Kterak si lžeme do kapsy aneb Česká pohádka o restaurování historických varhan

Následující vyprávění je tak hrůzostrašné a alarmující, že jsem se rozhodl zamlžit místo, čas a způsob, doličné osoby a obsazení, zkrátka vše. Pilný čtenář Opery Plus má přesto velkou šanci dobrat se poučení, k čemuž mu dopomohu hutnými citacemi z Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové…

Bylo, nebylo. V jednom krásném českém městě se radním zachtělo evropských peněz. Nikoli samozřejmě jen a jen na restaurování varhan. To by byl zatraceně malý kšeft. Lépe bylo, požádat rovnou o pořádný balík. Co takhle žádat na revitalizaci rovnou stovky miliónů korun?

(„Nějaký čas ještě to tak dobře chodilo, dokud byly staré zásoby. Ale přišlo jaro, a tu teprva nastala pravá bída!”
– Karel Jaromír Erben: Dobře tak, že je smrt na světě)

Světe nediv se, nám podařilo se! Došlo na monstrózní akci, kterou nemohu hodnotit celou, jsa v mnohých oborech neznalcem. Mohu psát zodpovědně jen o maličkém dílku mozaiky, totiž o restaurování barokních varhan. Postavených sice až ve století devatenáctém, čili po roce 1800, ale zato ve velmi tradičním duchu. Byly, pravda, vlivem komunismu v Čechách značně zdevastované. Píšťal větších i menších leželo na kůru všelijak pomuchlaných habaděj. Však i celičký kostel byl už málem na zbourání, takže dotaci evropskou nezatracuji, nýbrž velebím. Za peníze byl pořízen i vydatný archeologický průzkum a kdeco dalšího. Jen ty chudinky varhany na bohulibý záměr dojedou. A to tak, že v původní podobě definitivně. Tu už po proběhnuvší akci pravděpodobně těžko kdo bude nacházet. Předem konal se sice průzkum varhan, kdy odborník na slovo vzatý prohlédnuv varhany nastínil cenu realistickou, totiž okolo dvaceti miliónů korun, kteréžto se ale mnozí zalekli.

(„Bajaja zakroutil hlavou, že neví, a na jeho tváři bylo vidět velké leknutí.”
– Božena Němcová: Princ Bajaja)

Pak ale, ouha, přišlo výběrové řízení. A v něm vyhrálo varhanářství nikoli ctnostné, nabídnuvší vyvedení prací veškerých restaurátorských za cenu poloviční, tedy mrzkých miliónů deset. Lákali, lákali, pány radní nalákali…

(„Kozlátka, má děťátka, otevřete vaše vrátka, nesu vám plné kozičky mlíčka.”
– Božena Němcová: O neposlušných kozlatech)

I vztyčilo prsty varovné mnoho znalců, kteří pravili, že cena tato jest zhola nerealistickou, tudíž vlastně podvodnou, a také toto jejich množství pravilo, že zvítězivší firma je vůbec velmi nehodná a prací těch že schopná zdaleka není. Vidno to prý je zcela zřetelně, jelikož už mnohé jiné podobné varhany k dokonalé záhubě přivedla. Všichni znalci dušovali se, že pravdu mají a shodli se na tomto velice hlasitě, ale vyslyšeno jich nebylo. Poslední zoufalecký výkřik zazněl: „Než něco takového, raději nechte varhany stranou, červotoč není zas tak rychlý, třeba na ně za nějaké to desetiletí peněz bude.“ Na městě ovšem převeliké nesmyslné doufání v zázrak převládlo a památková péče povolána byla, aby na věc ouředně dohlédla. Akce spuštěna, kostky vrženy. Hovory památkové péče s varhanáři pohádce podobny byly:

(„Osobo,” ptal se plečky, “neviděla jste tudy jít dvě děti?”
„Pleju len,” odpověděla žena, jako by mu nerozuměla.
„Osobo, já se vás ptám, jestli jste tudy viděla jít děti.”
„Až vypleju a uzraje, budem trhat.”
„Osobo, rozumějte pak, ptám se vás, jestli jste viděla tudy jít děti.”
„Až vytrháme, budem drhnout semeno a pak len močit.”
„Osobo, cožpak nerozumíte, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti.”
„Po vymočení prostírat a v peci sušit.”
– Božena Němcová: Pohádka o perníkové chaloupce)

I uplynulo drahně času. Výsledek se dal sice čekat, míra zklamání z varhan hotových je ale značná. Vše vidno daleko horším, než v představách nejstrašidelnějších snů bývalo. Klávesy jdou nadmíru těžce a viset nečekaně zůstávají, píšťaly nebohé usykují, prskají, klepotají se, jen ne a ne libého zvuku vyloudit. Občas jednotlivá píšťala jakž takž tónu nasadí, aby hned sousedka její jen zachrčela či nedodýchavičně zaskuhrala. Jejich sbor jen sípe, a vezme-li varhaník vší silou kláves několik, akordy spolu neladí ani trochu obstojně. A to už bylo prý nejméně třikrát vše přeladěno.

(„Vaše královská Milost rač poručit, ať je ten zločinec mečem odpraven.”
– Karel Jaromír Erben: Rozum a štěstí)

Chudinka památková péče od samého počátku varovala, napomínala, na kontrolní den přijela. Ten prý se ale doma u varhanářů konal jen jediný. Měla ona péče ostatně tolik věcných připomínek, že radní města raději další kontrolní dny ani nesvolávali. Anebo možná je prováděli chudince péči za zády. Mě osobně prý také chtěli zvávat, z radnice mi dokonce kvůli tomu jednou telefonovali. Ale nějak na to v zápalu radnické práce pak pozapomněli.

Až nedávno jsem se doslechl, že neměli život jednoduchý. Co jedno pražské ministerstvo schválilo, to druhé zase nedovolilo. Co druhé navrhlo, prvnímu se nelíbilo. Na čem obě se shodla, to škaredý Brusel zavrhl. Vymysleli-li cos v Bruselu, na ministerstvech pražských se zase nějak zaseklo. Nevím, třeba je to pohádka v pohádce, třeba to tak doopravdy bylo.

V každém případě zůstala na samém konci neuvěřitelná pachuť z toho všeho. Každý říká ve městě, že památková péče za malér může. Dokonce osobu konkrétní ochotně jmenují. Jenže tu já znám. Od samého počátku anabáze jsem s ní o věci mluvíval. Radili jsme se tehdá moc a moc, jakže z toho ven. Zda jde vymyslet kvadraturu kruhu, jsme hledali. Odpověď byla nasnadě předem: nejde. Vždyť varhanáři takto pracovat jen umí:

(„Nahoře se mi ho kousek nedostávalo, uřízl jsem dole kus a nahoře nastavil.”
– Božena Němcová: O hloupém Honzovi)

Každá pohádka má smířlivý a katarze plný konec. Třeba, že se vzali a žili šťastně až do smrti, nebo že černokněžníka vzal ďas. I v této pohádce se konce dočkáme.

Buď se to celé samospádem rozmázne tak, že jeden v předvolebním boji skolí druhého a na soka toho se zbytečné vhození deseti milionů do chřtánu nehodné firmy svede, nebo dojde na pod koberec zametání. Tak dlouho se bude tvrdit, že se vlastně nic špatného nestalo, že akce s varhanami se nám krásně povedla, až se to pro všechny pravdou pravdoucí stane.

Marketing se tomu říká, v televizi jsem onehdá první dějství už spatřil. Vy také? Vzpomínáte? Takový konec definitivní byl by však převelikým lhaním. Snad přeci nápravu asi chtějí. Proč jinak zahrát by si mě teď zvali?

(„I vtlačil [jsem] si klobouk na hlavu, oba palce strčil do uší a obrátil se ke knězi zády. To když [jsem] udělal, vystrčili [mě] lidé ven z kostela.”
– Božena Němcová: O hloupém Honzovi)

Česká pohádka by špatně dopadnout neměla, proto nabízím hlavně těm z vás, kteří jste v kauze namočeni, ještě jiný možný, totiž pohádkově dobrý a smířlivý konec. Třeba to tak nedopadne, ač by řešení bylo smysluplné. Honit firmu, která nic neumí, aby varhany v rámci záruky dodělala a přivedla ke hratelnému stavu, bohužel nedává žádný smysl. Je však možné po patřičně dlouhé době, kdy se na varhany kvůli přijaté dotaci sáhnout nesmí, nechat nástroj opět restaurovat. Bude to druhý pokus, při kterém se třeba zjistí, že spousta historické substance je pokusem prvním nenávratně zničena, například do kotle vhozené cínové barokní píšťaly, které prý nešlo opravit. Nicméně je vždy možné takové části původního nástroje alespoň rekonstruovat. Celá ta legrace přijde podle mě na původně odhadovaných 20 miliónů. V každém případě by mělo ke šťastnému konci pohádky dojít už kvůli mnoha malým dárcům, kteří také přispěli a kteří se stále jen těší a těší, až varhany někdy v budoucnu uslyší.