Laterna fest (3): Poetika objektového divadla (a videoher?)

Inscenace Dimanche / Neděle vnesla na jeviště Nové scény lehkost a humor a popasovala se s nebezpečím trivializace i klišé, dokonce jakoby v záměrně provokující hře s ním. Pohybuje se ve dvou rovinách a je lákavá představa, že každá company řídí jednu z příběhových linií.

Tou první jsou průhledy do života jedné „obyčejné“ domácnosti mladých manželů starostlivě pečujících o stárnoucí tchýni. Rodina čelí zničujícím vedrům, hurikánu i přílivové vlně, ale s urputností nezdolného měřítka se snaží dál žít spokojený středostavovský život (ono se s ním také nic jiného nedá dělat – ale to už bychom tak nezdůrazňovali, řečeno slovy klasika). Absurdní scény katapultují tragédii přírodních živlů do klasické grotesky. Druhou je putování tří vědců či novinářů po stopách mizejícího života divokých zvířat na zemi, ve vzduchu i v moři, skupinku však živly devastují týmž způsobem a jejich snažení je stejně tragikomicky marné jako snaha pojíst pečenou kachnu uprostřed tornáda.

Inscenace srší vtipem, nápady a detaily propojenými do obdivuhodně naivních, a přitom tak realistických výjevů. Mohli bychom je připodobnit malinko k poetice Handa Gote, ale jen potud, pokud by chyběla jejich obvyklá provokativní tvrdost až krutost. Dimanche je jemně poetická a na některých místech spíše dojímá. Jde o určitý druh objektového divadla čisté a precizní práce, právě onoho druhu, kdy divák na dohodu s performerem kývne ještě dříve, než si jí všimne, a už se okouzlen noří do imaginárního světa. Mimochodem v určitých pasážích používají poměrně malé rekvizity, takže ačkoli je všechno dění srozumitelné a viditelné i ze zadních řad Nové scény, je zřejmé, že inscenace je dimenzovaná na mnohem menší prostor, možná právě podobný našemu Alfredu ve dvoře, jemuž poetika objektového divadla tolik sluší.

Nechybí ani audiovizuální složka moderního charakteru, ale v zásadě velmi tradiční – klasická videoprojekce bez jakýchkoli sofistikovaných a náročných triků, která představuje reportážní záběry vědců, doprovázená realistickými zvukovými projevy. Když slyšíte křupání rozlamovaného ledovce pod nohama hlavního výzkumníka, sotva se ubráníte reflexivnímu trnutí. To je divadlo, které si vás přisvojilo. Ledová průrva pohltila kameramana, ale nejen jeho. Když se na scéně objevila loutka ledního medvěda, zatrnulo mi v očekávání kýče, ale následovalo bravurní číslo loutkovodičství a znavený živočich i jeho dovádivé mládě ožili sami pro sebe. Je to to největší klišé ze všech klišé, která média používají v souvislosti s globálním oteplováním, ale tady onoho nánosu patosu (naštěstí!) pozbylo.

Zatím se kdesi v Evropě rozehrává příběh parným létem unavené rodiny. Matka rodu je ztvárněna pěnovou loutkou, která dokáže téměř dokonale napodobit tvar lidského těla a měkkost jeho tkáně a často, jako je tomu i v tomto případě, ji vodič navléká jako kostým, takže jeho výkon je současně fyzicky pantomimický. Realističnost ztvárnění stařenky publikum ocenilo stejně jako některé černé šprýmy, které ale evokují nástrahy našich reálných životů. Jestli ne roztomilé medvídě, tak milá stařenka mezi loutkami musela v srdcích diváků zvítězit. Stejně jako horkem se roztékající nábytek…

Tým vědců, nyní již dvoučlenný, se vydal do pouště vystopovat hnízdiště ptáka, který je také ztvárněn realistickou loutkou, ovšem s poněkud ztíženou idntifikovatelností (lapidárně řečeno něco mezi plameňákem a divokou husou, ale také to mohl být sup). Ačkoli tvůrci skromně mávli rukou nad použitou technologií, kterou ve srovnání s hi-tech digitálními vymoženostmi ostatních vystupujících sami označují za metodu prostinkou, nic to neubírá na dojmu i ze zcela „obyčejné“ projekce v níž se reportérka řítí do samotného těla tornáda. Belgičané ovšem nemohli tušit, že jsme si právě v uplynulých dnech připomínali rok od katastrofy na Moravě a že tedy jejich „primitivní“ technologie tnula do kolektivního vědomí této země.

A proto trochu trne i při sledování výsostně humorného skeče o slavnostní tabuli za hurikánu. Zároveň evokuje i skvělou hororovou povídku Údolí větrů od Raye Bradburyho (nebudu spoilovat, najdete ji v překladu Jana Zábrany ve vynikajícím výboru Lupiči mrtvol, Orbis 1970, k dostání u každého dobrého antikváře). Nemluvě již o notoricky známém vichru z hor, který řádí pravidelně v Žižkovském divadle Járy Cimrmana a o němž jako o referenčním bodě samozřejmě také zahraniční tvůrce nemá potuchy. (Pozn. red. – nemám editora: kdybych ho měla, byl by mne již zabil. Ale nemaje brzdy, stavím závěrečnou část své reportáže jako ryze intertextuální. Případně ji můžete považovat za fejeton.) Nepochybně by tato scéna mohla figurovat jako samostatná groteska, jako ryzí dědictví éry, kdy komedie byla králem. Snaha společensky ustrojených a galantních manželů zachovat zdání slavnostního oběda, navzdory tomu, že vichr zháší svíci na stole, rozlévá víno a postupně odnáší vzduchem pečeného opeřence (který v tuto chvíli létá, i když peří nemá) i je samotné, je komentářem naší usilovné péče o každodenní spořádané životy a drobné radosti, jež si hledíme zachovat, ačkoli tušíme, že katastrofa je už za ohybem zatáčky a loď se potápí. Nezapomeneme ale ocenit fyzický výkon interpretů vlajících v imaginárním větru. Byla to dokonale realistická scéna.

Co však učiní poslední osamocená výzkumnice? Vydává se na mořský břeh pátrat po druzích, jimž hrozí vyhynutí v hloubi oceánu. Opět klasická groteska. Avšak když se badatelka zmožená námahou a navlečená do kompletní výstroje konečně chystá ponořit pod hladinu, její plány zhatí zákeřná vlna tsunami. Mimochodem nečetli jste v posledních dnech tuto zprávu? Bude zajímavá zejména pro ty, kteří se zaobírají myšlenkou pořídit si na důchod domek na břehu Středozemního moře…

Výjev v zatopené domácnosti páru, jehož život jsme s takovým zaujetím sledovali, je vyřešen technikou černého divadla, a opět brilantně a s velkým bravo. Už jen tanec medúz publikum uchvátí, ale nechybí opět loutky, tentokrát jsou to ovšem ryby hodující na pozůstatcích slavnostního oběda, tedy toho, co neulétlo za tajfunu, a nakonec i sám pán domácnosti, který se pokojně vznáší v proudu vody i s budíkem… Už po kolikáté nás uchvátí naivní humor, rafinovanost skrývaná za prostotou a pohybové mistrovství sehraného ansámblu. Navzdory tomu, kolik smíchu tento kus vyvolal, je nejzávažnějším dílem programu a králem festivalu. Třešničkou na dortu je, že v době, kdy probíhala diskuse s tvůrčí inscenace, řádila právě nad centrem Prahy bouře a kolem Nové scény sršely blesky jako u Teslových pokusů. Sklokamenná konstrukce divadelní budovy nepropouští zvenčí zvuk, ale o světelný ohňostroj se příroda postarala přesně v duchu inscenace…

A co děti? (Mysleli jste si, že teď zabrousím do hájemství populární hudby, ale chyba lávky – rock neposlouchám.) Pro nejmenší publikum byl v programu připraven maďarský soubor Bandart a jejich Ann-Droid, Androidka Anička. A tady už se zase vrátím do trochu vážnější polohy. Inscenace má poměrně jednoduchý příběh, samozřejmě musí, když je určena pro publikum od 4 let. Přivádí na scénu typizovanou postavu roztržitého vědce, provázeného samopojízdným křesílkem a barevnou svítící kuličkou (tedy robotickým míčkem) jako jeho živými společníky.

Dítě z toho ještě nemá rozum, ale dospělému samozřejmě exploduje představivost množstvím asociací. Není to asi na prvním místě doktor Rossum, ale přinejmenším z kánonu fantastické popkultury neomylně „naskočí“ postava genetika a konstruktéra J. F. Sebastiana z kultovního filmu Blade Runner. Groteskní byt obývaný živými hračkami usvědčuje přinejmenším filmového výtvarníka z inspirace na starém dobrém kontinentu i ze znalosti díla E. T. A. Hoffmanna. Jeho fantaskní svět je nepřiznaný pramen, z něhož se napájela moderní fantastika ještě hluboko ve 20. století, o tom jsem přesvědčená. Ačkoli ve světe klasického baletu jsou Hoffmannovy předlohy přeměněny v neškodné pohádky a hříčky, jako je Louskáček a Coppélie, patří přinejmenším k otcům hororu a Coppola/Coppélius, tvůrce mechanické loutky Olympie, si v ničem nezadá s doktorem Frankensteinem.

Také androidka Anna evokuje rozhodně spíše mechanickou Olympii než panáčka Pinocchia, k němuž ji přirovnává anotace inscenace, protože tenhle rarášek francouzské provenience zastupuje spíš pygmalionovskou literární tradici postav, které ožívají z přirozené hmoty. Pinocchio je sice loutka, ale z živého dřeva a nezapadá do tradice homunkulů a umělých bytostí, k jejichž probuzení k životu je třeba magických nebo vysoce technických dovedností. Když konstruktér v maďarské inscenaci stvoří ze šťastného nápadu androidku v podobě mladé dívky, oživuje ji malou svítící kuličkou. Asi se mi nechce úplně věřit, že jde o náhodu – je to zřetelné odvolání k linii metafyzické, alchymistické, zkrátka a dobře Ann není android, ale golem. (Ačkoli kdoví, jestli to celé vlastně není naopak a jestli golem nebyl android. Takový trochu podceněný replikant nebo cylon.) To jsou ale spíš ontologické hrátky a mávání s literárními kánony. Více méně jsme ale v Evropě všichni vstřebali tytéž středověké legendy (s kořeny v antice, kdy napsal Ovidus Proměny, ale i ty jsou zase už jen civilizovanou parafrází starších a temnějších příběhů a mýtů) a sdílíme je jako universum diskurzu. Tvůrci z nich často čerpají spíše na nevědomé úrovni a sami by se možná podivili, do jak hluboké minulosti se jejich dílo odkazuje.

Co má však aktuální inscenace Ann-Droid naučit naše nejmenší publikum? Je jistě vedena těmi nejlepšími úmysly. Mechanická holčička si náhodou sama naprogramuje více rozumu a pocítí touhu objevovat své okolí. Zabrousí i do zakázané komnaty (archetypální pohádkový motiv, který ale obvykle znamená pro hrdinku příběhu smrtelné nebezpečí), do dětského pokoje vynálezcovy dcerky, kterou ztratil. Snad aby androidku zabavil, nechá ji odejít do světa, aby v něm vypátrala tři předměty a poznala život, a zpovzdálí následuje její cesty. Samozřejmě je to celá plejáda pohádkových motivů, které se kříží všemi našimi národními kulturami. Není jistě překvapením, že během své pouti zjistí hrdinka jako v každé správné pohádce, jakou hodnotu má laskavé srdce a pomoc bližnímu, ať je to rostlina nebo stroj, a toto poznání ji postupně zbaví okovů mechaniky, nutnosti napájet se z vnějšího zdroje, pohybovat se na kolečkových bruslích, a promění se v živou dívku. Problematická – a dle mého názoru i zbytečná – je celá linka s dopravní nehodou a připodobňování andriodky mrtvé dcerce vynálezce. Je to dosti pokroucená moralita, navíc dítěti stačí sledovat jeden děj, putování androidky… Ale snad si jí ani nevšimne. Snad by se dala považovat za povzbudivý příběh o „druhé šanci“ pro dospělé, je to rozuzlení, jež by si mnoho lidí přálo, kdyby bylo uskutečnitelné. Nicméně v inscenaci tohoto druhu zbytečné, je to námět spíš na psychologické drama. Ani vzpomínaný Pinocchio přece nepřišel na svět proto, aby zaplnil něčí uprázdněné místo…

Vizuální prostředí inscenace, pojaté především jako 2D projekce imitující jednoduchou ilustraci, se klasickým způsobem pohybuje v souladu s pohybem postav na scéně, zrychluje a zpomaluje spolu s rychlostí imaginárního pohybu na jevišti (a je tím také trochu podobná klasické „večerníčkové“ animaci, ve které se postava namalovaná na průsvitné fólii zdánlivě pohybuje proti pozadí, které tvoří rozfázované prostředí na pauzovacím papíru). Projekce vynálezcova domu je virtuálně interaktivní jako displej mobilního telefonu nebo tabletu, a záhy zjistíme, že i pouť Aničky je také hodnocena jako „questy“ v počítačové hře. Dosahuje úrovní, sbírá srdíčka, aby nakonec dosáhla cíle stát se člověkem. Animace je přiznaně digitální, nerealistická, evokující sice ilustraci, ale přiznaně počítačovou, vektorovu grafiku s typicky sjednocenými barevnými plochami. (Digitální světe, dokážeš napodobit Jiřího Trnku nebo Otu Janečka? Umí se umělá inteligence rozmáchnout naivně jako Jiří Šalamoun?) Interiér nabízí opravdu silnou analogii k dotykové obrazovce, synchronizace projekčního plátna a ruky imituje telefon. Ztvárnění vnějšího světa se pak podobá jednoduché videohře.

Nejpůsobivější pasáží je cesta nočním lesem, v němž se stromy mění v přízraky rukou chňapajících po nevinné kořisti. Nemohu se nicméně ubránit dojmu, že klasická ruční animace nad digitální technologií v tomto „oboru“ stále drží prim. Ať jsou to dnes už asi historické disneyovky, ve kterých z ponurého přítmí hlubokého lesa vykukují desítky zářivých očí děsících k smrti dívčí hrdinky, ať je to brilantní ruka našeho výtvarníka Zdeňka Smetany v Malé čarodějnici, ať je to Zemanův Čarodějův učeň, který je sice postavený na „obyčejné“ ploškové, pookénkové animaci, ale přece je tak drásavý, anebo krátký dětský horor Gena Deitsche Mrňous a čarodějnice z 80. let, který kdekomu z naší generace přivolával noční můry, v tomto umění zatím počítač lidskou ruku nepřekonal a je škoda neseznamovat děti s technikou, která je zároveň uměním, a hned na začátku je i v divadle zvykat na přes všechnu dokonalost tvaru chladnou a neosobní vektorovou grafiku. (Říká někdo, kdo se jinak považuje tělem a duší za „laterňáka“!) Však si grafik může svou práci na počítači usnadnit, třeba zreplikováním postavičky ptáka, nakombinováním mraků stejného tvaru (což ale dovede i zručný animátor), a pak podivná cesta „červí dírou“ v hoře na pustém ostrově, jež vede vynálezce i jeho schovanku do bezpečí domova, leč mně evokuje všechno možné, jen ne cestu jeskynní chodbou. Asi jsem příliš horlivě sledovala facebookový profil doktora Tomáše Šebka. (Kdybych měla editora, právě by mě podruhé zabil. Dobrou chuť, pokud právě obědváte.)

Ne, nijak nepopírám roztomilost a srozumitelnost inscenace. Děti na ni skvěle reagují a její dynamika je přiměřeně zpomalena, úměrně jejich schopnosti sledovat děj a neztratit se v motivech. Nechybí ani okamžiky, kdy se interpreti obracejí do publika. Tahle inscenace přináší otázky jaksi obecné, ne nutně směřující přímo na ni jako konkrétní produkci. Nejzávažnější otázku vidím takto (i s přihlédnutím k tomu, co jsem v úvodu poznamenala o nutnosti přijmout nová média jako spolupracující sílu rozvoje naší společnosti a o tom, že s nimi nemá smysl bojovat): výtvarná složka imitující herní prostředí mobilních zařízení je volena bezpochyby proto, aby byla dětskému divákovi blízká a jistě tak i zafungovala – jinak by Anička nevyhrála cenu za nejlepší představení pro děti v Maďarsku. Není to ale trochu varovný symptom? Proč by mělo čtyř nebo pětileté dítě být jako doma v prostředí virtuálních her? A ještě se s ním pak setkat i v divadle?

To ovšem není otázka pro Bandart, ale spíš pro rodiče malých dětí. Nyní se nová generace sice rodí do digitálního světa a není nejlepším nápadem ji před ním chránit, protože je výhodné, když se naučí plavat v moři, které se kolem rozlévá. Divadlo by ale mělo být prostorem, který i tomu nejmenšímu divákovi ukazuje či nabízí jiný svět a v tomto případě třeba i jinou vizuální podobu fantazijních krajin. Může je seznamovat s perspektivou, s jednoduchostí abstrakce, se stylizací… Bohužel má znalost maďarské animátorské školy začíná a končí u Pasti na kočky, která je filmem pro dospělé, ale určitě mají vlastní školu stejně silnou jako byli naši Bratři v triku. Pokud inscenace tolik připomíná animovaný film, proč není vizuál vložen do rukou skutečného výtvarníka?

Laterna fest bez pochyb plní svou funkci. Program vzbuzuje diskuzi, a to je dobře. Festival svedl dohromady umělce různých zaměření, navíc nabídl ještě dvoudenní pohybový workshop Fighting monkey věnovaný efektivitě pohybu a ve čtvrtek večer po debatě o digitálních technologiích v umění navíc Novou scénu rozezněl ještě koncert. To nejpodstatnější se ale odehrálo na jevišti a v provozní budově, která se proměnila v Galerii magiku a umožnila návštěvníkům navštívit jiné světy. Laterna fest je podle koncepce uměleckého šéfa plánovaný jako bienále. Bez ohledu na to, kde a za jakých podmínek bude Laterna magika za dva roky hrát, doufám, že bude v tradici pokračovat, protože Laterna by měla být právě prostorem k setkávání a výměně zkušeností a uměleckých pohledů, a to i tehdy, když se někdy nedokážeme shodnout.

Dimanche
Scénář a režie: Julie Tenret, Sicaire Durieux, Sandrine Heyraud
Účinkující: Julie Tenret, Sicaire Durieux, Sandrine Heyraud, Thomas Dechaufour, Shantala Pèpe / Christine Heyraud
Dramaturgie: Alana Osbourne
Scénografie: Zoé Tenret
Jevištní výprava: Zoé Tenret, Bruno Mortaignie (LS Diffusion), Sébastien Boucherit a Sebastien Munck
Výroba loutek: Waw ! Studios / Joachim Jannin et Jean-Raymond Brassinne
Asistent výroby loutek: Emmanuel Chessa, Aurélie Deloche and Gaëlle Marras
Světelný design: Guillaume Toussaint Fromentin
Zvukový design: Brice Cannavo
Video: Tristan Galand
Asistent kamery: Alexandre Cabanne
Grip: Hatuey Suarez
Natáčení pod vodou: Alexandra Brixy
Natáčení TV zpráv: Tom Gineyts
Video postprodukce: Paul Jadoul
Video výprava: Zoé Tenret and Sébastien Munck
Video zvuk: Jeff Levillain (Studio Chocolat-noisette) and Roland Voglaire (Boxon Studio)
Kostýmy: Fanny Boizard
Hlavní produkce: Léonard Clarys
Produkce: Leonard Clarys a Isabelle Derr
Premiéra: 5. 11. 2019

Ann-Droid
Koncept, scénář, režie: BANDART
Choreografie, dramaturgie: Katalin Lengyel
Účinkující: Katalin Lengyel, Szabolcs Tóth-Zs.
Animace, programing: Szabolcs Tóth-Zs.
Kostýmy: Anna Weszelovszky
Design a výroba LED kostýmu: Réka Harsányi
Robotické chodítko: Szabolcs Tóth-Zs., Róbert Haáb, Viktor Vicsek
Hudba: Balázs Alpár
Zvukový design: Zoltán Vadon
Asistent animace: Balázs Klárik
Speciální poděkování: Gólem Theatre, Ferenc Tarr
Premiéra: 10. 3. 2017