Kristýna Morfová – výjimečný hlas, který předčasně umlčela autonehoda
Před osmdesáti lety, 1. června 1936, tragicky při autonehodě u bulharského města Karlova skončil život významné bulharské, ale také české pěvkyně, Kristýny Morfové.
Kristýna Morfová se narodila 6. května 1889 ve městě Stara Zagora. Vyrůstala v dosti neutěšených rodinných poměrech, což nepochybně mělo určitý vliv na formování její osobnosti. Naučilo ji to jít důsledně za svými cíli, myslet a jednat samostatně, i když tím leckdy narážela na nepochopení svého okolí. Velkou část svého mládí strávila s matkou, nejprve na venkově, posléze v Sofii, kde také navštěvovala gymnázium. Velký vliv na ni měl její starší bratr, vojenský kapelník a skladatel, Alexandr Morfov (správně česky by se mělo psát Kristýna Morfovová, ale v českém prostředí používala zásadně příjmení Morfová). Bratr ji vedl ke studiu hudby a zpěvu, učila se rovněž francouzsky a rusky. Po absolutoriu gymnázia se jednoznačně rozhodla pro studium zpěvu a při výběru možného studia nakonec zvítězila Praha, jejíž konzervatoř se tehdy zejména ve slovanských zemích těšila výborné pověsti a vystudovala na ni řada budoucích bulharských hudebníků.
Po příjezdu do Prahy se shodou okolností dostala do rodiny hudebníka Josefa Prokopa, kde se ubytovala a začala se připravovat ke zkouškám na konzervatoř. Příchod k Prokopovým se stal pro ni osudovým. Seznámila se zde s o rok starší dcerou Prokopových Ludmilou, nadanou klavíristkou, žačkou profesora konzervatoře Karla Hoffmeistera. Profesor Hoffmeister si mladou adeptku poslechl a doporučil jí studium zpěvu na tehdy prestižní pěvecké škole Marie Pivodové, kde strávila celkem tři roky.
Připravovala se na zkušební vystoupení v Národním divadle. V té době ale už její vztah s Ludmilou Prokopovou dospěl do takové fáze, že díky němu se rozhodla odejít do Brna, protože Ludmila nastoupila jako učitelka hry na klavír na brněnskou varhanickou školu Leoše Janáčka. Svou roli nepochybně sehrál i fakt, že v Brně dostane více příležitostí než v jaké mohla doufat na scéně Národního divadla.
Do Brna se po čtyřech letech vracel jako ředitel František Lacina, zkušený divadelní matador. Nástup neměla jednoduchý. První sopránový obor v Brně zpívala po léta zdárně v celé jeho šíři Leopoldina Hanusová-Svobodová, první představitelka Kostelničky při premiéře Její pastorkyně v roce 1904, o níž v nekrologu v roce 1941 prof. Gracián Černušák napsal, že se stala přímo symbolem celé epochy brněnské opery. Ke Kristině Morfové neprojevoval staronový ředitel příliš důvěry. Pomohla až intervence Leoše Janáčka, který Morfovou slyšel zpívat. Na základě předzpívání nabídl ředitel Lacina Morfové vystoupení v roli Mařenky v Prodané nevěstě.
Při studiu hodně Morfové pomohl dirigent Rudolf Pavlata. Uspěla jak u běžného publika, tak u kritiky. Kladně byl hodnocen její přirozený pěvecký i herecký projev, příjemný hlas s perspektivou dalšího rozvoje v dynamice i přednesu. Od Marie Pivodové si přinesla smysl pro smetanovsky autentickou interpretaci role, což rovněž velice pozitivně zapůsobilo na milovníky Smetanova díla.
První sezona jí přinesla řadu úkolů, v nichž dostala možnost prokázat šíři a kvalitu svých schopností. Zejména pěvecky zazářila v rolích Micaely v Bizetově Carmen a v titulní roli Pucciniho Madame Butterfly. Ve Fibichově Bouři ztvárnila postavu Ariela, ve Foersterově Evě Zuzku, v Mozartově Kouzelné flétně jednu ze tří dam z družiny Královny noci. Kritika vyzdvihla její jasně zářivé výšky v lidové opeře skladatele Antonína Förstra Krajinský slavíček. S brněnskou operou se v roce 1910 zúčastnila zájezdu do Vídně.
Od svých brněnských počátků se Kristýna Morfová věnovala koncertním vystupováním a zejména interpretaci písní, což se postupně stalo jednou z domén její tvůrčí činnosti a velkým zdrojem jejích pěveckých úspěchů.
Na jaře 1911 odjíždí Kristýna Morfová spolu s Ludmilou Prokopovou do Paříže, kde studuje zpěv u známého pedagoga Jacquese Ismardona. Ismardon ji připravoval pro role francouzského operního repertoáru. Pod jeho vedením si nastudovala své mnohé pozdější hvězdné role, jako byla titulní hrdinka Délibesovy Lakmé, Filina v Thomasově Mignon anebo Markétka v Gounodově Faustovi a Markétce.
Z Paříže zamíří Morfová s Prokopovou do Sofie, kde v té době působil Spolek přátel opery, což byl základ pozdější sofijské Národní opery. Stala se jeho členkou poté, co jí byla splněna podmínka, že členkou se stane i její přítelkyně Ludmila. Díky Morfové se uskutečnilo v Sofii dne 7. září 1912 první bulharské představení Prodané nevěsty, na němž se podílela rovněž jako režisérka.
V letech 1912–1916 působila v Bulharsku, zpívala v opeře a spolu s Ludmilou Prokopovou absolvovaly řadu koncertních vystoupení. V roce 1916 se vydaly na koncertní turné v Rakousku-Uhersku a Německu. V únoru 1916 vystoupily na koncertě věnovaném bulharským a rakouským obětem války, který dirigoval Oskar Nedbal. Během svého koncertního turné navštívily mimo jiné Berlín, Budapešť, Prahu, Brno a řadu dalších měst včetně českých. Prostřednictvím malíře Alfonse Muchy se v té době Morfová zapojila i prohabsburského odboje a udržovala kontakty s českou politickou emigrací.
V říjnu 1916 Kristýna Morfová vystoupila poprvé na jevišti Národního divadla v roli Královny noci v Mozartově Kouzelné flétně v představení, které dirigoval šéf opery Karel Kovařovic, a o několik dní později prokázala šíři svých hlasových možností v postavě Santuzzy v Mascagniho Sedláku kavalírovi. Po tomto představení ohodnotila kritika Morfovou jako dramatickou sopranistku univerzálních technických dispozic. Pěvecky nepochybně od první chvíle zaujala, ale už tehdy se projevoval handicap jejího robustního zjevu, což dokonce v době válečné nouze vedlo i k dosti nejapným poznámkám ze strany některých kritiků.
Morfová se se svou příslovečnou pílí a vervou pustila do dalších úkolů. V květnu 1917 vystoupila poprvé v Národním divadle v roli Mařenky. Její interpretace této role už byla jednoznačným úspěchem a v červenci téhož roku poprvé pod taktovkou Karla Kovařovice zpívala Libuši. Opět se dostavil úspěch, který se opakoval i při jejích dalších vystoupeních v této roli. V atmosféře před koncem války byl každé představení Libuše de facto národní manifestací. Už tehdy se jednalo o angažování Morfové do Národního divadla. Zatím k němu, patrně z více důvodů, nedošlo. Jedním z nich bylo patrně i to, že v té době Morfová připravovala Ludmilu Prokopovou na pěveckou kariéru. Obě dámy vystoupily společně 21. února 1919 v premiéře nového nastudování Mozartova Dona Giovanniho (tehdy uváděného pod názvem Don Juan), Kristýna Morfová v roli dony Anny, Ludmila Prokopová v roli Zerliny. Nějakou dobu také vyučovala zpěv na pražské konzervatoři, kde se mezi jmény jejích žáků setkáme i se jménem pozdějšího tenoristy bratislavského Národného divadla Janka Blaha.
V květnu 1929 se Kristýna Morfová a Ludmila Prokopová stávají členkami Národního divadla, když ještě předtím obě vystoupily pohostinsky v řadě rolí. Prokopová například zpívala Bětušku v Dvořákově opeře Šelma sedlák, která byla 7. března 1920 uvedena jako slavnostní představení k sedmdesátým narozeninám prezidenta Masaryka.
V červnu 1920 zpívala Morfová Libuši v premiéře nového nastudování opery pod taktovkou nového operního šéfa Otakar Ostrčila. Z jejích dalších úspěšných rolí na Národním divadle jmenujme ještě Miladu v Daliborovi. Marinu v Dvořákově Dimitriji, Královnu noci, kterou zpívala rovněž při premiéře Ostrčilova nového nastudování Mozartova díla. Připomeňme rovněž její verdiovské postavy, titulní roli v Aidě a Leonoru v Trubadúrovi, titulní hrdinku Délibesovy Lakmé a Filinu v Thomasově Mignon.
Věnujme krátkou pozornost i Ludmile Prokopové, jež se rovněž na jevišti Národního divadla prosadila v řadě rolí, jako byl například Cherubín, kterého úspěšně ztvárnila po boku Viléma Zítka jako Figara v Ostrčilově inscenaci Figarovy svatby, Nanettu v Nicolaiových Veselých paničkách windsorských, Blaženku ve Smetanově Tajemství anebo titulní hrdinku Pucciniho Madame Butterfly.
Obě umělkyně pokračovaly pilně ve své koncertní činnosti doma i v zahraničí a Morfová pravidelně hostuje v té době ve svých špičkových rolích v řadě československých divadel (Brno, Plzeň, Olomouc, Ostrava, Bratislava). V roce 1923 Morfová s Prokopovou opouštějí Národní divadlo, když jim vedení divadla nesplnilo podmínku pravidelné každoroční neplacené dovolené pro jejich koncertní aktivity. Naposledy vstoupila Kristýna Morfová na scéně Národního divadla 29. ledna 1928 v roli dony Anny v Donu Giovannim.
Po odchodu z Národního divadla se mohla Morfová plně věnovat svým vystoupením po celé Evropě, především při koncertech, které absolvovala spolu s Ludmilou Prokopovou. Jejich koncertní vystoupení, při nichž výrazně propagovala českou písňovou tvorbu a která většinou měla na programu i interpretaci lidových písní slovanských národů, se setkávala všude s obrovským ohlasem. Zde mohly naplno vyniknout všechny jemné valéry jejího hlasového projevu. Kritici v mnoha evropských zemích považovali její hlas za fenomenální, unikátní, kouzelný a srovnávali jej s hlasy Enrica Carusa a Fjodora Šaljapina. Škoda, že zpěvaččin fyzický zjev bránil jejímu výraznějšímu prosazení na předních světových operních scénách.
V roce 1926 se Morfová provdala za bulharského inženýra českého původu, Lubena Lukeše. Stále více se věnovala aktivitám v rodném Bulharsku, kde od roku 1930 působila trvale, a to jak v opeře a na koncertech, tak v pedagogické profesi a velmi aktivní byla i ve veřejné činnosti. Společně s Ludmilou Prokopovou patří mezi zakladatele bulharské moderní hudební kultury.
V roce 1935 byla pozvána sovětskou vládou do Moskvy, kde vystoupila počátkem května na dvou koncertech, na nichž sklidila veliký úspěch. Po návratu do Sofie dostala výpověď z profesorského místa na Hudební akademii.
1. června 1936 se Kristýna Morfová stala obětí automobilové nehody v Bulharsku. Ludmila Prokopová ji přežila o třiadvacet let – zemřela 6. června 1959 v Sofii, když jí předtím byl v roce 1951 udělen titul zasloužilé umělkyně. Věrně o odkaz Kristýny Morfové pečovala. Jaromír Paclt ve svém důkladném a velmi obsažném článku o Kristýně Morfové ve sborníku Postavy brněnského jeviště cituje výňatek z dopisu Ludmily Prokopové jejímu někdejšímu učiteli profesoru Hoffmeistrovi: „…nemám nyní jiného cíle v životě, než abych zvěčnila světlou památku Kristinčiným živým pomníkem a pokračovala v každém jejím započatém díle.“
Svůj úkol splnila. Památka Kristýny Morfové se dnes těší v Bulharsku velké úctě. Do historie bulharské hudby a opery vstoupila pod přezdívkou bulharský slavík. Její jméno nese Střední hudební škola v její rodné Staré Zagoře, kde jsou pod jejím jménem pravidelně pořádány hudební soutěže. Velkých úspěchů dosahuje doma i v zahraničí dámský pěvecký sbor, který nese jméno Morfové a Prokopové. Spisovatelka Rumjana Lečeva napsala knihu Skutečný příběh Christiny Morfové, v roce 2008 natočil o Morfové režisér Petr Bachnev dokumentární film a v roce 1970 dokonce byla vydána poštovní známka, na jejíž levé straně je její portrét a na pravé straně Morfová jako Mařenka vedle Jeníka v Prodané nevěstě.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]