Zápisník Jindřicha Bálka (95)
Minulý týden koncertovalo v Praze Bennewitzovo kvarteto. A na hlavní událost, tedy koncert Collegia 1704, se vyplatilo zajet i do Drážďan.
Bennewitzovo kvarteto bylo hostem sezony FOKu v kostele svatých Šimona a Judy. A soubor poutá stejnou pozornost jako po svém návratu ze studií od Reinera Schmidta z Hagenova kvarteta. Vždycky nabídne promyšlené a zvukově barvité pojetí, a dost často také neotřelý repertoár. Vyhráli soutěž v Ósace i soutěž Paola Borcianiho v Itálii – doma by ale rozhodně měli být častějšími hosty.
Před pár lety natočili kompletně Dvořákovy Cypřiše pro firmu Hänsler, paralelně s jejich verzí zpívanou. A tak to provedli také na letním festivalu v Salcburku. Pro pražský koncert nabídli z Cypřišů jen výběr – elegantně salónní a zároveň respektující původní formu písní s doprovodem. Byla to hezká příležitost zejména pro Jakuba Fišera, který je relativně novým primáriem kvarteta a přesně zapadá do jeho štíhlého a propracovaného zvuku.
Následovalo provedení Lyrické suity Albana Berga, díla, které zaměstná hlavy všech čtyř hráčů i všech posluchačů v sále. Extrémně koncentrované klasické dílo druhé vídeňské školy znělo v podání Bennewitzova kvarteta přirozeně a barvitě – a dal se sledovat i jeho programní příběh. Zvláštní případ emocí uzamčených v sofistikované intelektuální formě. A dodnes provokující záležitost. Vzácně uváděné dílo, rozhodně tedy u nás, se tedy dočkalo přímo vzorového provedení. Po pauze přišel Janáček a jeho Listy důvěrné. Oproti Bergovi je to hudba plná emocí, ale nezůstávalo jenom u nich. Opět jsme byli svědky zvukově zajímavého a dynamicky bohatě nuancovaného provedení. Že se soubor rád chytá zajímavých hudebních výzev, to ukazují i jejich dva nejbližší pražské koncerty v Atriu na Žižkově. Tam totiž provedou ve dvou večerech 13. a 20. listopadu souborně všechny kvartety Bély Bartóka.
Kostel Šimona a Judy byl slušně zaplněn, i když na komorní hudbu není úplně ideální. Jenže který kostelní prostor je v Praze ideální… To drážďanský Annenkirche z konce devatenáctého století je pro provozování koncertů naprosto dokonalý.
Jako památka tento prostor nemá věhlas Frauenkirche ani Hofkirche, jako koncertní síň je ale dalece předčí. Collegium 1704 je tu už jako doma; letošní začátek jubilejní sezony byl ale díky Monteverdiho hudbě ještě slavnostnější. Páteční třetí provedení Nešpor tam rovněž našlo kultivované a vděčné publikum. Atmosféra koncertu je na začátku vždycky komornější a ztišenější než v Praze. Jinak by se daly zopakovat všechny superlativy pražského provedení. Následovala velká mariánská hudební slavnost, ve které posluchač žasne nad inspirovaností a slavnostní barvitostí tohoto Monteverdiho díla. Balkóny vedle oltáře jakoby odkazovaly na kus benátské architektury a daly vyniknout všem polyfonickým zajímavostem. Dramaturgicky je to mimořádně záslužné, protože v duchovní hudbě jsme obvykle orientováni mnohem víc na tradici německou než italskou. Ke středoevropským hudebním tradicím ovšem italská hudba bytostně patří. O Praze to platí stejně jako o Drážďanech, takže je dobré dívat se na hudební most z obou stran.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu Vltava
