SOČR: Brahmsův Druhý klavírní koncert a Dvořákova Sedmá

„Toto dílo má v mém repertoáru mimořádné postavení,“ prohlásil v nedávném rozhovoru na Opeře Plus klavírista Jan Simon o Brahmsově Koncertu pro klavír a orchestr č. 2 B dur, op. 83, který spolu s Dvořákovou Symfonií č. 7 d moll, op. 70, zazněl na pondělním abonentním koncertu rozhlasových symfoniků v Rudolfinu (rozhovor najdete zde). Pro sólistu, který současně zastává funkci ředitele orchestru, byl tento večer pomyslným návratem na pódium Dvořákovy síně, kde jsme jej již delší dobu neměli možnost slyšet.Skloubit povinnosti vedení a správy tělesa, jako je Symfonický orchestr Českého rozhlasu, s kariérou pianisty jistě není nic jednoduchého, a jak sám Simon ve výše uvedeném rozhovoru přiznal, vedlo jeho působení u SOČRu přirozeně k omezení jeho koncertních aktivit. V této souvislosti je tudíž jako první nasnadě otázka, proč si pro tento večer zvolil tak náročný repertoár? Brahmsovo mohutné, více než padesátiminutové dílo, v němž klavírista hraje prakticky nepřetržitě, totiž v jeho podání postrádalo především jistotu. Úvodní Allegro ma non troppo působilo již od počátku mírně rozpačitě a díky zvolenému pomalejšímu tempu také těžkopádně. Na začátek netradičně umístěná kadence klavíru vyšla velmi pěkně, v sólech – zejména v nižší dynamice – hrál Simon ve velmi vyrovnaném a hladkém zvuku, kterému nechyběla lehkost. Ve forte však jako by klavír ztrácel svou osobitou barvu. Jednotlivá střídání nástroje s orchestrem díky tomu působila velmi nesourodě, protože sólista se v tomto „dialogu“ nebyl schopen po zvukové stránce dostatečně prosadit, což nesouviselo s tím, že by orchestr hrál příliš silně, ale spíše s faktem, že se klavíristovi v některých místech nedostávalo sil. Celková výstavba celé první věty tak postrádala plynulost a bylo těžké se do ní zaposlouchat, v jejím závěru se navíc objevila řada technických nepřesností.Taktéž druhé větě, vášnivému Allegro appassionato chyběla „jiskra“, ve forte zněl nástroj téměř bezbarvě a potřebnou dramatičnost jako by pianista nahrazoval zbytečně velkými gesty. Právě po zvukové stránce tak vyšla nejlépe pomalá třetí věta, v níž je třeba vyzdvihnout úvodní violoncellové sólo; zde „rozhovor“ klavíru s orchestrem fungoval skvěle a Simon dal v jemnější dynamice vyniknout nejrůznějším barevným odstínům nástroje.Závěrečné Allegretto grazioso potom bylo nasazeno s velkou lehkostí a potřebnou živelností, kterou se však hráčům nepodařilo udržet. Celkově tak řada velmi nápaditých míst této části – zejména v závěru – zůstala nevyužita.I přesto však publikum ocenilo výkon dlouhým potleskem, za nímž následoval půvabně zahraný přídavek v podobě Chopinova Nokturna c moll, op. 48, no. 1.Druhá půlka večera potom patřila Dvořákově Symfonii č. 7 d moll, op. 70. Dirigent Ondrej Lenárd volil poměrně živá tempa, která v případě Scherza podtrhla charakter hudby, avšak v závěrečném Finale: Allegro už byla zbytečně rychlá. Taktéž po dynamické stránce byl samotný závěr až příliš razantní. Bylo však znát, že je toto dílo pevnou součástí repertoáru orchestru, který hrál s velkou jemností a lehkostí, a některá místa si doslova užívali nejen hráči, ale také dirigent.Z nástrojů je kromě krásně „svítivých“ smyčců třeba vyzdvihnout především dechy; konkrétně hoboje, klarinety a také lesní rohy, které zejména v Brahmsovi, až na jedno mírné zaváhání, hrály skvěle.