Kvint et Sense podruhé – transcendentní zážitek

Poslední říjnový den mělo svou reprízu ve Studiu ALTA představení Kvint et Sense, které v produkci DanceWatch připravil tvůrčího tým pod vedením Petera Šavela složený z jeho protagonistů: Martina Hajdyla Lacová, Lucia Kašiarová, Eva Priečková, Renan Martins de Oliviera a samozřejmě Peter Šavel. Zatímco první uvedení tohoto díla se nesetkalo s příliš pozitivním hodnocením a (ne)chtěně se stalo příčinou následných emotivních internetových debat, kde dlouhé komentáře znovu otevřely otázku situace a stavu taneční teorie a kritiky a jejich vztahu k taneční praxi. Přes různé reakce a názory (ale bez návrhů řešení) to nakonec dospělo k prvním pokusům o konstruktivní debatu mezi taneční kritikou a tanečními tvůrci. O tom, jaká byla jejich podoba a co bylo obsahem bude prostor jinde, protože tento kritický článek/recenze chce především reflektovat výsledky, tj. reprízu uvedeného představení. Když se premiéra nepovedla, byla to druhá šance tohoto díla neupadnout navždy v zapomenutí jako TEN ONEN nepovedený pokus o taneční tvorbu.

A jestli se do jeho podoby promítla dosavadní (pro mnohé doposud neuspokojivá) snaha o dialog mezi kritikem a tvůrcem konzervativně prostřednictvím psané reflexe viděného (kdy si umělci často ani nepovšimnou, jak moc křičí, že nejsou dostatečně a oprávněně vnímáni), vědí jen ti, jichž se to týká.

Nemá smysl dál napínat zvědavce: všechno dobře dopadlo. Nelze říci, že by se v říjnové repríze jednalo o zásadně rozdílné představení oproti zářijové premiéře, ale přehodnocení konkrétních detailů především technického rázu, jako posazení tance do hudby, vyřešení partnerství světelného designu vůči dění na jevišti či vylepšení drobných maličkostí ve scénickém vizuálu, přineslo dílu novou rámcově formální ujasněnost. Díky ní se mohl taneční obsah konečně rozvinout tak, aby naplnil vizi svých tvůrců.

Stalo se však něco víc. Vzniklý jevištní obraz ovšem postupně během dění na jevišti přesáhnul své původně vymezené mantinely a stal se nečekanou demonstrací síly spirituálního rozměru tance jako takového. To následně samotné dílo rozvinulo jako květinu do jeho mistrovské podoby. Označení jako „výjimečný a hluboce se duše diváka dotýkající zážitek“ je zcela vystihující.

Od začátku, kdy se těla tanečníků na jevišti na sebe i na publikum vzájemně ladila, vnikalo postupně souznění harmonizující částice atomů doposud volně proudící prostorem podle toho, jak se mísila nová, s diváky příchozí a původní, s tanečníky čekající energie. Civilnější poloha vnikajícího jevištního pohybu koncentrovala energetickou kumulaci podle svých intuitivních potřeb a vnějších (pěti) pomocných elementů. V tom dynamický taneční projev několikrát rozvířil energetické toky do všech směrů a úrovní. Zásadní při tomto procesu byla opět hudba a také jí zvukově sekundující hlasový projev a zpěv na jevišti. To vedlo atmosféru vnikajících situací z inscenační tzv. open formy až k pocitu zažívání rituálního dění, jehož byl divák v tomto eventu zcela nečekaně přímým účastníkem, a ne pouze jeho divadelní pozorovatelem. Atmosféra v celém sále dostala spirituální rozměr dalece převyšující divácká očekávání a možná i tvůrčí plány.

Tanečníci byli chvílemi znatelně téměř mimo sebe, vnikající momenty točení dodávaly jejich vnitřnímu prožitku téměř psychedelickou dimenzi. S odkrytím žluté, stejně jako když slunce zapadne, dostoupil přítomný Spirit do svého vrcholu až na okamžik všeobecné transcendence vědomí na zcela jinou úroveň. Chvíle, než nastane tma, je okamžikem hry barevných světelných efektů, ve kterých šedá září jako stříbro a barvy duhy jsou průhledné, aby nerušily moment absolutního štěstí z očištění. Chvilka absolutní volnosti před nutným postoupením do dalšího levelu kvůli energetickému dobití, je opravdu jen krátkou přechodovou fází. Byť šlo při zážitku vjemu jen o sekundu či dvě, což nepozorností lze snadno propást, jeho síla byla mimořádná. Kdo své nadvědomí během postupných harmonizací otevřel, prožitek pocítil, ale samozřejmě každý (v publiku i na scéně) podle svých osobních dispozic a vlastně i zkušeností. Aby se s tím každý po svém vyrovnal (o samotě), sloužila následná tma, kterou prostupoval jen zvuk akustického vlnění.

To, co autorka tohoto článku ve své recenzi premiéry tohoto představení (jedné ze dvou publikovaných) napsala (čtěte případně zde), se stalo uzavřenou minulostí.

Toto první reprízování bylo, z důvodů radostných budoucích očekávání jedné z tanečnic, na nějakou dobu posledním uvedením díla. O tom, že přineslo zcela jiný mimořádný divácký zážitek než premiéra, není pochyb. Tvůrčí sdělení konečně také obrátilo pozornost jinam, než jen k motivaci k osobnosti tvůrce nebo kontextu jeho společnosti, ale zacílilo na další úrovně existence tanečního umění. Nestaví už jen na pragmatismu využití uměleckého tance jako součásti divadelní akce či přímo jako jejího nositele (např. u baletu nebo čistě pohybových performancí), ale zdůrazňuje jeho původní hodnotu, kterou měl v rámci etap civilizačního vývoje lidské existence už dávno. Mezinárodní taneční rada (International Dance Council CID) působící při UNESCO ji předeslala už v jeho začátku, kdy označila tematickou motivaci tanečních eventů pro letošní rok názvem „Tanec a spiritualita”.

Kvint et Sense
Vytvořili a účinkují: Martina Hajdyla Lacová, Tereza Ondrová/Eva Priečková, Lucia Kašiarová, Renan Martins de Oliveira, Peter Šavel
Hudba: Tomáš Vtípil a kol. (Jana Vondrů, Pavla Klusová – zpěv, Petr Fučík – bicí, Pavel Zlámal – saxofon, Tomáš Vtípil – housle, elektronika, perkuse, koncept, aranž)
Světelný design: Zuzana Režná

Psáno z reprízy 31. 10. 2019, Studio ALTA