Krásy tanečního rituálu a výtvarné perspektivy

  1. 1
  2. 2
Choreograf Martin Talaga, respektive spolek PLAYboyz si po šesti letech existence dopřál v pražském Savarinu malý průřez tvorbou. Zastavme se u dvou z představení, která akcentovala především výtvarnou formu tanečního díla, přitom s plným důrazem na tělo a tělesnost. I skrze dlouholetý projekt SOMA našel Martin Talaga svůj rukopis a svůj klíč k taneční tvorbě.

SARX (foto Magdalena Jana Fiala)

V inscenaci SARX se odvolává na trojí pojetí těla řeckého filosofa Poseidónia, soma, sarx a pexis. Soma se odráží v názvu jeho po léta variované taneční události, která vždy ukazuje živoucí těla jako objekty a zkoumá jejich možnosti, extenze s pomocí figurín, jež ukazují limity živoucích těl. Soustředí se na formu, kdežto Sarx na plynutí v čase. Ale i tato kreace, která zkoumá „tělo na pozadí časové posloupnosti“ je výsostně výtvarná a významy a obsah jí dodávají především tanečníci svou fyzickou přítomností.

Dvě ženy a dva muži jsou oblečeni jen do šortek s krajkovou aplikací, asi pro rozbití primární maskulinity a sjednocení. Odpadá totiž sexuální kontext, ačkoli diváci pozorují polonahá těla v pohybu. Přinášejí situace, kdy mezi nimi vzniká napětí, komunikace, předávání energetických impulzů i hravost a nadsázka, když se na sebe vrství jako lidský had a posouvají v prostoru nebo předstírají vleže třípatrovou pyramidu.

K výtvarnému čtení svádí kovová konstrukce krystalických rozměrů, light design využívající šikmá světla a umělý kouř pro modifikaci prostoru. A nakonec také zrcadla, s nimiž performeři manipulují a vytvářejí buď modifikace svých těl, která se stávají sekvencemi, jako surrealistické cadaver exquis, ale také s jejich pomocí kreslí proudy světla zachyceného na ploše, oslňujícího chvílemi i diváky v publiku. Hra na pomezí taneční performance a výtvarného umění, kinetické sochy poháněné však nikoli umělou energií, nýbrž svým vlastním životem, a proto podléhající plynutí času.

Taneční inscenace s názvem Total Eclipse of the Heart měla premiéru v prosinci 2019, ale kdo nyní čekal reprízu téhož, musel být notně dezorientován. Titul stejný, ale choreografie úplně jiná, ba i koncept a … všechno. Vlastně se jedná o úplně nový taneční kus. Jde i o proměnu celého uměleckého uvažování choreografova? Bez potřeby šokovat a rozplynout se v popkulturních referencích přináší studii skupinového přenosu energie, křišťálově čistou. Bílé šaty interpretů v bílém prostoru, naprosto jednoznačný příklon k architektonickému a výtvarnému vidění světa.

Těla sedmi tanečníků ovšem nejsou strnulá, ale v permanentním pohybu, předávají si vzájemně impulzy v duchu minimalistických přechodů, motiv po motivu jako štafetu. Když ustrnou a dotknou se navzájem, když se v celé řadě uchopí postavy za ruce nebo se v touze po doteku naklánějí, evokují antické vlysy, panteon nikoli božských, ale lidských postav. Skupina se na jevišti formuje v tyto reliéfy plné napětí, a zároveň se každý roztáčí ve vlastním meditativním víru nebo poskocích, všichni obráceni se svou energií do sebe, jakoby se každý jednotlivec potřebovat protančit k osobnímu stavu vytržení. Muži i ženy v jednom rytmickém toku, tvárná těla využívající jen fyziologicky přirozených pohybů, odtud ona harmonická čistota. Je nesmírně sympatické, že někdo v tak současném kuse nemá potřebu apriori zlomit lidské tělo do úhlů a směrů deformujících jeho podstatu a nebojí se pracovat s něčím tak okrajovým, jako je „tradiční“ krása. Vím, že deformovaný pohyb odráží naši deformovanou společnost a je nezbytným prostředkem, když o ní chceme mluvit beze slov a nezůstat u plytkých opakujících se forem, ale instinktivní potěšení z toho, co je symetrické, funkční a zdravé, nelze ošálit.

Rituál tančících těl oděných do svatebního skončil společným spočinutím ve formaci podobné skulptuře. Většinou si při pohledu na choreografie Martina Talagy a způsob, jakým nakládá s lidskými těly, vzpomenu na řecké sochařství, na Praxitelova vrcholná díla a helenistické mramorové kopie vytvářející v tvrdém materiál ideální iluzi měkkosti a života. Že se v anotacích k představením píše cosi o sexualitě, je tak trochu vedlejší, protože pohlcující je právě hmatatelná výtvarnost všeho viděného, v ryzosti a čistotě tvaru.

Původní Total Eclipse (někdejší recenze zde) byla show, oslavou zvířecích instinktů, zobrazením animální podstaty námluv. Kostým proměňoval smysl situací. Pracovalo se expresivně s nahotou, ale trochu chyběl fokus na propracování pohybu jako takového. Efektní byl úmyslně a stejně úmyslně narážel na hranici kýče, byla v něm touha odvázat se, exhibovat. Teď tu není nic, co by dráždilo a provokovalo a co by hnalo divákovu nejistotu, jestli se dívá na vážně míněný divadelní kus nebo hru pro potěšení interpretů (předpokládám, že dostatečné vyžití pro experiment teď pro choreografa představuje platforma Pinkbus a její queer kabarety). A z populární písně zůstal jen závěrečný popěvek znavených interpretů, kterým uzavírají svůj rituál. Z Total Eclipse se zřejmě stává nová Soma, ne uzavřená taneční choreografie, ale proměnlivý obsah pod pevným názvem. S další reprízou budeme moci očekávat opět formálně jiné vystoupení, novou variaci obsahu, která právě teď posunula vše směrem k jednoduchosti.

Helena Araújo (foto Jostijn Ligtvoet)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments