Korzár potvrdil kvality plzeňského baletu

Soubor baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedl 16. listopadu jako druhý v České republice v premiéře romantický balet Korzár Charlese Adolpha Adama. Druhá premiéra se konala o týden později 23. listopadu. Korzár je řazen spolu s dalším slavným Adamovým dílem Giselle do zlatého fondu světového baletního repertoáru. V době svého vzniku reagovala literární předloha lorda Georga Gordona Byrona z roku 1814 na politickou situaci první poloviny 19. století, kdy se jihovýchodní Evropa postupně vymaňovala z nadvlády Turků. Byron sám se boje proti turecké nadvládě v Řecku účastnil a také tam v roce 1824 zemřel. Balet napsaný Ch. Adamem podle jeho básně měl premiéru v roce 1856 v Pařížské opeře a rychle se rozletěl do světa.

Je to ryze romantický kus respektující literární předlohu, rovněž plně vycházející vstříc tehdejším nárokům na velké baletní inscenace. Korzár situovaný na orient s příběhem o lásce piráta Konráda a krásné řecké otrokyně Medory, o touze po moci a penězích, o zradě a jejím odhalení, je však především o svobodě a jejím naplnění – korzár uloupí tentokráte zajaté otrokyně a dá jim svobodu. Dílo přináší tedy nejen dobrodružný příběh, ale i řadu reflexí na skutečná témata rezonující tehdejší společností. A v kontextu vnímání svobody může nepochybně silně rezonovat i společností dnešní. Skýtá také výrazné taneční možnosti – vždyť v něm vystupuje v zásadě šest hlavních postav! Korzár hned po své premiéře rychle opanoval světová jeviště. Jeho podoba se vyvíjela, střídali se choreografové, přidávala se hudební čísla z děl jiných skladatelů – Cesare Pugniho či Léo Delibese. Do dnešní doby se originální podoba Korzára zachovala jen částečně, a to verzí Maria Petipy z roku 1899. Příběh ovšem zůstal stejný až do současnosti. Protože romantika nestárne a zájem o klasické romantické balety dokonce stoupá, začal se Korzár objevovat v obnovené podobě. Do dějin již vstoupila velkolepá rekonstrukce Korzára provedená Ivanem Liškou v Bavorském státním baletu z roku 2007.

Divadlo J. K. Tyla využilo pro svoji inscenaci notové podklady z Mnichova, ovšem vzhledem k prostorovým a dalším možnostem vytvořil Jiří Pokorný jako režisér a choreograf dílo vlastní. Netrvá samozřejmě jako originál 3,5 hodiny, nýbrž s pauzou cca dvě hodiny 15 minut. Zůstalo, jak Jiří Pokorný avizoval, několik originálních čísel. Kromě hudby Adamovy je použita obvyklá hudba autorů Riccarda Driga, Cesare Pugniho, Léo Delibese (scéna Živé zahrady) a Petera of Oldenburg. Plzeňská inscenace se může opřít o výborné výkony celého tanečního souboru, zvláště pánské části, jak potvrdila druhá premiéra.

Omlazený baletní soubor disponuje v současnosti tanečníky vysokých kvalit a technických možností, kteří mají před sebou nepochybně slibnou budoucnost. V druhé premiéře 23. listopadu precizní Justin Rimke v titulní roli dal Konrádovi jistotu jevištního projevu, pružný Joshua Lee jako obchodník s otroky Lankedem udivoval provedením všech prvků, vysokými skoky a kvalitou pohybu, který při obdivuhodné ladnosti neztrácel mužnou razanci a sílu. Richard Ševčík v roli otroka Aliho sklidil právem bouři aplausu skvělým provedením svého náročného partu ve druhém dějství. Světoznámé pas de deux Medory a Konráda je v Plzni, podobně jako v jiných inscenacích, tančeno právě s Alim jako pas de trois.

Právě tento výstup patřil k nejlepším místům plzeňské inscenace a byl díky tomu vrcholem celého představení. Zkušený Ševčík dal totiž postavě Aliho nejen techniku, ale i potřebný výraz. Podobně jako sugestivní Karel Audy ztvárňující zrádného Konrádova přítele Birbanta, který svou roli postavil samozřejmě též na výborném technickém provedení. Sara Aurora Antikainen náročné roli Medory propůjčila půvab a křehkost, a nejen její piruety zaslouží ocenění. Působivý výkon podala rovněž Afroditi Vasilakopoulou v roli její přítelkyně Gulnary. Kvalitně byly obsazeny i menší role – Anna Srncová jako Birbantova přítelkyně, Grzegorz Moloniewicz ztvárnil Pašu Saida. Sborové scény byly provedeny na velmi dobré úrovni, drobný nesoulad, který bylo možné místy zaznamenat, lze přičíst premiérové nervozitě a s příštími reprízami jistě zmizí. Oživením bylo zapojení žáků Baletní školy DJKT do dění na jevišti, imponují svým profesionálním výkonem a celkovým vystupováním.

Jiří Pokorný za využití originálních prvků postavil choreografii vlastní, která respektuje romantický charakter díla. Ze sborových scén patřila k nejzajímavějším taneční čísla korzárů. Mohl ovšem být ještě více rozvinut velký potenciál tanečníků v sólových rolích. Především v závěrečné dramatické scéně – v souboji Konráda s Birbantem a v závěrečném vítězném útěku protagonistů ze Saidova paláce na svobodu. Působivá, dramatická hudba mohla být v tomto směru ještě více využita, další taneční prvky a důraz na větší gradaci jevištních akcí by byl ku prospěchu věci.

Operní orchestr DJKT pod taktovkou Jiřího Petrdlíka střídal velmi dobré okamžiky se slabšími, což byl důsledek nepříliš diferencovaného dirigentova vedení. Souhra orchestru s jevištěm byla kvalitní, ale po hudební stránce by si některá místa zasloužila podstatně lepší vypracování, navíc jsme u operního orchestru zvyklí na větší kompaktnost a jednotu orchestrálního projevu. Výborně provedené ovšem bylo například náročné hornové sólo ve druhém dějství, které potvrdilo vysoké kvality jednotlivých hráčů orchestru.

Výtvarná podoba Korzára měla jistě za cíl vytvořit plastický obraz orientu i přírodních živlů. Ale méně by znamenalo v tomto případě více. Scéna Alice Stuchlové působí přemírou rekvizit a kulis v prvním a třetím dějství nesourodě, mnoho různobarevných jednotlivostí na jevišti ruší celek a odvádí pozornost. V prvním dějství navíc omezuje prostor pro tanec. Pestré kostýmy navržené Annou Srncovou sice vycházejí vstříc tanečníkům a jejich potřebám, ale z výtvarného hlediska v tomto rámci zapadají a v jejich přílišné zdobnosti nakonec zanikají i sami tanečníci. Rozhodně by jim prospěla větší diferencovanost, především v kostýmech Medory a Gulnary. Je to romantika až příliš pestrá. Palác Saidův je vytvořen zajímavou světelnou koncepcí navozující iluzi nekonečného prostoru vzájemně průchozích důsledně orientálních komnat, ale projekce pohybující se chodby ruší (nelze nevzpomenout na Orfea, jehož režisérem byl šéf opery Tomáš Pilař, který nyní také pro Korzára vytvořil spolu s Jakubem Sloupem světelný design) – na scéně je pohyb a za tanečníky je promítán pohyb další. Vše se tedy tříští. I v prvním dějství probíhají na jevišti paralelně různé akce – vnímání hlavního tanečního čísla narušují drobné děje inscenované v pozadí. A jedna nedůslednost, kterou není možné přejít – Paša Said sní o svém ideálu ženy a kreslí si při tom postavu baletky na velkou skleněnou desku v obrazovém rámu, kterou má posléze vystavenu v komnatě všem na očích. Islám ovšem přímo zakazuje zobrazování jakýchkoliv živých bytostí, osob i zvířat. V důsledně orientálních dobových kulisách působí tento jev nepatřičně a rušivě.

Uvedení Korzára v Plzni je ovšem v každém případě významný dramaturgický počin, který nepochybně přijde vhod milovníkům klasických baletů. Svou koncepcí a délkou vychází vstříc široké škále publika, směle na něj můžete vzít i své malé děti. A plzeňský balet v něm prokázal své nesporné kvality.

Korzár
Libreto: Jules-Henri Vernoy de Saint-Georges, Joseph Mazilier
Úprava libreta a režie: Jiří Pokorný
Choreografie: Jiří Pokorný
Hudba: Adolphe Charles Adam, Rodrigo Drigo, Cesare Pugni, Leo Delibes
Scéna: Alice Stuchlová
Kostýmy: Anna Srncová
Světelný design: Tomáš Ondřej Pilař
Asistenti choreografie: Zuzana Hradilová, Martin Šinták
Asistent režie: Miroslav Hradil
Premiéra 16. 11. 2019

Psáno z druhé premiéry 23. 11. 2019