Operní panorama Heleny Havlíkové (371) – závěr sezony přenosů z MET s Hamletem

  1. 1
  2. 2
Pro poslední z přenosů opery do kin vybrala Metropolitní opera novinku: Hamleta Bretta Deana v hudebním nastudování Nicholase Cartera, režii Neila Armfielda a s Allanem Claytonem v hlavní roli.

Brett Dean: Hamlet, The Metropolitan Opera (zdroj The Metropolitan Opera)
Brett Dean: Hamlet, The Metropolitan Opera (zdroj The Metropolitan Opera)

Australský skladatel, ale také violista a dirigent Brett Dean (*1961) byl do roku 1999 hráčem na violu v Berlínské filharmonii (hru na violu studoval v Austrálii, kde byl při promoci oceněn jako nejlepší student roku ročníku 1982). Pak se vrátil do Austrálie a věnoval se jako umělec na volné noze organizování festivalů vážné hudby, uplatňoval se také jako mezinárodně oceňovaný skladatel a hudebník. Experimentoval s hudbou pro filmové a rozhlasové projekty a jeho dílo žánrově sahá od opery a baletu přes orchestrální kompozice a koncerty pro nejrůznější nástroje po komorní, sborové a vokální skladby. Řadí se mezi nejvýznamnější současné světové skladatele.

Hamlet (2013–16) je po opeře Bliss (2010) Brettovou zatím druhou operou. Komponoval ji na libreto kanadského libretisty, režiséra a překladatele Matthewa Jocelyna (*1958), který text Shakespearova Hamleta výrazně zredukoval na dvacet procent originálu (s inspirací prvním kvartem dramatu). Ponechané části zachovávají základní děj, ale výklad některých situací a postav se od Shakespeara mírně liší.

Světové premiéra Brettova Hamleta v hudebním nastudování Vladimira Jurowskiho a v režii Neila Armfielda se konala v červnu 2017 na festivalu v Glyndebourne. Publikem byla nová opera přijata s nadšením – a Metropolitní opera inscenaci převzala i s režisérem a několika původními členy obsazení, v čele s Hamletem tenoristy Allana Claytona. Premiéra v MET se konala 13. května 2022, přenos do kin následoval jako pátá repríza 4. června.

Hudba Hamleta je vrstevnatá a vychází z podvojnosti stavů mysli Hamleta: Je posedlý touhou pomstít smrt otce, kterého zrádně zavraždil jeho vlastní bratr, aby se zmocnil dánské koruny i královny. Hamletovy bouře posedlosti pomstou jsou střídány chvílemi racionální reflexe chyb a omylů, kterých se dopustil – a bezvýchodné situace, v níž se ocitl. K tomu Dean využívá zvukové plochy s komplikovanou rytmicitou a širokou škálou dynamiky, kdy výbuchy forte jsou střídány ztišením až do skoro neslyšitelnosti. Používá mnohotvárnou instrumentaci, do které zapojuje i zvuky ocelové pružiny, řetězu, tlučení kamenů. Vše je rámováno velkou sekcí bicích nástrojů – i s využitím nezvyklých zvukových efektů a elektronické hudby jimiž dokáže navozovat sugestivní hororovou atmosféru.

Hráči nejsou umístěni pouze v orchestřišti. Dean usiluje o „zvukové divadlo“, v němž zvuky k divákovi přicházejí z různých stran i z lóži – vedle sboru na jevišti je menší osmičlenný sbor umístěn i v orchestřišti jako svého druhu ozvěna dění na jevišti. Tyto efekty mladý australský dirigent Nicholas Carter, který hudebním nastudováním Hamleta v MET debutoval, zprostředkoval s velkou výrazovou intenzitou. A díky prostorovému pětikanálovému zvuku 5.1. se je podařilo zachovat i při přenosu do kin.

Australský divadelní, filmový a operní režisér Neil Armfield (*1955) už v Opera Australia režíroval Deanovu první operu Bliss (2010) a skladatel ho přizval i ke spoluprací pro uvedení Hamleta na festivalu v Glyndebourne (nás může zajímat, že mezi operami, které Armfield v Opera Australia režíroval, byla i Její pastorkyňa).

Brett Dean: Hamlet – Allan Clayton, John Relyea, The Metropolitan Opera (zdroj The Metropolitan Opera)
Brett Dean: Hamlet – Allan Clayton, John Relyea, The Metropolitan Opera (zdroj The Metropolitan Opera)

Armfield spolu s australským výtvarníkem scény Ralphem Myersem, kostýmy Alice Babidge a designem svícení Johna Clarca sice ponechal Hamleta v síních dánského královského Elsinoru, ale ze středověku děj přenesl blíže k současnosti, podle kostýmů skoro do dneška – Hamlet má džíny a tenisky. Vznešeně bílá síň s vysokými okny a dveřmi v neoklasickém stylu s křišťálovými lustry sestavená z devíti pojízdných modulů se z tohoto „líce“ postupně otáčí na svůj odvrácený „rub“ pohledu „ze zákulisí“, podobně jako jednání protagonistů dává nahlédnout, co se děje pod uhlazeným aristokratickým povrchem královské dvojice i dvořanů.

Dean i Armfield našli pro komplikovanou postavu Hamleta s rozsáhlým dramatickým tenorovým partem ideálního představitele v Allanovi Claytonovi (*1981). Tento britský tenorista začínal pěveckou kariéru jako sborista ve worcesterské katedrále a postupně se vypracoval jako sólista natolik, že mu byl v roce 2021 udělen Řád britského impéria za zásluhy o operu. Pozornost operního světa na sebe strhl jako Hamlet už v Glyndebourne a letos nadchl rolí Petera Grimese v Královské opeře (2022). Vedle výborné hlasové techniky je totiž Clayton přesný i typově a k tomu skvělý herec, schopný obstát i v detailních záběrech kamer, které zkoumají každý záchvěv obličeje. Clayton (s bíle nalíčenou tváří implikující klauna) vytvořil uvěřitelnou studii zoufalého prince, s nímž je sice obtížné pociťovat sympatii, jemuž ale niternou opravdovost jeho souboje se sebou samým i těmi, kteří ho obklopují, uvěříme až do nevyhnutelného tragického konce.

Ocenění zaslouží všichni sólisté – někteří se osvědčili už v produkci v Glyndebourne a v MET díky tomu debutovali: mezzosopranistka Sarah Connolly jako Hamletova matka Gertruda, která se teprve postupně dozví, že její nový manžel toho předchozího zavraždil a začnou ji pronásledovat vnitřní démoni, a basbarytonista Rod Gilfry v roli bratrovraha Claudia, který postupně ztrácí svoji ostentativní sebejistotu. Ofélii sice v MET nezpívala Barbara Hannigan, která je pro tuto dramatickou koloraturní roli vrcholící šílenstvím ideálně disponovaná a vytvořila ji v Glyndebourne, nicméně í Brenda Rae (která si může dovolit vystupovat pouze v plavkách) podala strhující výkon – podobně jako ve svém metropolitním debutu v Händelově Agrippině , kdy k Joyce DiDonato jako císařovně Agrippině a Kate Lindsey v roli Nerona vytvořila sexem manipulující intrikánku Poppeu ve zkorumpované rozpadající říši. Velmi se osvědčil nápad obsadit role bývalých Hamletových spolužáků a nyní podlézavých přisluhovačů Rosencrantze a Guildensterna (kteří mají Hamleta dostat „ze scény“) kontratenory, navíc stylizovanými jako gayové.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


2.3 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments