Laterna fest (3): Poetika objektového divadla (a videoher?)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Dva belgické soubory, Focus Company a Chaliwaté Company, přišly ve společné multižánrové inscenaci Dimanche ukázat, že kouzelné iluze je možné vytvářet i bez nových médií, ačkoli na to občas už zapomínáme. Jejich tragikomická inscenace o životě za časů klimatických změn vystřídala snad všechny myslitelné emoce, ale vkusně. Maďarský soubor Bandart přivezl na festival dětské představení Ann-Droid o robotické holčičce, která se díky poznání dobra a přátelství stala člověkem, malé diváky provedli světem připomínajícím videohru na mobilním telefonu.

BANDART – Ann-droid (foto archiv Laterny magiky)

Inscenace Dimanche / Neděle vnesla na jeviště Nové scény lehkost a humor a popasovala se s nebezpečím trivializace i klišé, dokonce jakoby v záměrně provokující hře s ním. Pohybuje se ve dvou rovinách a je lákavá představa, že každá company řídí jednu z příběhových linií.

Tou první jsou průhledy do života jedné „obyčejné“ domácnosti mladých manželů starostlivě pečujících o stárnoucí tchýni. Rodina čelí zničujícím vedrům, hurikánu i přílivové vlně, ale s urputností nezdolného měřítka se snaží dál žít spokojený středostavovský život (ono se s ním také nic jiného nedá dělat – ale to už bychom tak nezdůrazňovali, řečeno slovy klasika). Absurdní scény katapultují tragédii přírodních živlů do klasické grotesky. Druhou je putování tří vědců či novinářů po stopách mizejícího života divokých zvířat na zemi, ve vzduchu i v moři, skupinku však živly devastují týmž způsobem a jejich snažení je stejně tragikomicky marné jako snaha pojíst pečenou kachnu uprostřed tornáda.

Inscenace srší vtipem, nápady a detaily propojenými do obdivuhodně naivních, a přitom tak realistických výjevů. Mohli bychom je připodobnit malinko k poetice Handa Gote, ale jen potud, pokud by chyběla jejich obvyklá provokativní tvrdost až krutost. Dimanche je jemně poetická a na některých místech spíše dojímá. Jde o určitý druh objektového divadla čisté a precizní práce, právě onoho druhu, kdy divák na dohodu s performerem kývne ještě dříve, než si jí všimne, a už se okouzlen noří do imaginárního světa. Mimochodem v určitých pasážích používají poměrně malé rekvizity, takže ačkoli je všechno dění srozumitelné a viditelné i ze zadních řad Nové scény, je zřejmé, že inscenace je dimenzovaná na mnohem menší prostor, možná právě podobný našemu Alfredu ve dvoře, jemuž poetika objektového divadla tolik sluší.

Laterna fest – Dimanche (foto Virginie Meigne)

Nechybí ani audiovizuální složka moderního charakteru, ale v zásadě velmi tradiční – klasická videoprojekce bez jakýchkoli sofistikovaných a náročných triků, která představuje reportážní záběry vědců, doprovázená realistickými zvukovými projevy. Když slyšíte křupání rozlamovaného ledovce pod nohama hlavního výzkumníka, sotva se ubráníte reflexivnímu trnutí. To je divadlo, které si vás přisvojilo. Ledová průrva pohltila kameramana, ale nejen jeho. Když se na scéně objevila loutka ledního medvěda, zatrnulo mi v očekávání kýče, ale následovalo bravurní číslo loutkovodičství a znavený živočich i jeho dovádivé mládě ožili sami pro sebe. Je to to největší klišé ze všech klišé, která média používají v souvislosti s globálním oteplováním, ale tady onoho nánosu patosu (naštěstí!) pozbylo.

Laterna fest – Dimanche (foto Virginie Meigne)

Zatím se kdesi v Evropě rozehrává příběh parným létem unavené rodiny. Matka rodu je ztvárněna pěnovou loutkou, která dokáže téměř dokonale napodobit tvar lidského těla a měkkost jeho tkáně a často, jako je tomu i v tomto případě, ji vodič navléká jako kostým, takže jeho výkon je současně fyzicky pantomimický. Realističnost ztvárnění stařenky publikum ocenilo stejně jako některé černé šprýmy, které ale evokují nástrahy našich reálných životů. Jestli ne roztomilé medvídě, tak milá stařenka mezi loutkami musela v srdcích diváků zvítězit. Stejně jako horkem se roztékající nábytek…

Laterna fest – Dimanche (foto Virginie Meigne)

Tým vědců, nyní již dvoučlenný, se vydal do pouště vystopovat hnízdiště ptáka, který je také ztvárněn realistickou loutkou, ovšem s poněkud ztíženou idntifikovatelností (lapidárně řečeno něco mezi plameňákem a divokou husou, ale také to mohl být sup). Ačkoli tvůrci skromně mávli rukou nad použitou technologií, kterou ve srovnání s hi-tech digitálními vymoženostmi ostatních vystupujících sami označují za metodu prostinkou, nic to neubírá na dojmu i ze zcela „obyčejné“ projekce v níž se reportérka řítí do samotného těla tornáda. Belgičané ovšem nemohli tušit, že jsme si právě v uplynulých dnech připomínali rok od katastrofy na Moravě a že tedy jejich „primitivní“ technologie tnula do kolektivního vědomí této země.

A proto trochu trne i při sledování výsostně humorného skeče o slavnostní tabuli za hurikánu. Zároveň evokuje i skvělou hororovou povídku Údolí větrů od Raye Bradburyho (nebudu spoilovat, najdete ji v překladu Jana Zábrany ve vynikajícím výboru Lupiči mrtvol, Orbis 1970, k dostání u každého dobrého antikváře). Nemluvě již o notoricky známém vichru z hor, který řádí pravidelně v Žižkovském divadle Járy Cimrmana a o němž jako o referenčním bodě samozřejmě také zahraniční tvůrce nemá potuchy. (Pozn. red. – nemám editora: kdybych ho měla, byl by mne již zabil. Ale nemaje brzdy, stavím závěrečnou část své reportáže jako ryze intertextuální. Případně ji můžete považovat za fejeton.) Nepochybně by tato scéna mohla figurovat jako samostatná groteska, jako ryzí dědictví éry, kdy komedie byla králem. Snaha společensky ustrojených a galantních manželů zachovat zdání slavnostního oběda, navzdory tomu, že vichr zháší svíci na stole, rozlévá víno a postupně odnáší vzduchem pečeného opeřence (který v tuto chvíli létá, i když peří nemá) i je samotné, je komentářem naší usilovné péče o každodenní spořádané životy a drobné radosti, jež si hledíme zachovat, ačkoli tušíme, že katastrofa je už za ohybem zatáčky a loď se potápí. Nezapomeneme ale ocenit fyzický výkon interpretů vlajících v imaginárním větru. Byla to dokonale realistická scéna.

Laterna fest – Dimanche (foto Virginie Meigne)

Co však učiní poslední osamocená výzkumnice? Vydává se na mořský břeh pátrat po druzích, jimž hrozí vyhynutí v hloubi oceánu. Opět klasická groteska. Avšak když se badatelka zmožená námahou a navlečená do kompletní výstroje konečně chystá ponořit pod hladinu, její plány zhatí zákeřná vlna tsunami. Mimochodem nečetli jste v posledních dnech tuto zprávu? Bude zajímavá zejména pro ty, kteří se zaobírají myšlenkou pořídit si na důchod domek na břehu Středozemního moře…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments