Láska zdaleka. Vše, co o ní potřebujete vědět
Průvodce milníkem v programu Metropolitní opery
(The New York Times – 25. listopadu 2016 – Zachary Woolfe)
Proč jde o velkou událost?
Z několika důvodů. Přestože Metropolitní opera v poslední době pomalu modernizuje svůj repertoár, stále ještě uvádí méně současných oper než velké evropské operní domy. Opera L’Amour de loin měla v roce 2000 premiéru na Salcburském festivalu. Od té doby se stala jednou z nejuznávanějších a často uváděných oper jednadvacátého století. Met se možná v případě této opery trochu opozdila, ale přesto je to důvod k oslavě.
Dalším důležitým aspektem je skutečnost, že operu složila žena. Od roku 1903, kdy Met uvedla operu Ethel Smythové Der Wald, nebyla na programu žádná jiná opera, jejíž autorkou je žena. (Přečtěte si poslední větu ještě jednou a zamyslete se nad ní.) Zařazení opery L’Amour de loin do programu je pro operní společnost důležitou událostí, i když se jedná o poněkud citlivé téma. Kaija Saariaho se vždy bránila zařazení do škatulky (rozuměj: do ghetta) žena skladatelka.
Kdo je autorka?
Kaija Saariaho se narodila v Helsinkách v roce 1952. Ve svém díle dlouhodobě experimentuje s užíváním elektroniky a moderních technologií, aniž by se zcela vzdala možností a barev, jež poskytují tradiční nástroje. Pro jednu ze svých skladeb vyvinula speciální mikrofony, pomocí nichž zesilovala každou strunu violoncella zvlášť. V její hudbě není mnoho zapamatovatelných melodií, spíše v ní nalézáme mihotavé a proměnlivé textury a náhlé poryvy prudkých vášní a aktivity. Její vokální linky sice nejsou chytlavé, ale jsou svěží a intenzivní a dokáží tak dobře vyjádřit lásku a touhu v L’Amour de loin.
O čem opera je?
Kaija Saariaho ve spolupráci se spisovatelem Aminem Maaloufem vytvořila stylizovanou verzi života historické postavy, trubadúra z dvanáctého století Jaufré Rudela. Bohatý princ z Akvitánie Jaufré je unaven svým prostopášným životem aristokrata. Po vyslechnutí vyprávění poutnice se zamiluje do ženy, se kterou se nikdy nesetkal, do Clémence, hraběnky z Tripolisu. Přesto se však brání setkání se svou milovanou, neboť se obává, že by tím porušil čistotu své „amour de loin“ (lásky na dálku).
Příběh nemůže být jednodušší a opera na diváka nepůsobí komplexitou příběhu, ale emocionálním účinkem kontemplativního ticha prožívaného s postavami příběhu. (L’Amour de loin není La bohème. Opera vyvolává spíše dojem, jako by se vznášela v prostoru.) Příběh kmitá jako kyvadlo od Joufrého (baryton) ke Clémence (soprán) a k poutnici (mezzosoprán), zprostředkovatelce, která přenáší trubadúrovy písně hraběnce.
Politické významy
Anthony Tommasini napsal v roce 2000 v New York Times ve své recenzi salcburské premiéry: „Přestože autorka své dílo tak nezamýšlela, vyvolává L’Amour de loin šok, jaký může způsobit zdravý rozum uprostřed politických konfliktů, jež v poslední době otřásají světem. V případě Rakouska pak jde o témata jako národnost, imigrace, nedotknutelnost hranic a kulturní propast mezi západem a východem.“
Ve svém rozhovoru z roku 2002 pro noviny The Times Kaija Saariaho řekla: „Uprostřed skladatelské práce jsem si uvědomila, že je to také můj příběh. Cítila jsem se jako trubadúr i jeho vyvolená. Stále se snažím sladit tyto dva aspekty svého života. Při skládání hudby je nezbytně nutná koncentrace, vnitřní naslouchání, ale jako žena a matka musím být také stále k dispozici a jsem pořád zaměstnaná. Je těžké mít současně nohy na zemi a hlavu v oblacích.“
Jak opera zní?
Zvuk budí dojem, jako by se nad partiturou mihotal kovový třpyt nebo lesk duhově měňavé mořské pěny. Kaija Saariaho uměla vždy mistrovsky propojovat akustický zvuk s elektronickým. Zde ještě přidává příchuť středověkých harmonií a severoafrických rytmů. To celé zní jako zvon, drahokam, jako zvlněná krajina přerušovaná dramatickými orchestrálními výbuchy. Vystupují zde sice jen tři sólisté, ale sbor a hutný zvuk orchestru dělá z díla skutečně velikou intimní operu.
V Jaufrého hudbě dominuje hoboj a strunné nástroje hlubšího ladění s harfovými akordy, jež evokují nástroj, na který Jaufré zřejmě hrál – loutnu. Svět Clémence je jasnější, zvuk strunných nástrojů vyšší. Skladatelka tak vytvořila dva charaktery se dvěma odlišnými harmonickými jazyky, které se nakonec propojí. V nedávném telefonickém rozhovoru uvedla: „Posluchač nemusí znát hudební teorii, aby to dokázal vnímat. Svou hudbu píšu pro uši, není nutné ji racionalizovat. Stačí do ní jen vstoupit.“
Anthony Tommasini napsal ve své recenzi premiéry v roce 2000: „Skladatelka napsala svěží a krásnou partituru, členěnou do pěti aktů bez přerušení. (Je vhodné připomenout, že Met uvádí operu s přestávkou.) Kaija Saariaho je dobře známá svým zkoumáním zvuku. Pokračuje ve svém stylu a kombinuje bohatou orchestraci, decentní užívání elektronických nástrojů a imaginativně, někdy nadpřirozeně znějící sbor, který zpívá z boku jeviště. Sólový zpěv zní oproti tomu elegicky a neformálně. Její harmonický jazyk je ukotvený v tonalitě s častým užíváním prodloužených pedálových tónů, ovšem ne tonálních. Občasné disonance, pronikavé alikvotní tóny a jemně se chvějící elektronické zvuky zní nad vlnící se harmonií tak decentně, že výsledný zvukový dojem působí jako okouzlující souzvuk.“
Ale Tommasini dodává: „Hudba občas postrádá naléhavost. Úseky partitury plynou, ano, jsou krásné, ale hudbě chybí profil, je to jen orchestrální pozadí, na němž se odráží zpěv sólistů.“
Musím se připravit?
Stručná odpověď zní: ne. Chcete-li si operu vychutnat, stačí pár hodin a mít otevřenou mysl.
Pokud si ale předem poslechnete hudbu Kaiji Saariaho, bude to jen prospěšné a získáte představu o jejím zvukovém světě. Vokální skladby, které zkomponovala v letech před napsáním opery L’Amour de loin, jsou nádherné. Jsou to, kromě jiných, Lonh (V dáli), zhudebněná poezie Jaufrého Rudela pro soprán a elektronické nástroje z roku 1996, Château de l’âme (1996), Miranda’s lament (1997) a Oltra mar (1999) pro sbor.
Co skladatelku ovlivnilo?
„Ještě předtím, než jsem nalezla příběh, přemýšlela jsem o tom, jak vyjádřit dvě zcela univerzální skutečnosti a velká tajemství vnitřního života, čímž mám na mysli lásku a smrt,“ prozradila skladatelka v telefonním rozhovoru.
Neuskutečnitelná láska spolu s pudem k smrti prezentovaná okázalou, kontemplativní hudbou? Ano, vliv Wagnerovy opery Tristan a Isolda (v této sezoně jsme v Met už slyšeli) je v L’Amour de loin slyšet, stejně jako v mnoha moderních operách. Je tu také stylizovaná, snová atmosféra Debussyho Pelléa a Mélisandy, jeho cit pro proměnlivé závoje zvuku, které mohou náhle splynout v divokou energii, je také zřejmým inspiračním zdrojem. Na skladatelku, která měla pochybnosti o tom, zdá má schopnost operních skladatelů vypravovat příběh, měl také značný vliv Messiaenův Svatý František z Assisi, hloubavá a z velké části niterná opera.
Jaké je obsazení?
Roli Clémence bude zpívat mladá vynikající sopranistka Susanna Phillips. V Metropolitní opeře vystupovala dosud většinou v Mozartových operách. (Role byla napsána pro Dawn Upshaw, jež je známa čistotou svého hlasu). Basbarytonista Eric Owens, který v Met prorazil v roli zlomyslného trpaslíka Albericha z Wagnerova cyklu Prsten Nibelungův, využije při ztvárnění Joufrého svůj hluboký hrdelní hlas a schopnost vyjádřit melancholii. Tamara Mumford bude svým bohatým, noblesním mezzosopránem zpívat poutnici. Klíčovou roli sehraje všestranný sbor Metropolitní opery. Podle slov Kaiji Saariaho tvoří sbor „zvukový most mezi sólisty a orchestrem.“
Kdo diriguje?
Stejně vzrušující novinkou jako uvedení L’Amour de loin v Met je debut Susanny Mälkki. Je to dirigentka se širokým záběrem, ale současné hudbě se věnuje se zvýšeným zájmem. Nedávno byla uvedena do funkce hudební ředitelky Filharmonického orchestru ve svých domovských Helsinkách. V minulém roce také poprvé dirigovala Newyorskou filharmonii.
Met není příliš úspěšná v angažování žen skladatelek ani dirigentek, a jestliže v jediné produkci angažovala do obou těchto funkcí ženy, působí to jako průlom.
Kdo režíruje?
Robert Lepage, kanadský mistr velkolepé divadelní podívané, nepřijal nabídku režírovat salcburskou premiéru L’Amour de loin. Nyní ale dostal druhou šanci. Jeho práci jsme v Met neviděli od jeho poslední režie na jaře 2013. Byla to málo nápaditá, technikou posedlá produkce Wagnerova cyklu Prsten Nibelungův. (Vzpomínáte na obří mechanické houpačky, které snad nikdy nefungovaly tak, jak měly?)
Prsten byl všeobecně považován za neúspěch. Alex Ross tehdy napsal v časopisu The New Yorker: “Kilogram za kilogramem, tuna za tunou svědčí o tom, že jde o nejhloupější a nejmarnotratnější produkci v moderní historii opery.“ Ani to však neovlivnilo loajalitu Petra Gelba, generálního ředitele Metropolitní opery, vůči režiséru Lepagovi. Přivedl ho zpět, aby režíroval mnohem intimnější, střízlivé a v podstatě krátké dílo Kaiji Saariaho. Přinejmenším scéna ohromuje tím, že oblast Středomoří ztvárňuje pomocí led žárovek.
Opera je věnována
Gerardu Mortierovi, jednomu z největších uměleckých manažerů moderní operní historie, který zemřel v roce 2014. Poté, co počátkem devadesátých let převzal vedení Salcburského festivalu, provedl výrazné změny a provětral nezáživný festival. Po premiéře kompozice Lonh v Salcburku v roce 1996 navrhl paní Saariaho, aby napsala operu, což později vedlo ke vzniku opery L’Amour de loin.
(Přeložil Ondřej Lábr)
Kaija Saariaho:
L’Amour de loin
Hudební nastudování, dirigentka: Susanna Mälkki
Reže: Robert Lepage
Pomocná režie: Sybille Wilson
Scéna a kostýmy: Michael Curry
Světelný design: Kevin Adams
Instalace světelného designu: Lionel Arnould
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
(koprodukce The Metropolitan Opera New York / L’Opéra de Québec)
Premiéra 1. prosince 2016 The Metropolitan Opera New York
Jaufré Rude – Eric Owens
Clémence – Susanna Phillips
Pilgrim – Tamara Mumford
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
