Kostýmní výtvarník Josef Jelínek: Z jevišť se dnes vytrácí historie, poezie a iluze

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Spolupracoval jste s velkými režisérskými osobnostmi. Nikdy se vám nestalo, že byste s režijní koncepcí nesouhlasil?
Nikdy jsem nemusel pochybovat o vysoké inteligenci a zodpovědnosti všech, s nimiž jsem spolupracoval. Všechny režijní koncepce a inscenační postupy byly dokonale promyšlené a logické. Byla mezi námi vždy důvěra a souhra. Zásadní pro nás byla vždy kvalita. Nikoho by nenapadlo dělat věci, jen ´aby to nějak bylo´. Dnes jde všechno příliš rychle a někdy to vede k tomu, že kvantita jde na úkor kvality. Zdá se mi, že principy a zásady, které jsem si osvojil já, se dneska moc nenosí. Mnozí z mladých režisérů dávají také přednost věcem, které na nás dříve narozené působí velmi nepěkně, spíše nepochopitelně. Lámeme si hlavu – proč? Já jsem měl to štěstí, že jsem si nikdy nemusel tuto otázku dávat.

V jakém případě byste odmítl spolupráci na určité inscenaci?
Pokud by se neztotožňovala s hodnotami, které zastávám. Neumím a nechci dělat věci tak, abych se zavděčil. Než bych se sám sobě zpronevěřil, určité tituly prostě dělat nebudu a určité přístupy jsou mi bytostně cizí. V žádném případě se nechci dostat se do područí koncepcí, s nimiž se nedokážu ztotožnit a jejichž smyslu nerozumím.

A. Glazunov: Raymonda - DJKT 2011 (foto Marta Kolafová)
A. Glazunov: Raymonda – DJKT 2011 – kostýmy a scéna Josef Jelínek (foto Marta Kolafová)

Neztotožňujete se tedy se současnými inscenační trendy – přesouváním děje do jiných časových období, do současnosti, se zcivilňování klasických děl?
Podstata problému netkví ve vlastním přesouvání díla, ale v jeho znásilňování. V necitlivých a nesmyslných úpravách. Ve vulgarizaci inscenací. V obscénnosti a dehonestaci. Toto je téma k velké diskusi, a je jí velmi třeba! Za sebe mohu říci toto – nechápu, proč mám vytrhnout dílo, jež je zasazeno do určité konkrétní doby z tohoto kontextu, a proč mu dávám jiný kabát, když tu zůstávají texty? Vše pak ztrácí logiku a smysl.

Budu konkrétní – vulgární Rigoletto ve Státní opeře z letošního roku. Rigoletto říká Gildě „vem si koně a jeď do Mantovy“. Ale my jsme přitom na nějakém vrakovišti! Nové inscenace Smetanových oper Libuše a Dalibora v Národním divadle – jaký smysl mají, když se lidé v hledišti při nich smějí? Nebo doslova příšerná inscenace Toscy ze Státní opery z roku 2017. Pucciniho Tosca je pevně zasazena do konkrétní doby a ukotvena v historických reáliích doby Napoleonovy a bitvy u Marenga. Ale na jevišti máte dobu Mussoliniho a transporty židů… A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Je mi líto, ale tyto přístupy zcela odmítám! Vnímám je jako parazitování režisérů na dílech geniálních autorů. Když se vám nelíbí originál, napište si novou operu!

Inscenátoři vysvětlují tyto postupy snahou přiblížit operu současnému divákovi…
Jsou lidé, kteří bez opery mohou být, jsou však i lidé, kteří operu milují. A těmto lidem se ubírá tajemno, kouzlo, které opera má. Vždyť historie z jevišť téměř mizí, nahrazuje ji současný civil, v němž všichni chodíme po ulici. Tak jako se z jevišť vytrácí historie, vytrácí se z nich i poezie. Mizí iluze. Ale především v důsledku pochybných úprav mizí to, o čem ta hra nebo opera vůbec je! Sám jsem se také podílel na inscenacích, které nebyly režisérem zasazeny do autorem dané historické epochy. Nebo režisér vnesl do díla svoji vlastní poetiku, kterou bychom neočekávali. Ale tyto režijní přístupy nebyly nevkusné, vulgární a režijní přístup nedeformoval zásadním způsobem vlastní dílo.

Máte na mysli například Wagnerova Rienziho režiséra Ladislava Štrose v pražské Státní opeře v roce 1992?
Rienzi byl jednou takovou inscenací. Ovšem koncept Ladislava Štrose byl do posledního detailu promyšlený, on nic nezanedbal, nic v jeho inscenaci nerušilo, nevznikla žádná nelogičnost. Příběh adorovaného a následně zničeného tribuna Rienziho v tomto konceptu fungoval, protože Ladislav Štros jej nedeformoval a nechtěl měnit. Vladimír Nývlt udělal výbornou dekoraci, já jsem v tomto duchu navrhl kostýmy.

R. Wagner: Rienzi - Peter Svensson - Státní opera 1991 (foto Oldřich Pernica)
R. Wagner: Rienzi – Peter Svensson – Státní opera 1991 – kostýmy Josef Jelínek (foto Oldřich Pernica)

Rozhodně se nebráním netradičním věcem, pokud mají schopnost něco vyjádřit. Ale jestliže je podtext originálu jiný, než jaký tam chce dodat režisér, a jestliže režisér navíc ještě vymýšlí do opery vlastní děje, které její autoři nenapsali, nemůže výsledný tvar fungovat! Jsme samostatné myslící bytosti a z příběhu si každý může odnést něco trochu jiného, zaujme jej něco více, něco méně. Ale aby se mohla fantazie diváka a jeho vnímavost rozvinout, je třeba respektovat autora. A jsme opět u toho, co jsem už řekl – nelíbí-li se vám originál Verdiho, Pucciniho, Smetany, Janáčka, napište dílo vlastní!

Není trend převádění díla do současnosti také odrazem toho, že inscenovat skutečně dobře věc v historických kostýmech, dekoraci je těžší, než ji tak zvaně ´hodit´ do současnosti?
Samozřejmě. Historii je třeba znát a být důsledný, aby bylo dosaženo žádoucího efektu. Ovšem ani posun k současnosti, u titulů, kde je to možné, nelze dělat bez historických znalostí.

Jak vlastně vnímáte pozici režiséra obecně? A myslíte si, že se měnilo jeho postavení během vaší kariéry?
V inscenaci má režisér vždy hlavní slovo. Já jsem to vždycky respektoval. Ale nemohl bych respektovat člověka, který mě nutí dělat něco, co nemá logiku, a svůj koncept postaví na obscénnostech a hulvátství. Vulgarita, neúcta a nevkus přece není koncepce! Zdá se mi, že se v poslední době doslova rozjelo předhánění režisérů v tomto směru. Že dnes už ani nejde o interpretaci díla, o jeho ztvárnění, ale spíš jen o to, jak co nejvíc vyprovokovat diváka. Režiséři v tomto směru často ovlivňují i dramaturgii díla. My tomu říkáme moderní přístup! Ovšem nadzvednout někoho ze židle – to umí i nevychované dítě. Bývá mi z toho smutno…

Tento trend ale trvá i ve světě už delší dobu.
Jistě. Sleduji tento vývoj už roky, od dob, kdy jsem hostoval v Německu. Tam jsem vídal inscenace, z nichž mi nebývalo fyzicky dobře. Zkrátka – až se člověku zvedal žaludek. Nejsem prudérní, ale co je moc, to je moc. Jsou určité věci, které jsou už na samé hranici vkusu a za ní. Musím ovšem přiznat, že některé inscenace tohoto typu nejsou rozhodně povrchně provedenou prací, důkladná příprava je na nich vidět, ale k čemu ta dřina? Proč se musíme zříkat estetických hodnot, být naturalističtější než naturalismus sám a znechucovat si svět co nejvíc a za každou cenu, tomu nerozumím… Tohle všechno se dostává na naše jeviště a má zelenou. Protože se řekne – takhle se to teď dělá všude a je to moderní, a my jsme tedy také moderní. Hodně se dnes u nás upřednostňují lidé ze zahraničí. Angažování zahraničních režisérů a výtvarníků není však oživením našich produkcí, ale jen přizpůsobováním se trendu. Spíš mi přijde, že se sem zvou, jako by nám měli ukázat, jak se to správně dělá. Nemyslím si, že je to přesně to pravé.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


4.7 7 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments