Režisérka Barbora Horáková Joly na scéně nedávno zrekonstruovaného divadla rozehrála inscenaci, jež na první pohled působí moderně a neotřele, nicméně už po pár minutách zjišťujeme, že jde vlastně o zcela tradiční zpracování, jen oděné do současných kostýmů (Annemarie Bulla) a kulis připomínající jakýsi bezdomovecký tábor v devadesátých letech (scéna Sophia Schneider, Barbora Horáková Joly). „Současná“ je i společnost okolo Vévody, která předvádí všelijaké úchylárny a perverznosti. Na to, zda jsou či nejsou hrátky s nafukovací pannou na operním jevišti už trochu za hranou, nechť si udělá svůj názor každý sám.
Otázku, proč byl děj opery přenesen do současnosti, však sobotní premiéra bohužel zodpovědět nedokázala; kdyby se hrálo v tradičních kulisách, vyznění bude v podstatě stejné. Takto to spíš působí, jako by si režisérka dala za cíl jediné: být originální – a to je, přiznejme si, dost málo. A originální to nakonec bohužel také není, protože v současnosti se už jiné než moderní inscenace takřka nedělají.
Na druhou stranu je sympatické, že Horáková Joly nechala Rigoletta Rigolettem, a nesnažila se, tak jak je to teď v módě, za každou cenu nějak „aktualizovat“ děj, což zpravidla končívá fiaskem. I tak změna prostředí způsobila napříč dějem několik drobných nelogičností. Pochválit lze neobyčejně poctivou práci s pěvci, z nichž někteří předvádějí mnohdy až činoherní herectví. Každý, včetně členů sboru, ví, co a jak má hrát – a to je televizní kamera ještě přísnější než oko diváka v hledišti!
Potěšující jsou rovněž pěvecké výkony. Španělsko-americký barytonista Daniel Louis de Vincente dává Rigolettovi vše, co si postava zaslouží: lásku, strach, ironii a pořádnou agresi, to vše propojené příjemně posazeným a intonačně jistým barytonem. Čínský tenorista Long Long (Vévoda) nejvíce vyniká ve středních polohách, v exponovanějších pasážích bylo znát, že pěvci chybí větší rezervy. I tak byl jeho výkon (minimálně na naše poměry) jistě nadprůměrný. Totéž se dá říci i o kultivovaným sopránem vybavené Olze Jelínkové, jež navzdory syrové režii dokázala postavě Gildy vtisknout i dostatek emocí. Solidní výkony podali i Zdeněk Plech (Sparafucile) a Jana Sýkorová (Maddalena).
Nový Rigoletto rovněž mile překvapil vysokou úrovní hudebního nastudování. Orchestr Státní opery hraje pod taktovkou mladého italského dirigenta Vincenza Milletarìho přesně a ukázněně, „dechovka“, k níž (nejen u nás) často interpretace Verdiho hudby sklouzává, se tentokrát nekoná. Nechybí však odpovídající vášeň, jižanský temperament a potřebný tah na bránu. Sympatický výkon předvádí také sbor Státní opery (sbormistr Adolf Melichar).
Nové nastudování Verdiho Rigoletta přineslo bezvadný hudební zážitek. O tom, zda je zážitkem i režijní pojetí, lze diskutovat. Inscenace je sice obdivuhodně dotažená a vizuálně atraktivní (skvělá práce světelného designéra Jana Dörnera), ale zároveň se nabízí otázka, zda by vedení Opery neudělalo lépe, kdyby takto skvěle doobsadilo předchozí Jernekovu inscenaci. Ta nová totiž vlastně nepřináší vůbec nic nového.
