Košická filharmonie poprvé na CD vydá kompletní triptych „O živote“ Jána Cikkera

Trojdílný cyklus symfonických básní Leto, Vojak a matka (Boj) a Ráno vznikal během druhé světové války a bezprostředně po jejím skončení. První dvě díla jsou citlivou reakcí na krutost války a závěrečné Ráno je jásavým výkřikem štěstí nad jejím koncem a osvobozením. V části Vojak a matka (Boj) zazní slova slovenského básníka a lékaře Andreje Žarnova v podání Petra Himiče.

Více o CD přibližuje ředitelka ŠfK Lucie Potokárová: „Pandemie nám sice zrušila plánovaný koncert k 75. výročí konce druhé světové války, ale jsem velmi ráda, že se nám podařilo finanční prostředky na něj určený přesměrovat na nahrání a vydání CD. Jsem přesvědčená, že nové CD ŠfK je důležitým počinem v oblasti síření tvorby významných slovenských autorů nejen doma, ale i v zahraničí. Symfonický triptych O živote Jána Cikkera je velkolepým dílem, které doposud nebylo nikdy kompletně nahrané.“

Tři otázky pro šéfdirigenta ŠjK Zbyňka Müllera

Co do vašeho života vnesla Cikkerova symfonická báseň?
Triptych O živote, nebo by se také dalo říci cyklus symfonických básní, mi přinesl – a dodnes přináší – mnoho radosti a inspirace. Setkání s tímto krásným dílem určitě prohloubilo můj vztah ke slovenské hudbě obecně a myslím, že některé její výrazové polohy dokážu nyní lépe pochopit. Jelikož se jedná o inspiraci válkou, převládá hudba, kde se bojuje. Ale i ta válečná vřava je velmi dobře řemeslně zpracována a bohatství imitační práce přináší posluchači takový mnohovrstevný obraz. Při nahrávání jsme se snažili těmto vrstvám dát plasticitu a čitelnost, aby ten obraz byl co nejpestřejší. Místy bylo nutné i tento pestrý obraz – hlavně v části Vojak a matka – doslova “překřičet” tématy exponovanými v největších dynamikách žesťů; pro tyto účely se ukázalo jako takřka nezbytné zdvojit první trubku a první hornu.

Která část triptychu vás osobně nejvíce oslovila?
Pokud mohu, hodnotím vždy práci nejlépe s časovým odstupem, protože se nejlépe ukáže, jaké zážitky se rychle “vypařily” a jaké jsou trvalejší a přinášejí právě onu další inspiraci. A s tím odstupem mohu říct, že se mi například rádo vkrádá do mysli hlavní téma, které hraje již na počátku Leta flétna. Teoreticky vzato, jeho základem je pouze rozložený měkce velký septakord, ale právě tento druh septakordu je pro svou výraznost poměrně neoposlouchaný a okamžitě se dokáže usídlit někde v podvědomí jako cosi velmi neodbytného a zneklidňujícího. Také mi z toho podvědomí občas vystupuje a snad mohu přiznat, že jsem již toto téma sám několikrát použil při varhanních improvizacích v kostele. Dál mne při poslechu vždy znovu citově zasahuje část s recitací (Vojak a matka), která má zvláštní kouzlo, jenž je dáno zejména melodickými postupy v paralelních terciích, působících velmi vroucně a “mateřsky”. Ale zároveň je to jiný druh vroucnosti než ten, který cítím v české hudbě. Toto je vroucnost, která překonala bolest a nese v sobě její stopu. Nebo alespoň tak to na mě působí.

Jak hodnotíte nahrávání alba?
Samotné nahrávání probíhalo velmi hladce, ve srovnání s obvyklým nahrávacím procesem jsem ještě o den déle zkoušel, protože bylo třeba – vzhledem k citlivosti tempových poměrů – nahrávat co největší plochy; chtěl jsem tedy mít celý cyklus “pod střechou”, ještě než s natáčením začneme. Tato strategie také umožnila nahrávat již relativně usazené dílo, což se mi z dnešního pohledu jeví jako klíčové, a i s několikaměsíčním odstupem mohu říct, že jen málo míst bych příště chtěl dělat jinak. Velmi také pomohl z režie pan Ladislav Fančovič, který měl náhled na partituru blízký tomu mému, takže jsem se o jeho úsudek mohl náležitě opřít; navíc dokázal vždy ve správnou chvíli a s kapkou humoru celý orchestr povzbudit, když už nás to “bojování” začínalo unavovat.

A v neposlední řadě – a zde to je nanejvýš typický příklad pro použití onoho “last but not least” – musím zmínit profesionalitu pana Rostislava Pavlíka jako zvukového režiséra, protože právě díky němu se posluchač, jak jsem přesvědčen, může ponořit do té již zmíněné mnohovrstevnosti. Orchestr ŠFK v krásné, ale poněkud “dlouhé” akustice prázdného Domu umenia by ve velkém obsazení někdy mohl znít jen jako nečitelná zvuková masa. Avšak při správném uchopení může onu masu (jejíž decibely jsou ale také chvílemi nutné) vystřídat zvuk velmi plastický, ušlechtilý a dojemný. Velmi bych si přál, aby právě tak naše nové CD s Cikkerovým triptychem zapůsobilo na všechny posluchače a stalo se vítaným přírůstkem mezi nahrávkami slovenské hudby.