Jeden z pěti nejlepších amerických symfonických orchestrů vyhlásil v sobotu ochranu před věřiteli. Jinými slovy: Philadelphia Orchestra zbankrotoval. Časy jsou zlé a štědrost soukromých dárců i federální pokladny je malá. Sídlo orchestru Kimmel Center, multikulturní prostor, který je od roku 2001 zázemím tohoto světoznámého symfonického tělesa, se snaží ustát nedostatek financí a hledá pro své prostory nové využití. Rozhodně to však nebude jednoduché.
Může se vám zdát, že nás v Evropě, potažmo doma v Česku, se tenhle problém netýká. Máme své orchestry, financované převážně ze státních nebo komunálních rozpočtů. Jenže to je možná právě věc, která by nás měla nutit k zamyšlení.
V USA jde financování kulturních institucí tohoto typu – operní společnosti nevyjímaje – převážně ze soukromých mecenášských zdrojů. Příspěvek federální nebo státní či městský tvoří jen velmi malou část jejich příjmů. Navíc tamní orchestry nebo operní společnosti působí v prostorech a budovách, které byly pro účely provozování koncertů nebo divadelních představení postaveny opět většinou ze soukromých zdrojů.
Instituce stejně jako tělesa zaměstnávají lidi, kteří si musí na sebe sami vydělat. To je také důvod toho, proč není na americkém kontinentě symfonický orchestr v každém městě, a proč ke spočítání operních společností v USA by vám možná stačily jen prsty obou rukou. Ale také je to důvod toho, proč mají výkony dotyčných těles vesměs vysokou kvalitu, a proč až na výjimky dokážou v mezinárodní konkurenci uspět na výbornou. Filadelfští symfonikové ke světové špičce bezesporu patřili.
Ovšem u nás je to jinak. U nás má (nejen) každé krajské město svůj orchestr, financovaný ze státních, potažmo přerozdělených komunálních peněz. Tyto orchestry působí v pronajatých městských budovách a jejich snaha prosadit se často končí v nadsázce řečeno v prostoru, vymezeném cedulemi motoristům oznamujícími hranice dotyčného města. O mezinárodním renomé celé řady orchestrů působících v Česku se nedá hovořit. Posluchačů v Pardubicích, v Karlových Varech či v Plzni je – marná sláva – jen poskrovnu. Umělecká tělesa nezřídka žijí z podstaty. Jen aby se neřeklo, že to či ono město nemá svůj orchestr.
Občas, když na místo manažera nastoupí někdo, kdo by rád udělal radikálnější změny – ať už ve snaze pozvednout kvalitu, zajistit větší efektivitu vložených peněz či prostě respektovat ekonomickou realitu doby – se zvedne vlna odporu. Hráči přece nechtějí přijít o svá místa. Hrají v orchestrech léta a navíc za směšné platy. Mají rodiny. Mají často před penzí. Chtějí jistotu zaměstnání.
V zahraničí je to ovšem jiné – jako třeba v případě již zmíněného kracujícího Philadelphia Orchestra. Nikdo ze soukromých mecenášů by nestál o to platit orchestr, který nemá ambice – a to ambice jak umělecké, tak i podnikatelské. Peníze investované ze soukromých zdrojů se totiž bezpodmínečně musejí odrážet v kvalitě, generovat prestiž.
Byť jsou zprávy o krachu některých orchestrů, ale i operních společností na severoamerickém kontinentě smutné, přinášejí – nebo by měly přinášet – našim politikům řídícím kulturu, ale i manažerům domácích hudebních těles a divadel určitou reflexi. Kultura funguje stejně jako všechno ostatní ve společnosti. Kvalita se prosadí, nekvalita ne. A i v tomto případě – ať se nám to líbí nebo ne – působí zákony trhu. Pokud by v české kotlině finanční model hudebních institucí fungoval stejně jako (nejen) v USA, máme možná dva tři symfonické orchestry či operní společnosti, které se na tomto kulturním trhu uživí. Ale budou také pravděpodobně produkovat uměleckou kvalitu evropské nebo možná i světové úrovně. Nestojí za to se na takovou zdánlivě smutnou zprávu podívat z tohoto pohledu?
