Král a uhlíř v Rudolfinu

Je to dílo vskutku pozoruhodné – mladý skladatel napsal Krále a uhlíře v roce 1871. Pozdější libretista třetí verze Václav Juda Novotný to popsal výstižně: „První svou hudbu ku Králi a uhlíři psal Dvořák v rozhárané periodě bujného kvasu, mladické neustálenosti, kde v ohnivém tvoření snaží se činůchtivý mladý duch vykouzliti něco nadobyčejného…“  Ta nadobyčejná hudba byla současníkům natolik složitá, že ačkoliv Bedřich Smetana usiloval o uvedení opery a začal v Prozatímním divadle s jejím studiem, výhrady účinkujících byly silné a dílo se odsunulo na později. Antonín Dvořák vzal svou obrovskou partituru zpět a zkomponoval na týž text hudbu zcela novou v krátkém čase pouhých tří měsíců. Jaké svědectví tvůrčí bohatosti! Tato druhá verze se dožila premiéry v listopadu 1874, hudba měla skvělý úspěch a je považována za šťastný kompoziční milník v Dvořákově kariéře. 

Libretistou prvých verzí byl Bernard Guldener, plzeňský notář a literát, který sáhl po populárním loutkohereckém tématu Posvícení v Hudlicích. Určitá jednoduchost či naivní veršování libreta byly i nadále výtkou, posléze tedy vznikla třetí verze opery. V. J. Novotný vychází z textu Guldenerova tak, aby nebylo třeba měnit kompozici, zásadně zasáhl až do třetího dějství. 

Prvá verze opery, považovaná za ztracenou či zničenou, byla v roce 1929 objevena v archivu Národního divadla a nález vedl ještě téhož roku k uvedení díla; iniciátor inscenace, dirigent Otakar Ostrčil provedl jisté úpravy partitury.  

Symfonický orchestr Českého rozhlasu, dirigent Tomáš Brauner, sólisté Roman Hoza, Jozef Benci, Kateřina Kněžíková, Lucie Hilscherová, Richard Samek, Josef Moravec, Jana Sibera, Dana Burešová, Jan Šťáva, Ondřej Koplík, Michal Onufer a Pražský filharmonický sbor se sbormistrem Lukášem Vasilkem a datum 19. září 2019 se tak do hudebních dějin a tvorby Dvořákovy zapisují zlatým písmem prvé autentické premiéry, koncertního uvedení opery Antonína Dvořáka Král a uhlíř. 

Zažili jsme dílo novoromantického a silně líbivého rozmachu a velkorysé koncepce. To, co se před  bezmála sto padesáti lety jevilo jako takřka nezpívatelné a tedy i vlastně nehratelné, dokázali naši současní pěvci zdolat skvěle. Velké nasazení a obětavá služba dílu interpretačně skutečně náročnému, ale vděčnému, se jako vklad se vrátila. Ta náročnost je pochopitelný výsledek Dvořákova tvůrčího ideálu, absolutního maximalismu, který tehdy ještě nekorigoval realitou provozovacích možností. Skladatel léta působil jako orchestrální violista u prvého pultu divadelního orchestru, zažil desítky operních titulů a hrál pod významnými  dirigenty včetně Bedřicha Smetany i Richarda Wagnera a měl tedy důvěrný vhled do operního repertoáru, včetně prvých titulů opery české. A tak pochopitelně poté, co odešel z orchestru a nastoupil dráhu skladatelskou, vložil svůj operní ideál do své partitury zcela maximalisticky. Velkoryse, velkolepě s novoromantickou plností. Sama předehra nabízí tolik melodických nápadů a opulentního zpracování, že by mohla být v trvalém fondu symfonického repertoáru.  

Děj je prostý, král Matyáš při honu zabloudí, zůstane inkognito přes noc v chýši uhlíře Matěje. Dcera Lidka jej na rozloučenou políbí, vždyť host jí slíbil pomoct se svatbou, ovšem její milý Jeník ztropí nejen žárlivou scénu, nechá se ze vzdoru narukovat. Odměnou za pohostinnost je uhlířova rodina pozvána do Prahy. Přijedou na posvícení a zažijí vše – Jeník je propuštěn z vojska a milý bodrý host –  vždyť to je sám pan král!          

Pravda prožitků života a jejich otisk do hudební fantazie se v této prvotině představuje “naveliko”, místy jakoby předříkává, co zažijeme v dílech pozdějších. Vzdálený hlahol lesních rohů a setkání dvou loveckých družin (v Rusalce už stačí družina jedna) v mohutném sborovém zpěvu a rozpravě lovčích, pak troubení, znamení ztracenému králi představuje idylické hudební vykreslení romantiky přírody. Scéna v uhlířově domku nabízí vše v duchu národním– laškování Jeníka s Lidkou i diskurs o lásce s rodiči, bodrost uhlíře Matěje. Má opět velikášské zpracování, včetně sborových výstupů. Krále přivedou do chalupy uhlíři a uhlířky, všichni setkání komentují, spolu si pak zatancují. Večer ukončí modlitba.
Dvořákova upřímná zbožnost prostupuje všechna jeho díla, zde podmanivě a silně zobrazuje, co denně od útlého dětství zažíval – „Než uložím se na lože, Tvůrci se poděkuji…“ Pokorné, vznešené díky za prožitý den.
Králův ranní odchod má plochy dějově a hlavně hudebně velmi účinné. Jednak smlouvání o hubičku s Liduškou, kde je ta lyrika především lyrikou Dvořákova mistrovství v líčení  přírodních krás. Pak se zablýskne drama Jeníkova žárlivého výstupu a opět nastoupí plně angažovaný sbor, lovci i uhlíři do scén jak šťastné setkání, tak i loučení. Všechen ten mumraj a střety vyjadřuje hudba v pevném usebráním k srozumitelnosti sdělení, skrze mohutnou polyfonii orchestrálních hlasů, sborů a sól.

Koncertnímu provedení v pražském Rudolfinu se dařilo skvěle. Posluchač, přesto, že občas nebylo zpívaným slovům skoro rozumět (což je daň přesycené partituře), netápal, vždyť taky účinkující vydali pro srozumitelnost vše.
Vtipně napínavý úvod má třetí dějství, další impozantní hudební proměna v podstatě stejného předchozího dějového režimu. Angažuje dvorský milenecký pár: Eva/Jana Sibera vynikající zejména v árii charakteristické náročnými výškami a zdobností, určující její společenský stav „Ó jak mdle a zdlouha plyne čas“ a purkrabí Jindřich/ Josef Moravec, kterého v zdařilém milostném  vyznání … „dí mé písně klokotání, co nemohu chladně říct…“ zbytečně překrýval orchestr, usilují o královské svolení své lásce. Vše se odehrává uprostřed dvorní zábavy, kterou hudba jasně diferencuje od situací předchozích. Konkrétně zde salonním tancem, oproti předešlým názvukům lidovým.
Také Král/ barytonista Roman Hoza má ve třetím dějství impozantní árii milostnou a zněla mu naplno krásně. Lehce vtipný slavnostní pochod přivádí vojenskou mašírku a dezertéra Jeníka, kterému Král určí trest: manželské okovy, ale nevěstou je Liduška. Jeníka zpíval s energií sobě vlastní Richard Samek, part uhlířovy dcery (možná nejobsáhlejší a možná i nejtěžší) ztvárnila Kateřina Kněžíková v suverénním podání, vzbuzujícím nejvyšší respekt.
Uhlíře Matěje, dobráckého fištrónského muže z lidu zpíval slovenský basista Jozef Benci výtečně. S nadhledem a jasnou výslovností. Také všechny menší role – matka Ludmily Anna/ Lucie Hilscherová, mezzosoprán, Královna/ Dana Burešová, soprán, Sekáček, závodčí vojska/ Jan Šťáva, bas, 1. Lovec/ Ondřej Koplík, tenor, 2.Lovec/ Michal Onufer, baryton dali svým rolím prvotřídní, zajímavé a naplno přesvědčivé ztvárnění.

Pro Krále a uhlíře jsou kromě hojně angažovaných sborů charakteristická také ansámblová zpívání, zejména oktety náročné polyfonní ražby. Zněly dokonale. Neuvěřitelně invenční hudba, barvitá instrumentace, sbory a sóla, vše v plynulém toku, náročném i pro posluchače. Koncertní provedení vystavilo nový doklad Dvořákovy geniality a neopakovatelné osobitosti. Potvrdilo též náročný požadavek dílo inscenovat. Vyžaduje si nemenší zaujetí a nasazení, s jakým bylo zkomponováno a s jakým bylo i nyní prvně provedeno.

Festival Dvořákova Praha
Antonín Dvořák: Král a uhlíř 

Roman Hoza, Král Matyáš
Jozef Benci , Matěj, uhlíř
Kateřina Kněžíková, Liduška, jeho dcera
Lucie Hilscherová, Anna, jeho choť
Richard Samek Jeník, uhlíř
Jana Sibera, Eva, dáma u dvoru
Dana Burešová, Královna
Jan Šťáva, Sekáček, závodčí vojska
Ondřej Koplík, 1. lovec
Michal Onufer, 2. lovec  

Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Tomáš Brauner
Pražský filharmonický sbor, Lukáš Vasilek