Král Roger v Norimberku jako tragédie vystěhovalectví

  1. 1
  2. 2
  3. 3

aneb Když se text nesejde s režií

Existuje několik oper v širším světovém repertoáru, které již od svého zrodu námětem i zhudebněním skýtají množství výkladů, aniž by se inscenátoři definitivně přiklonili k definitivnímu pojetí. Mezi tyto věčné umělecké výzvy patří třeba Don Giovanni i Kouzelná flétna, Debussyho Pelleas a Melisanda, Bartókův Hrad Knížete Modrovouse, Szymanovského Král Roger i Brittenovy opery Peter Grimes, The Turn of the Screw a Smrt v Benátkách. Většina těchto námětů pracuje s hrdiny/hrdinkami, kteří se snaží překonat svou osamělost, v mnoha případech jde o hrdiny obklopené dalšími postavami, ale způsob života nebo další okolnosti jim brání prožití plnohodnotného vztahu i komunikaci s okolím. Ve zjednodušení jde vlastně o studie osamělosti, kterou se hrdinové snaží často zoufale prolomit. Ač většinou příběh končí tragicky, protagonisté procházejí cestou, která je vede k poznání (za které často ale zaplatí tu nejvyšší daň). Titulní hrdina opery Król Roger/Král Roger projde v Szymanovského opeře takovouto obtížnou poutí. V závěru díla ho čeká nejistý cíl, ale v tomto případě dnes platí populární moto: „cesta je důležitější než cíl“.

Skladatel Karol Szymanowski (1882–1937) je patrně nejvýznamnější osobností polské hudby první poloviny dvacátého století. Na rozdíl od většiny polských skladatelů druhé poloviny devatenáctého století se orientoval kosmopolitně, a to jak námětově, tak v oblasti hudební inspirace v širokém rozpětí od děl tvorby Richarda Strausse až po především impresionismus francouzských skladatelů (Claude Debussy, Gabriel Fauré, Albert Roussel a další). Výrazná rytmika odkazuje na vliv Maurice Ravela. Také mohutný zvuk posíleného wagnerovského orchestru mu učaroval, takže i jeho dvě opery vyžadují posílený orchestr (Král Roger znásobené bicí a klavír). V souvislosti s barevností a zvukem je připomínáno i dílo Alexandra Skrjabina. Bohužel tato orientace na mimopolský hudební odkaz (vyjma na Chopina) se pak stala určitou překážkou v uvádění jeho děl v rodné zemi. Polské konzervativní hudební kruhy poněkud ignorovaly jeho tvorbu, i Král Roger se dostal na první varšavskou operní scénu znovu po premiéře až po několika desítkách let. Ale nejen tento příklon k mezinárodnímu hudebnímu hnutí byl toho příčinou.Dílo samo má podivuhodnou genezi. Opera je vyvrcholením Szymanowského zájmu o jeviště. Po rané neprovedené operetě se v době před první světovou válkou, silně v okouzlení dramatismem Salome Richarda Strausse, rozhodl vytvořit podobné dílo. Po delším hledání se rozhodl pro obdobně dekadentní libreto. Protože v polských literárních kruzích nenalezl vhodného libretistu, díky svým kontaktům požádal o libreto Felixe Dörmanna (ten byl i autorem prvního operetního textu pro skladatele), který temný středověký příběh připravil v němčině. Libreto pak do polštiny přeložil Stanislaw Baracz. Hodinová jednoaktová opera Hagith je jedno z děl, které bezprostředně reagují na Straussovy rané opery jak v námětové rovině, tak v hutném a orchestrálně barvitém zhudebnění. (V české tvorbě je to například bohužel opomíjena opera Starý král Jaroslava Jeremiáše.) Titulní hrdinka Hagith je zaslíbena nenáviděnému umírajícímu starému králi. Ten umírá v zápase s vyvolenou dívkou, které se chce zmocnit. Mladá žena bude ukamenována, aniž by došel naplnění její platonický vztah k mladému následníkovi. Opera měla premiéru roku 1922 ve Varšavě a sklidila určitý ohlas, ale trvale se ani v polském operním repertoáru neusadila.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Szymanowski: König Roger (Norimberk)

[yasr_visitor_votes postid="161108" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


Reakcí (2) “Král Roger v Norimberku jako tragédie vystěhovalectví

  1. „Kladem tedy zůstává hudební nastudování a každý divák musí přistoupit k režijnímu pojetí individuálně – je aktuálnost a naléhavost „našroubovaného“ politického tématu to, co jsem čekal a co chci?“

    Výborná otázka.
    ………………..

    Teda, zopakujem, ak má režisér naliehavú potrebu vyjadriť nejakú aktuálnu myšlienku (väčšinou hlbokú), siahne po opernej hudbe a inscenuje. Nechá spevákov hýbať sa po javisku podľa ním vymysleného deja, v ním prispôsobenej scéne, v ním priradenom čase. Veď vôbec nevadí, že speváci spievajú o niečom inom (aj tak im nie je rozumieť).

    Divák, uspokojený hlbokým hudobným zážitkom , tlieska svojim milovaným spevákom a kľudne odpustí režisérovi, že sa nedržal libreta.

    Je toto vrchol režisérskeho umenia?

  2. U těchto méně inscenovaných oper je takovéto moderní režisérské pojetí fakt ještě větším problémem než u oper typu Figarova svatba, kde má člověk aspoň trošku na výběr. Divák je tu v pozici rukojmího. Pokud mu jde primárně o to užít si skvělou hudbu a zpěváky, nezbývá mu nic jiného, než na představení jít bez ohledu na to, jaká je jeho režie. To se to pak vykládá o tom, jak je režisérská opera populární….. Jako chápu, že ten původní děj Krále Rogera může dnešnímu diváku připadat poněkud nesrozumitelný. Ale při takto radikálně pojaté režii se divák dostává jen do poněkud schizofrenního stavu, kdy na jednu stranu sleduje na titulkovacím zařízení text libreta, zatímco veškeré vizuální vjemy jsou úplně o něčem jiném. Oproti Figarce v blázinci mi zde přijde, že to zvolené téma má svou hloubku a sílu, ale stejně by se mi to asi moc nelíbilo. Jinak ale německému divákovi závidím, že může vidět nějakou polskou operu. To u nás žel asi moc nehrozí. Přitom nejen tato, ale třeba i řada oper od S. Moniuzsca (zdaleka nejen Halka)by určitě stálo za to vidět a hlavně slyšet. Ale v zemi, kde se v dostatečné míře nedávají ani české opery, lze jen těžko očekávat, že by došlo na inscenaci nějaké polské opery (maximálně v koncertní podobě jako v tom zmiňovaném roce 2007). Docela by mě zajímal názor dalších čtenářů tohoto webu na tohle téma. Jinak moc díky za tento pěkný článek, díky němž se člověk o této Szymanowského opeře dozvěděl opravdu docela hodně.

Komentáře jsou uzavřeny.