Kožená a Rattle s Českou filharmonií: Bezchybné, nikoli bezproblémové

Rezidenční umělci České filharmonie jsou tuto sezonu manželé sir Simon Rattle a Magdalena Kožená. Ve středu 23. listopadu 2022 se představili na prvním z trojice koncertů věnovaných českým autorům – čekají nás dvě reprízy v příštích dnech. Většina z písní, které zazněly v podání zmíněné mezzosopranistky, byla zorchestrována rukou skladatele Jiřího Gemrota, přičemž písňový repertoár i celý večer byl orámován symfonickými skladbami dvou našich velikánů: večer se započal Dvořákovou symfonickou básní Holoubek (na motivy Erbenovy balady) a zakončil Janáčkovou adaptací Gogolovy novely Taras Bulba.

Česká filharmonie, Simon Rattle, Magdalena Kožená, 23. listopadu 2022 (zdroj Česká filharmonie, foto Petra Hajská)
Česká filharmonie, Simon Rattle, Magdalena Kožená, 23. listopadu 2022 (zdroj Česká filharmonie, foto Petra Hajská)

Nejprve tedy zazněla poslední ze série čtyř Dvořákových symfonických básní inspirovaných Erbenovou poezií, pozdní dílo Holoubek, op. 110, a již zkraje jsme si tak připomněli typické znaky Rattlova dirigentského projevu a pojetí. Začínající dirigenti se často soustředí zejména na rytmickou čitelnost a přesnost taktování, ti zkušení se naopak vyznačují tím, že – paradoxně – vlastní taktování považují za okrajovou záležitost. A tak to je i v případě jednoho z nejslavnějších dirigentů současnosti, sira Simona Rattla.

Dílo má pečlivě nastudované, jeho hudební paměť je zjevně na velmi vysoké úrovni (nezřídka několik minut nezhlédne ani notu), ví dobře, co s dílem chce učinit, všechny menší i větší celky jsou logicky a přirozeně propojeny, a celé se to dá shrnout pod tezi, že své hráče inspiruje k výkonu s přidanou hodnotou. Hlavně inspiruje. Snadno si však představím, že hráči mohou mít s jeho způsobem dirigování určitý problém, protože přesnou rytmickou hodnotu z jeho gesta nevyčtou.

Půjdu ještě dál a prohlásím, že co do rytmické exaktnosti jsou jeho gesta přímo matoucí (zaregistroval jsem gesto předbíhající se oproti zvuku i více než o dobu). Instrumentalisté tak musí dílo sami za sebe znát relativně dobře, aby věděli, kdy má co zaznít. A tak je možné (a je to jaksi směšné), že tímto způsobem jsou zároveň více soustředění. Dílo tedy jako zázrakem vzniká a nikdo vlastně nepochybuje, že vznikne zdárně. Rattle inspiruje a hráči na oplátku hrají přesně – skladbě ve výsledku nic nechybí. Přesto bych od tak renomované osoby očekával, že rytmickou stránku bude mít ve své moci.

Česká filharmonie, Simon Rattle, 23. listopadu 2022 (zdroj Česká filharmonie, foto Petra Hajská)
Česká filharmonie, Simon Rattle, 23. listopadu 2022 (zdroj Česká filharmonie, foto Petra Hajská)

Po doznění symfonické básně pak přišla na řadu dirigentova choť, mezzosopranistka Magdalena Kožená. Ve sledu sedmi Dvořákových písní (kromě dvou všechny velmi citlivě zinstrumentoval Jiří Gemrot) na verše Vítězslava Hálka, respektive Gustava Pflegera Moravského, dostala dobrou příležitost předvést všechny své přednosti, z nichž bych chtěl vyzdvihnout zejména čistotu pěvecké techniky a tím pádem intonace. Projev nepostrádal zápal, hlas nepostrádal barvu a zpěvaččin muž se značně prořídlým tělesem muzikantů (na pódiu zůstali prakticky jen smyčce a „dřeva“) se sympaticky upozadil, aby hvězda zpěvačky mohla zářit. Bezchybný výkon. Nikoli bezproblémový.

Jak bylo letmo naznačeno, po doznění Holoubka publikum muselo strpět několikaminutové přestavby na pódiu. Jejich výsledkem byl velmi sevřený posaz orchestru a mám za to, že „svíral“ i zpěvačku. Kdykoli se rozhodla pro extrovertnější gestiku, musela skoro dávat pozor, aby neuhodila první housle. Celkově mi její vizuální, potažmo i hlasový projev vyzněl jako nesvobodný a stísněný. Mám za to, že existovala možnost těleso rozptýlit po celém podiu a dopřát tak zpěvačce více místa. Tím by získala možnost rozehrát interpretaci k většímu nasycení divákova oka. S popisovaným aspektem provedení souvisí rovněž rozhodnutí zpívat z not, a tak byla nejen stísněna, ale ještě do určité míry schována za pultem. Soudím, že alespoň do pauzy, tedy písně v češtině, měla zpívat zpaměti. (Máme v živé paměti provedení Bendova melodramu Médea, kdy Zuzana Stivínová musela namemorovat přibližně pětinásobně větší objem textu.)

Po přestávce přišly na řadu z vokálního repertoáru ještě Čtyři orchestrální písně, grotesky Hanse Krásy a Ukolébavka Gideona Kleina. Zpěvačka pokračovala v profesionálním výkonu, jen grotesky mohly být více groteskní, a ukolébavka více kolébací. To byl ostatně diskutabilní aspekt výkonu již od jejího nástupu v první půli večera – pěvecký projev a obecně interpretace málo korespondovaly se zpívaným textem (pochvalme produkci České filharmonie za přiložené a přeložené texty všeho prováděného.) A věřím, že částečně šlo o pud sebezáchovy – filharmonie byla zkrátka v přesile. Zvláště v nižších polohách a dynamikách se stávalo, že pěvkyni prakticky nebylo slyšet. Celkově tak musela mít na paměti nutnost se prosadit a tak byla vedena k výrazu možná temperamentnějšímu, než by se mnohdy slušelo. Nejpěknější a nejpřesvědčivější tak byly jednoduše chvíle, kdy byly mezzosopránu předepsány vysoké noty a text o vášeň si říkající. V těchto jsme skutečně žasli nad onou krásou.

Česká filharmonie, Simon Rattle, 23. listopadu 2022 (zdroj Česká filharmonie, foto Petra Hajská)
Česká filharmonie, Simon Rattle, 23. listopadu 2022 (zdroj Česká filharmonie, foto Petra Hajská)

Janáčkova rapsodie na motivy stejnojmenné novely Nikolaje V. Gogola Taras Bulba uzavřela večer. Pro mě, vzhledem k současnému světovému dění, lehce provokativní námět krvelačnosti ruské duše (všechny věty mají ve svém názvu slovo smrt), která se neštítí vztáhnout ruku na svého vlastního syna, přinesl ve svém hudebním zpracování jistě nejvstřícnější reakci publika a definitivně byly zahnány obavy, jak si Brit povede při večeru čistě českých autorů. Jistě pomohlo, že Česká filharmonie má Dvořáka, též Janáčka, „zažraného“ pod kůží.

Česká filharmonie – Simon Rattle
23. listopadu 2022, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha

Program:
Antonín Dvořák: Holoubek, symfonická báseň, op. 110 (19′)
Antonín Dvořák: Večerní písně na verše Vítězslava Hálka (výběr, 20′), instrumentace Jiří Gemrot
Hans Krása: Čtyři orchestrální písně, op. 1, na texty Christiana Morgensterna (8′)
Gideon Klein: Ukolébavka (světová premiéra orchestrální verze, 2′), instrumentace Jiří Gemrot
Leoš Janáček: Taras Bulba, rapsodie pro orchestr (23′)

Účinkující:
Magdalena Kožená – mezzosoprán
Česká filharmonie
Simon Rattle – dirigent

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


1.9 11 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments