to asi jednodušší, protože se tam víc naslouchá, zvuky, i to praskání dřeva hraje větší roli než venku. V divadle můžu poukázat na ty nejmenší detaily: zvuky, smích, ticho. Ale venku je to taky krásné, protože se mění prostředí, podmínky. Můžu hrát na tomhle nádvoří, ale taky v lese, nebo začít hodně brzy ráno. Ta inscenace je univerzální.
Kdy jste se rozhodl pro minimalistický umělecký přístup a co vás k tomu vedlo?
Cirkus jsem vždycky miloval i nenáviděl zároveň. Proč? Mám rád cirkus, protože jsem velmi fyzicky založený člověk a baví mě ta náročná stránka představení, akrobacie a tak dále. Zároveň cirkus nemám rád, protože je to umění příliš silové, příliš okázalé. A tak jsem vždycky chtěl přijít na to, jak ho dělat, aniž bych se uchýlil k předvádění a síle. Takže je třeba jít opačným směrem, k tomu nejmenšímu, místo toho, abych se vždycky snažil jít po větším a větším výkonu. Jde o to objevit minimum. Ano, to mě, myslím, vždycky zajímalo.
Během představení jste řekl, že je něčím, co vychází z vás samotného, z vašeho nitra. Jste tedy na jevišti sám sebou, nebo ztvárňujete postavu, klauna?
Pojem klaun se mi líbí, to mě zaujalo. Protože klaun se dobrovolně dostává do takové komplikované situace, aby nakonec mohl být… Jak to říct? Aby ztělesňoval lidstvo, něco takového. A… pardon, jak že zněla otázka?
Jste to vy sám, nebo je to postava klauna?
Musím být klaunem, abych mohl ztvárnit všechny, a tím i sám sebe.
Máte nějaké oblíbené tvůrce v oblasti nového cirkusu, kteří vás inspirují nebo považujete jejich tvorbu za přínosnou?
Nikoho jako mistra ve svém uměleckém životě nemám, nejsem vyloženě ničím fanouškem… Na druhou stranu je spousta lidí, kteří mě inspirovali. Když jsem s cirkusem začínal, vnímal jsem opravdu celou výraznou generaci, která byla ve Francii před námi. Hodně mě ovlivnila práce lidí jako Johanne Le Guillerm, Jean-Paul Lefeuvre nebo soubor Cirque Éudes. Velmi mě inspirovala i jiná umění, ať už sochařství nebo malířství.
Mohl byste ještě přiblížit tvorbu svého souboru či skupiny Des Clous? Na jakých principech a zásadách je založena, jaké jsou vaše umělecké cíle?
V souboru se zaměřujeme na dvě věci: na tvorbu a také jsme místem pro rezidenční pobyty a stagiona pro hostující představení. A smyslem obou těchto aktivit je experimentovat a hledat. Hlavní je ale setkání s publikem a to, že jde o živé umění. Zajímá mě proces hledání, který ale nesmí být ve výsledku egocentrický nebo narcistický, musí se odehrávat v konfrontaci s divákem. Živé umění neděláme jen pro sebe.
Jezdí rezidenční soubory za inspirací, nebo jde o oboustrannou výměnu zkušeností a hrají i pro diváky?
Obojí. Některé soubory přijíždějí pracovat jako do laboratoře, ale snažíme se, aby tu nějaká výměna proběhla, téměř vždy vyžadujeme, aby se uskutečnilo setkání s publikem. Ne nutně ve formě představení, může to být jen debata, malá předváděčka. Ale přijde mi zajímavé je vždycky konfrontovat s diváky a zdůraznit, že umělecká práce je práce, která může být na stejné úrovni jako práce řemeslníka, učitele nebo lékaře, a že ty věci jsou konkrétní. Rád říkám, že práce umělce není abstraktní, a právě to mě zajímá – konkrétnost věcí.
