Pražské jaro: Holstovy Planety zápasily s postmoderním Faustem

Brněnští se na Pražském jaru představili s pozoruhodným programem, který se ostatním koncertům vymykal i osobou maestra Dennise Russella Daviese. Ten svým pohledem na hudbu dokáže překvapit po celém světě a jeho široký přístup udivuje často i samotné hudebníky. Očekávané a nesmírně melodické Planety Gustava Holsta doplnila Faustovská kantáta Alfreda Schnittkeho z počátku osmdesátých let, která se dočkala nečekaně pozitivního přijetí publika.
Dennis Russell Davies, Filharmonie Brno – Pražské jaro 24. 5. 2017 (foto © Petra Hajská)

Maestro Dennis Russell Davies je zajímavá postava. Absolvent prestižní newyorské Juilliard School dokáže posluchače přivést k hudbě pozdního baroka, nesmírným dálkám Brucknerova díla i k současné minimalistické tvorbě. Počátkem letošního roku tak se svým Bruckner Orchester Linz premiéroval Jedenáctou symfonii svého přítele Philipa Glasse a orchestr tak triumfálně uvedl do Stern Auditoria Carnegie Hall v New Yorku. Mimochodem, posluchači mají možnost si poslechnout rakouskou premiéru symfonie v červnu v lineckém Bruckner Hausu. Jeho práce s jednotlivými hudebními plochami a rozmanitým zvukem mne překvapila i ve Foru Karlín. Akustika byla na pražské poměry pro obě skladby poměrně dobrá a umožňovala reprodukovaný prvek (zpěv na mikrofon při kantátě). Hudbu doprovodily i některé světelné efekty. A ač jsem proti světelným hrám v klasické hudbě (pokud na to autor sám nezadá požadavek), protože tady jde především o hudbu, tak v tomto případě byl tento prvek decentní a paradoxně se do prostoru Fora i k interpretované hudbě hodil.

Filharmonie Brno ve Faust-Kantate „Seid nüchtern und wachet“ Alfreda Schnittkeho nesmírně překvapila. Hudbu nečekaně kompozičně pojatou a interpretačně poměrně složitou hudebníci dobře pochopili a ve všech deseti oddílech kantáty soustředěně rozvíjeli příběh Faustova konce s patřičným interpretačním pojetím hudby té doby. Schnittke v celé skladbě balancuje s prvky postmoderního zvuku, ovšem hudba sama stojí na barokní formě, kdy sóla (alt, kontratenor, tenor, bas, společně se smíšeným sborem) vypráví jednotlivé postavy a osudy. A potom jsou tam místa pro tvorbu té doby typická.

První prolog připomínal mrazivý pochod, vrcholící varováním sboru o děsivém konci doktora Fausta. Hlasová jednota a zdatnost Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala) bez jakýchkoli pochybností dotvářely překotně se měnící dynamiku kantáty. Sólové party zaujaly ustáleným a hlasově jistým výrazem, Richard Samek naléhavě a vážně, ale ne nuceně nebo přehnaně, přistoupil k vyprávění příběhu a stejně tak i Jan Mikušek nebo Roman Janál. Kateřina Jalovcová zpívala svoje pasáže na mikrofon, tak jak autor skladby požaduje. Vzniká tak mrazivé a nečekané spojení, hrající si s Faustovým tragickým osudem. Triumfující alt je tak až jakousi fraškou, ale skvělou fraškou. Je to přesně ta hudba, kterou jsem od večera očekával. Orchestr byl stejně skvěle ledabylý a důrazný, Jalovcová ale jako by dávala moc velký důraz na soustředěnost a v tak skvělém partu si nedokázala pohrát s některými emocemi. Tango, i přes nesmírně vážný text o Faustově konci, vybízí k expresivitě, a to nejen hlasové.

The Planets Gustava Holsta jsou zvláštní hudební pokladnicí. Jejich melodická a efektní povaha, přímé a jednoduché linie dávají možnost oslovovat široké publikum a na posluchače citově působit. Holst popisuje jednotlivé planety sluneční soustavy tak, aby hudba co nejvíce odpovídala jejich astrologické charakteristice. Jednotlivé, na sobě hudebně nezávislé části tak vynikají některými rozdílnými prvky. I když je to hudba moderní povahy, jež vznikla v době první světové války, posluchač v ní nalezne nemálo romantických melodických citových momentů.

Mars předvedli filharmonici důrazně, drsně, s jistými dechy i razantním tempem. Hudba byla dobrodružnou podívanou se strhujícím závěrem. Připomínalo mi to všechny dobrodružné hollywoodské filmy, vznikající od šedesátých let. Impresionistická paleta Venuše s rozvážnými gesty hráčů přešla ve virtuózní Merkur. Výpravný Jupiter (zvěstovatel radosti) v decentním tempu gradoval záplavou citů a plným zvukem smyčců, přetvářejícím se v nadějnou fanfáru. Saturn, zvěstovatel stáří, byl opravdu dramatický a plný patosu. V Uranu se znovu ohlásily jednotné dechy, jako by naznačovaly, že přichází něco neurčitého a nerealistického. Mystický Neptun se rozvolňoval jemností orchestrální hry a především reprodukovaným a zesíleným sborem, který byl do sálu pouštěn přes aparaturu. Tento moment vytvářel mrazivou a nečekaně mystickou atmosféru.

Hlavním magnetem koncertu byly jistě Holstovy Planety, ovšem pro mne (a podle reakcí myslím, že nečekaně i pro velkou část přítomného publika) bylo nesmírným zážitkem poznání Faustovské kantáty Alfreda Schnittkeho. Ta hudba byla obsáhlá a náruživá, nepřímo neurčitá a zvláštní, interpretačně přirozeně plynula a nebylo místa, kde by posluchače nudila svojí moderní povahou. Byl to skvělý počin všech sólistů, Českého filharmonického sboru i brněnské Filharmonie a Dennise Russella Daviese!

Hodnocení autora recenze: 90%

Pražské jaro 2017
Filharmonie Brno & Dennis Russell Davies
Dirigent: Dennis Russell Davies
Sbormistr: Petr Fiala
Světelný design: Adam Uzelac
Kateřina Jalovcová (alt)
Jan Mikušek (kontratenor)
Richard Samek (tenor)
Roman Janál (baryton)
Filharmonie Brno
Český filharmonický sbor Brno
24. května 2017 Forum Karlín Praha

program:
Alfred Schnittke: Faustovská kantáta „Buďte rozvážní a bděte…“
Gustav Holst: Planety

www.festival.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - Filharmonie Brno -D. R. Davies (Pražské jaro 2017)

[Celkem: 21    Průměr: 4.5/5]

Související články


Napsat komentář