Leoncavallo v Českých Budějovicích

Opožděná glosa k repríze Komediantů 24. 2. v Jihočeském divadle a nejen k ní 

Premiéra kasovního „trháku“, jímž je slavná opera Komedianti Ruggera Leoncavalla dozajista, měla v Českých Budějovicích premiéru loni 7.10. v sále DK Metropol. Ale pozor, je to trochu složitější. Říjnová premiéra byla de facto přenesena z Českého Krumlova. Tam byla v létě provedena v atraktivním prostředí přírodního divadla s hvězdou první velikosti, jakým jistě je Jose Cura v roli Cania. Režisér Josef Průdek ve spolupráci s Miloslavem Veselým museli poté vše přizpůsobit možnostem divadelního jeviště v DK Metropolu. Hudební nastudování již pro točnu v Krumlově měl v kompetenci nynější nový generální hudební ředitel Jihočeského divadla Mario De Rose, premiéru v Metropolu však řídil Martin Peschík. Až poslední tři reprízy převzal opět Mario de Rose, od něhož si vedení Jihočeského divadla patrně per futurum hodně slibuje. Ostatně vrátit se k prověřené praxi, kdy vedoucí osobností operního divadla je dobrý dirigent, je nanejvýše rozumné a pragmatické.Podobně jako u Verdiho Otella, rovněž v případě Komediantů jsem byl přítomen na vícero reprízách. Ačkoliv stojí v záhlaví, že glosa je směrována k té z 24. února, hned dodávám, že nejen pouze k ní.  Krom jediné jsem stihl až zázračně být vždy „u toho“. Vidím totiž, že iniciativy recenzentů se podivně vyčerpaly s atrakcí Jose Cury v létě v Krumlově. Vlastní divadelní produkce v Budějovicích už jakoby nikoho nezajímala. U Otella to bylo obdobné. Dlouho nic a poté se kritika opírala nevraživě do jediného představení v Praze ve Stavovském divadle. České přísloví praví, že není každý den posvícení. Je asi občas dobré zhlédnout i několik repríz, slyšet výkony opakovaně. Přiznám se, že k tomuto resumé mne vede jednak zajímavá osobnost tenoristy Weilonga Tao, ale i zpětně náhodně přečtená kritika z Prahy.Ale zpět ke Komediantům. Jedno z nejvděčnějších děl italského verismu náleží zcela samozřejmě k oněm zhruba třiceti “trvalkám”, které musí mít světové scény často na repertoáru, neboť ji za ta léta operní fandové přijali plně za svou. Dílo, jehož premiéra proběhla v roce 1893, má silný melodický náboj, doslova hýří nápady v duchu neobelcanta, čili výrazového, esspresivního belcanta. Dějově má neobyčejně dramatický spád. Kostýmované postavy italské commedia dell’ arte versus životní příběhy reálných venkovanů jsou leitmotivem díla. A proslulý Prolog, obvykle zpívaný Toniem, to je nejen nádherné a exkluzivní číslo barytonistů s výškou (gé v závěru a nepovinné, leč očekávané, as uvnitř této árie). Šířeji, ideově viděno, vytyčuje Prolog cíle nového veristického stylu, vycházejícího svými kořeny z realismu let devadesátých. Ostatně málo se ví, že základy daného slohu pokládá Georges Bizet ve své Carmen.Režisér Josef Průdek nechává dílo vyznít v jeho nejvlastnějších intencích, budiž mu vyslovena velká chvála. Dílo samo je natolik silné, že nepotřebuje přenášet vývoj děje do jiných poloh. Průdek pracuje na psychologii postav a některé detaily mu vycházejí znamenitě. Například dialog Neddy s Toniem, pohybově rozehraná arie Neddy, komunikace Cania s vesničany. V klíčových momentech, například ústřední slavná árie Cania, se soustřeďuje na výraz pěvce. Jistě nechtěná, ale sympatická (alespoň pro mne) návaznost na Hanuše Theina, který rád zdůrazňoval, že árie se musí v první řadě výborně zazpívat a výraz pěvce se zračí v mimice obličeje.  Hudební nastudování ovlivňovali zřejmě oba dirigenti, Martin Peschík a Mario De Rose. Po převzetí taktovky panem De Rose jsem pozoroval zejména u orchestru větší zaujetí i kompaktnost zvuku, v tempech se objevilo více agogiky.Vlastní důvod, proč jsem sledoval v řadě repríz operu, kterou znám důvěrně z partitury, je pro mne osobnost tenoristy Weilonga Tao. Viděl jsem ho poprvé v roce 2008 jako lyrického Offenbachova Hoffmana v Ústí nad Labem. Zaujal mě pěvecky, barvou italsky laděného témbru svého temnějšího spinto tenoru, důsledně krytého v intencích novoitalské školy již od středních poloh. Velice pozoruhodné je, že pěvec již v Německu zpíval na operních scénách baryton a na radu německého dirigenta dráhu přerušil a školil se po dva roky na tenorový obor. Bylo to asi kompetentní školení, já v Česku znával spíše opak – přechody z tenoru na baryton. Roli Cania zvládá pan Tao výborně, s působivou esspresí v tónu. Klíčovou árii má vzorně vypracovánu ve frázování, vrcholová áčka znějí pěkně koncentrovaně v masce a tím de facto umožňují pěvci zvládat tyto typicky hrdinné party. Hrdinným tenorem ovšem pan Tao není (tím byl v minulosti například Jaroslav Hlubek, při jehož volně rezonovaných výškách jsem měl pocit,  že se snad strop divadla zřítí do auditoria). Patrně by měl svůj spinto tenor vbrzku odlehčit typem oboru a la Hoffman, za kterého přece i získal Cenu Thálie 2008. Tím chci jen naznačit, že kritiky z poslední doby, vytýkající pěvci silový styl, nelze odbýt jen mávnutím ruky. Po Ceně Thalie jde pěvec trochu jednostranně k oborové dramatizaci, kterou by bylo třeba kompenzovat. Třeba tím Vévodou v Rigolettu, jehož měl zpívat v Plzni, ale pro mnohost úkolů k tomu nedošlo. Roli Cania zpívá bez alternace, podobně jako Otella (tam alternant sice byl, ale brzy odpadl, pro což se ba i jednou představení nedohrálo!). Nicméně dílo má na jihu Čech i řadu dalších dobrých interpretů. V popředí reprízy stál Silvio Jiřího Brücklera. Barevný, příkladně na výškách krytý, nosný baryton, jevištně příjemně přirozený. Neddu přesvědčivě jevištně ztvárňuje půvabná Gabriela Kooperová. Alternantka Jana Šrejma Kačírková je ještě jistější v nasazení přechodových tónů i výšek, árii dovede rozehrát v Průdkově aranžmá s noblesou. Oba Beppové jsou typicky lyričtí tenoristé, což je znát. S polohou serenády si jak Josef Moravec, tak Aleš Voráček, sympaticky lehce pohrávají. Roli Tonia jsem trochu záměrně ponechal na konec. Tady jsem očekával víc, než jistě solidně zazpívaný part. Česká barytonová škola je mimořádně výrazná a Prolog jsem mohl prožívat a vidět v pěti různých inscenacích s Otavou, Šrubařem, Heribanem, Hořickým. Na nedávno vydaném profilovém CD zpívá Prolog famózně Bednář. Českobudějovičtí Toniové, budu-li pravdivý, mne nechávají poněkud chladným. Alexandr Beň má standardní projev, ale Tonio to nějak není. Blíže roli stojí alternující Pavel Klečka, s hlasem velkého rozsahu. Ba i ono nepovinné vysoké as si v Prologu přidává, na rozdíl od pana Beně, a výrazu intrikánské postavy je celkově blíž.

Hodně prostoru zde dostává sbor (sbormistr Josef Sychra), dobře secvičený i režisérem rozehraný do prostoru. Na repríze 24. 2. se nejen u sboru leccos v rytmu souhry s orchestrem ne zcela vydařilo. Leč mám onu zmíněnou výhodu. Byl jsem na šesti reprízách, kde daných menších kolizí bylo podstatně méně. Navíc se dovoluji domnívat, že recenzent by neměl být od sčítání kazů, které ostatně rozpozná i poučený návštěvník opery.Resumé – je mi trochu líto, že reprízy Komediantů na českém jihu probíhají bez zájmu kritiky. Ale i návštěvnost bych u takového „hitu“ očekával v globálu trochu větší. Tato opera sice bývá spojována s jinou jednoaktovkou, nejvíce s dvojčetem Sedlákem kavalírem (kdysi ve Smetanově divadle v Praze jsem viděl Komedianty spolu s baletní aktovkou). Poprvé jsem si tedy zvykal na jediný titul večera, rozdělený – rovněž netradičně – přestávkou. Končí se takto kolem 20,30 hod. Jak brzy by byli recenzenti zpět v Praze… Asi to netuší, jinak by kritiky pršely ze všech stran, leč neprší. I proto tato moje „opožděná reportáž“, abych použil název povídkové knihy Ladislava Mňačka.

Ruggero Leoncavallo:
Komedianti
(Pagliacci)
Hudební nastudování, dirigent: Mario  De Rose
2.dirigent: Martin Peschík
Režie: Josef Průdek
Scéna: Pavel Krejčí
Kostýmy: Tomáš Kypta
Sbormistr: Josef Sychra
Pohybová spolupráce: Lenka Vágnerová
Orchestr a sbor opery Jihočeského divadla
Premiéra 7.října 2011 Dům kultury Metropol České Budějovice
(psáno po repríze 24.2.2012)

Nedda – Gabriela Kopperová (alt. Jana Šrejma Kačírková, Kateřina Špilauer Hájovská)
Canio – WeiLong Tao
Tonio – Alexandr Beň (alt. Pavel Klečka)
Silvio – Jiří Brückler (alt. Svatopluk Sem)
Peppe – Aleš Voráček (alt. Josef Moravec)

www.jihoceskedivadlo.cz

Foto Petr Hasal