Kterak si lžeme do kapsy aneb Česká pohádka o restaurování historických varhan

  1. 1
  2. 2
Následující vyprávění je tak hrůzostrašné a alarmující, že jsem se rozhodl zamlžit místo, čas a způsob, doličné osoby a obsazení, zkrátka vše. Pilný čtenář Opery Plus má přesto velkou šanci dobrat se poučení, k čemuž mu dopomohu hutnými citacemi z Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové…
Ilustrační foto (zdroj pixabay.com)

Bylo, nebylo. V jednom krásném českém městě se radním zachtělo evropských peněz. Nikoli samozřejmě jen a jen na restaurování varhan. To by byl zatraceně malý kšeft. Lépe bylo, požádat rovnou o pořádný balík. Co takhle žádat na revitalizaci rovnou stovky miliónů korun?

(„Nějaký čas ještě to tak dobře chodilo, dokud byly staré zásoby. Ale přišlo jaro, a tu teprva nastala pravá bída!”
– Karel Jaromír Erben: Dobře tak, že je smrt na světě)

Ilustrace Věnceslava Černého k pohádce „Dobře tak, že je smrť na světě“ z knihy Karla Jaromíra Erbena Báje a pověsti slovanské (zdroj cs.wikipedia.org/ Karel Jaromír Erben: Báje a pověsti slovanské)

Světe nediv se, nám podařilo se! Došlo na monstrózní akci, kterou nemohu hodnotit celou, jsa v mnohých oborech neznalcem. Mohu psát zodpovědně jen o maličkém dílku mozaiky, totiž o restaurování barokních varhan. Postavených sice až ve století devatenáctém, čili po roce 1800, ale zato ve velmi tradičním duchu. Byly, pravda, vlivem komunismu v Čechách značně zdevastované. Píšťal větších i menších leželo na kůru všelijak pomuchlaných habaděj. Však i celičký kostel byl už málem na zbourání, takže dotaci evropskou nezatracuji, nýbrž velebím. Za peníze byl pořízen i vydatný archeologický průzkum a kdeco dalšího. Jen ty chudinky varhany na bohulibý záměr dojedou. A to tak, že v původní podobě definitivně. Tu už po proběhnuvší akci pravděpodobně těžko kdo bude nacházet. Předem konal se sice průzkum varhan, kdy odborník na slovo vzatý prohlédnuv varhany nastínil cenu realistickou, totiž okolo dvaceti miliónů korun, kteréžto se ale mnozí zalekli.

(„Bajaja zakroutil hlavou, že neví, a na jeho tváři bylo vidět velké leknutí.”
– Božena Němcová: Princ Bajaja)

Božena Němcová: Princ Bajaja (zdroj antikvariat-bohumin.cz)

Pak ale, ouha, přišlo výběrové řízení. A v něm vyhrálo varhanářství nikoli ctnostné, nabídnuvší vyvedení prací veškerých restaurátorských za cenu poloviční, tedy mrzkých miliónů deset. Lákali, lákali, pány radní nalákali…

(„Kozlátka, má děťátka, otevřete vaše vrátka, nesu vám plné kozičky mlíčka.”
– Božena Němcová: O neposlušných kozlatech)

O neposlušných kozlatech (zdroj YouTube)

I vztyčilo prsty varovné mnoho znalců, kteří pravili, že cena tato jest zhola nerealistickou, tudíž vlastně podvodnou, a také toto jejich množství pravilo, že zvítězivší firma je vůbec velmi nehodná a prací těch že schopná zdaleka není. Vidno to prý je zcela zřetelně, jelikož už mnohé jiné podobné varhany k dokonalé záhubě přivedla. Všichni znalci dušovali se, že pravdu mají a shodli se na tomto velice hlasitě, ale vyslyšeno jich nebylo. Poslední zoufalecký výkřik zazněl: „Než něco takového, raději nechte varhany stranou, červotoč není zas tak rychlý, třeba na ně za nějaké to desetiletí peněz bude.“ Na městě ovšem převeliké nesmyslné doufání v zázrak převládlo a památková péče povolána byla, aby na věc ouředně dohlédla. Akce spuštěna, kostky vrženy. Hovory památkové péče s varhanáři pohádce podobny byly:

(„Osobo,“ ptal se plečky, „neviděla jste tudy jít dvě děti?“
„Pleju len,“ odpověděla žena, jako by mu nerozuměla.
„Osobo, já se vás ptám, jestli jste tudy viděla jít děti.“
„Až vypleju a uzraje, budem trhat.“
„Osobo, rozumějte pak, ptám se vás, jestli jste viděla tudy jít děti.“
„Až vytrháme, budem drhnout semeno a pak len močit.“
„Osobo, cožpak nerozumíte, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti.“
„Po vymočení prostírat a v peci sušit.”
– Božena Němcová: Pohádka o perníkové chaloupce)

Pohádka o perníkové chaloupce (zdroj YouTube)

I uplynulo drahně času. Výsledek se dal sice čekat, míra zklamání z varhan hotových je ale značná. Vše vidno daleko horším, než v představách nejstrašidelnějších snů bývalo. Klávesy jdou nadmíru těžce a viset nečekaně zůstávají, píšťaly nebohé usykují, prskají, klepotají se, jen ne a ne libého zvuku vyloudit. Občas jednotlivá píšťala jakž takž tónu nasadí, aby hned sousedka její jen zachrčela či nedodýchavičně zaskuhrala. Jejich sbor jen sípe, a vezme-li varhaník vší silou kláves několik, akordy spolu neladí ani trochu obstojně. A to už bylo prý nejméně třikrát vše přeladěno.

(„Vaše královská Milost rač poručit, ať je ten zločinec mečem odpraven.”
– Karel Jaromír Erben: Rozum a štěstí)

Rozum a štěstí (zdroj is.muni.cz)

Chudinka památková péče od samého počátku varovala, napomínala, na kontrolní den přijela. Ten prý se ale doma u varhanářů konal jen jediný. Měla ona péče ostatně tolik věcných připomínek, že radní města raději další kontrolní dny ani nesvolávali. Anebo možná je prováděli chudince péči za zády. Mě osobně prý také chtěli zvávat, z radnice mi dokonce kvůli tomu jednou telefonovali. Ale nějak na to v zápalu radnické práce pak pozapomněli.

Až nedávno jsem se doslechl, že neměli život jednoduchý. Co jedno pražské ministerstvo schválilo, to druhé zase nedovolilo. Co druhé navrhlo, prvnímu se nelíbilo. Na čem obě se shodla, to škaredý Brusel zavrhl. Vymysleli-li cos v Bruselu, na ministerstvech pražských se zase nějak zaseklo. Nevím, třeba je to pohádka v pohádce, třeba to tak doopravdy bylo.

V každém případě zůstala na samém konci neuvěřitelná pachuť z toho všeho. Každý říká ve městě, že památková péče za malér může. Dokonce osobu konkrétní ochotně jmenují. Jenže tu já znám. Od samého počátku anabáze jsem s ní o věci mluvíval. Radili jsme se tehdá moc a moc, jakže z toho ven. Zda jde vymyslet kvadraturu kruhu, jsme hledali. Odpověď byla nasnadě předem: nejde. Vždyť varhanáři takto pracovat jen umí:

  1. 1
  2. 2