Rigoletto ve Státní opeře: Výborné pěvecké výkony zastínil kýč na scéně

Od derniéry posledního Rigoletta Giuseppe Verdiho v červnu 2017 v Hudebním divadle Karlín (Státní opera byla v té době ještě v rekonstrukci) uplynulo jen pár let, a tato opera je opět na scéně. Po úspěšné inscenaci z roku 1988 v režii Karla Jerneka, která byla uvedena celkem 483krát, přichází nyní Národní divadlo, respektive Státní opera, s novou jevištní podobou.

Hudebně dílo nastudoval mladý italský dirigent Vincenzo Milletari, držitel několika cen z dirigentských soutěží, který debutoval v pražské Státní opeře v lednu loňského roku s Madama Butterfly. Režii svěřil umělecký ředitel Státní opery Per Boye Hansen mladé české režisérce Barboře Horákové Joly, rovněž držitelce několika zahraničních ocenění. Premiéra 30. ledna 2021 se konala vzhledem k vládním nařízením bez diváků, přenos na veřejnost zajistila ČT art.

Dílo je uvedeno zcela bez škrtů, v celistvé a konzistentní podobě, s kompletní árií Vévody včetně opakování stretty, a dokonce i s obtížnou kadencí Gildy a Vévody v jejich duetu, která bývá takřka pravidelně vynechávána. To je velmi záslužný počin. Ale co je to platné, když se inscenace ve Státní opeře s Verdim minula jak hudebně, tak inscenačně.

Mladý dirigent Vincenzo Milletari je Ital s četnými mezinárodními zkušenostmi, předvést však Verdiho hudbu v její pravé podobě se mu nepodařilo. Není to otázka praxe a zrání, stačilo by pouze, kdyby využil pokyny, jimiž skladatel vybavil svou partituru. Nejde jen o to, zahrát všechny noty, ale zahrát je tak, jak si autor přál. Orchestr Státní opery podal pod jeho vedením sice velmi kultivovaný a technicky vytříbený výkon, avšak bez dramatické jiskry i poezie. Hudební nastudování včetně pěveckých partů by zasluhovalo pečlivější vypracování temp, dynamiky, frázování a dalších složek hudby. Ballata v úvodní scéně by teprve v trochu volnějším tempu správně vyjádřila Vévodovu roztouženost, takových příkladů by bylo možné uvést celou řadu. Dojem uspěchanosti podporovaly i časté nedostatečné pauzy mezi jednotlivými hudebními úseky a zkracované fermáty, jako by se dirigent bál případné nudy. Opak byl pravdou. Při neustálém popohánění hudby vpřed chyběla provedení plastičnost, kontrasty a z nich pramenící napětí. Není možné zabývat se zde všemi aspekty této interpretace, zmiňme se jen, že téměř po celou první scénu byla souhra orchestru s jevištěm asynchronní. V duetu sice zazněla kadence Gildy a Vévody, ale beztvará.

Potěšením byli hostující zahraniční pěvci, kteří disponují krásnými hlasy. Představitel titulní postavy, španělsko-americký barytonista Daniel Luis de Vincente, má vzhledem ke svému nosnému barytonu pravého ´italského´ zabarvení, příkladné intonaci a jistým výškám ty nejlepší předpoklady být vynikajícím Rigolettem. Důslednější vypointování role po hudebně výrazové stránce je jistě otázkou jen krátkého času.

Vynikající byl po pěvecké stránce také čínský tenorista Long Long, sólista Státní opery Hannover. Disponuje zářivým barevným tenorem se silnými výškami, jistým v celém rozsahu role. Ve strettě s přehledem zazpíval vysoké D, za které by při představení s diváky nepochybně sklidil bouřlivý aplaus. Navíc dokázal dát svému hejskovi v bundičce „Duke“, snad šéfovi gangu, přirozenou autoritu a výjimečnost.

Česká sopranistka Olga Jelínková, dnes sólistka Opery v Lipsku, ztvárnila Gildu s jistotou svým příjemně barevným koloraturním sopránem.

Zdeněk Plech jako Sparafucile přesvědčil výrazově, ovšem pro tuto roli je jeho hlas příliš světlý, přestože mu hluboké tóny dobře znějí. Bylo to zřejmé zejména při srovnání s Rigolettem v jejich společných výstupech.

V roli Maddaleny dobře uplatnila svůj sytý mezzosoprán Jana Sýkorová a rakousko-brazilský barytonista Miguelangelo Cavalcanti dal svým barevným hlasem hraběti Monterone potřebnou závažnost. Ve velmi dobrém světle na sebe upozornili zvučnými hlasy a celkovým výkonem představitelé Borsy a Marulla – Amir Khan a Lukáš Bařák. Další role zpívali Sylva Čmugrová (Giovanna), Petra Břicháčová (Páže, v režijním pojetí nejspíše sekretářka), Kristýna Kubová (Hraběnka Ceprano), Andrej Styrkul (Hrabě Ceprano) a Libor Novák (Dveřník). Pánská složka Sboru Státní opery (sbormistr Adolf Melichar) zněla kompaktně, ovšem málo plasticky a s občasnými pozdními nástupy.

Barbora Horáková Joly před premiérou deklarovala, že děj bude posouvat do současnosti. Nepřekvapuje to. Překvapivé by naopak bylo, kdyby se děj tohoto díla vrcholného hudebního romantismu, k němuž Francesco Maria Piave napsal libreto podle hry Victora Huga, odehrával skutečně v 16. století, kam jej jeho tvůrci umístili. I při posunutí díla do jiného historického období lze, v případě dokonale promyšleného konceptu a při respektování operních zákonitostí, dosáhnout žádoucího účinku. Překvapivé je, že režisérka, která sama studovala klasický zpěv, a má tedy ke klasické hudbě a opeře vztah, ponechala toto všechno stranou. Dodává smyšlené děje, které v díle nejsou, mění východiska i důsledky. Režíruje vlastní příběh na pozadí hudby Giuseppe Verdiho.