Letní gala londýnského Royal Ballet

  1. 1
  2. 2
Netradiční divadelní sezonu 2020/2021 zahájil londýnský The Royal Ballet velkolepým gala představením a stejně ji rovněž 9. července zakončil. V eklektickém výběru nabídl divákům nejen v sále opery v Covent Garden, ale rovněž doma u obrazovek internetového streamu náhled do širokého repertoáru souboru včetně grandiózního 3. jednání Spící krasavice, baletu, který v roce 1946 otevřel londýnský operní dům divákům po válečných letech.

The Royal Ballet, Anemoi (foto Alice Pennefather)

Tělo programu tvořily převážně duety z dílny autorů, jejichž tvorba je s Royal Ballet silně spjatá. Dramatické loučení Máši s podplukovníkem Veršininem (Laura Morera a Ryoichi Hirano) zachycuje duet z jednoaktového baletu Winter Dreams Kennetha MacMillana s hudbou Petra Iljiče Čajkovského (RomanceŠesti skladeb pro klavír op. 51, známá rovněž z duetu Taťány s knížetem Greminem z Crankova Oněgina), vytržen z kontextu díla však v rámci gala představení působil poněkud přepjatě a zbytečně pateticky, nadto se nedá říct, že by chemie mezi tanečníky zvláště fungovala. Naopak rozverná miniatura Voices of Spring Fredericka Ashtona vykouzlila svou bezstarostností a rozhazovanými okvětními plátky růží úsměv na tváři a díky interpretům, zlatíčkům souboru Anně Rose O’Sullivan a Marcelinovi Sambé bylo možné i na chvíli zapomenout na cukrkandlově přeslazený, naivní doprovod stejnojmenného valčíku Johanna Strausse mladšího.

Na opačném konci emočního spektra se nacházel Morgen, překvapivě něžný duet Wayna McGregora, jenž vznikl na konci loňské sezony jako opatrný, nadějeplný pohled do budoucna a návratu umělců a nás všech do normálu. Jeho původní interprety, Francescu Hayward a Cesara Corralese, jimž McGregor tvořil na tělo, tentokrát vystřídal pár Yasmine Naghdi a Joseph Sissens, což se ve výsledku ukázalo jako nejlepší možné řešení. Především Sissensovi totiž McGregorův plastický pohybový slovník sedí mnohem přirozeněji a dojem z kratičké choreografie byl tentokrát mnohem silnější, o co jemněji a intimněji působil.

Laura Morera, Ryoichi Hirano, Winter Dreams (foto Alice Pennefather)

Obdobně křehký, snad až bolestně dojemný a hluboce procítěný byl i After the Rain Christophera Wheeldona, v němž se vedle Reece Clarka představila a se svým publikem současně loučila Beatriz Stix-Brunnel, která jen několik dní před avizovaným představením oznámila ukončení taneční kariéry, a naopak počátek té akademické na americkém Stanfordu. Hudební doprovod minimalisty Arvo Pärta chvílemi až bolel u srdce, zatímco se tanečnice nehmotně vznášela prostorem v atmosféře melancholického smíření.

Internetový stream doplnilo rovněž Agnus Dei Arthura Pity natočené na scéně Michaelem NunnemWilliamem Trevittem. Sólo pro Leo Dixona v tmavě šedém obleku pohybujícího se ve světlem úzce vymezeném obdélníku scény v sobě skrývalo bezvýchodnost i určité napětí mezi křesťanským textem a orientálně znějící hudbou a zlomeným hlasem Rufuse Wainwrighta, z něhož tanečník nakonec nalezl únik pádem do prázdného orchestřiště, aby byl následně vyzvednut do nadpozemských výšin.

Beatriz Stix-Brunnel, Reece Clark, After the Rain (foto Tristram Kenton)

Komorní střed programu objímaly z obou stran na počet tanečníků i čas objemnější kusy. Večer otevírala novinka Anemoi od prvního sólisty souboru Valentina Zucchettiho pro mladé členy souboru, kteří tak dostali možnost zazářit a upoutat na sebe pozornost. Zucchettiho taneční slovník sebejistě pluje ve vodách baletní neoklasiky, opírá se o precizní výkony a techniku interpretů a v partnerských pasážích si hraje s propletenými liniemi ne nepodobnými těm z děl Kennetha MacMillana. Sledujete-li však Zucchettiho choreografii, nic v ní nenaznačuje, že vznikla ve 21. století, tvůrce v ní nepřináší pranic nového, svěžího či osobního, výsledek sice není nutně zastarale zatuchlý, jen poněkud neimaginativní a bez většího nápadu. Výjimkou budiž poslední věta, v níž centrální dvojici doplňuje na horizontu sbor nenasvícených siluet tanečníků, kteří vyvolávají dojem stínohry. Autorovi je třeba přiznat k dobru jednak nezaleknutí se větší sborové práce, jednak pravidelný lov ve vodách klasické hudby a cit pro výběr objektivně kvalitních autorů a skladeb, otázkou však je, zda to stačí a zda si s hudebními výzvami vždy dovede úspěšně poradit, či jeho muzikalita kolísá mezi skutečně povedenými a následně mírně nahluchlými, klopýtavými momenty.

Anna Rose O’Sullivan, The Voices of Spring (foto Alice Pennefather)

Závěr gala poté patřil finálnímu 3. jednání baletu Spící krasavice se vší září a parádou kostýmů, Čajkovského triumfální hudby a na Petipu odkazující klasickou choreografií. Z nespočetného ballabile pohádkových postav svými výkony zaujala především trojice Calvin Richardson, Claire Calvert a Isabella Gasparini, kteří v inscenaci Královského baletu vystupují jako Florestan a jeho sestry namísto tradičních Drahých kamenů, naopak nepříliš jiskřivý dojem zanechala princezna Florina s Modrým ptákem Meaghan Grace Hinkis a James Hay, kdy především tanečnici chybělo ono potřebné hvězdné charisma i skálopevná technika. O tu se naopak nebylo třeba strachovat v případě ústřední dvojice princezny Aurory a prince Florimunda (původně Désiré) v podání Marianely Núñez a Vadima Muntagirova. Sledovat primabalerínu, kterak si se svými variacemi hraje, každý detail modeluje do nejmenší drobnosti a jak se se svou rolí láskyplně mazlí, je nekonečná radost, zejména když si její spontánní aura zanechává po celou dobu svou nenucenost a přirozenost, nikdy nesklouzávajíc do naučené manýry a křeče. Vadimu Muntagirovi pak po technické stránce není možné vytknout naprosto nic – od výšky a lehkosti skoků, po přesnosti dopadů a suverenitu piruet. Stojí-li však vedle tanečnice kalibru Núñez, nemohu se u něj nikdy ubránit pocitu, že charismatu a hlubšího promyšlení role (ano, i obyčejného prince ve Spící krasavici a možná právě u něj) se mi zhusta nedostává.

Londýnský Royal Ballet byl v letošní sezóně bezpochyby jedním z nejaktivnějších souborů na planetě, využívaje veškerých prostředků k šíření svých inscenací a rozmazluje své diváky pravidelnými online streamy. Ten poslední je v přepočtu za zhruba 400 korun k dispozici na jejich webu až do 8. srpna, pakliže se vám uprostřed prázdnin zasteskne po kultuře, máte možnost svůj deficit naplnit.

Marianela Núñez, Spící krasavice (foto Johann Person)

Beauty Mixed Programme

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments