Jedním z nejočekávanějších hostů, kteří se vracejí na Letní Letnou ze zahraničí, byl kanadský soubor Cirque Alfonse, který předloni přivezl klasický varietní program. A Vousáči, jak publikum od té doby siláky nazývá (právě podle předloňského titulu Barbu), mají teď už do konce svého vystupování na Letní Letné zcela vyprodáno. Předchází je věhlas a nutno podotknout, že publikum opět zahrnují energií a rafinovanými čísly.
V představení Tabarnak (2017) se tentokrát tvůrci snažili o vytvoření sjednocujícího tématu, a i když to není právě dramaturgický oblouk či příběh, je to krok od show k inscenaci. Ačkoli zvolené prostředí je novému cirkusu, a vůbec jakémukoli cirkusu, pořádně vzdálené. Jejich vystoupení se totiž odehrává, s jistou dávkou nadsázky, v kostele. Jenže v takovém malém kostele na vesnici, kde se lidé scházejí spíš pro společný zážitek než vážné rozjímání, se může stát opravdu cokoli…
Některá čísla glosují části církevního dne či bohoslužeb, jiná jsou ryze abstraktními revuálními kousky, oslavou pohybu a radosti z něj. Ostatně snaha pobavit a udivit stále převyšuje nad vážným pokusem dělat divadlo a skutečnou inscenaci ani příznivci souboru neočekávají a nežádají. Na Cirque Alfonse se chodí jako na tradiční revui, se zvědavostí, jaké divy fyzické dokonalosti a odolnosti, jaké nedosažitelné výkony bude možné sledovat. A jestli má Tabarnak nějaké další sdělení kromě radostné zprávy o bystrých smyslech a hbitých údech? Pokud ano, je dobře maskované a publiku na něm stejně nezáleží.
Chce vidět své oblíbené performery v kondici na scéně: dvě akrobatky, z nichž Julie Carabinier Lépine je i výraznou zpěvačkou, a tři akrobaté spolu s hudební skupinou rozehrávají absurdní situace a publikum aplauduje. Na scéně se odehrávají sportovní klání, vitrážové okno se mění ve visutou hrazdu, performeři balancují na tyči, létají na šálách, stavějí lidské pyramidy, žonglují s kropenkami, skáčí z teeter boardu a zpívají upravené chorály, za nimi pak bouří elektrické kytary a klávesy. Nevím, jestli se někdo seriózně zabýval zkoumáním užití vícehlasého chorálu v populární hudbě, zejména na konci 60. let, kdy se staly populárními elektrické varhany, infiltroval nejen do tvorby folkových skupin hrajících si na trubadúry, ale jeho principy sobě ku prospěchu užívala několik let celá bigbeatová scéna. Ryzost a síla tohoto principu je nadčasová a tolik živá, i zde najednou souzvuk udeří tak mocně, až má divák dojem, že se dotýká jakési prapodstaty hudby. Možná je to právě fascinace původní církevní hudbou, spíše než formální bohoslužbou, co vedlo tvůrce k inscenování show ve scénografii evokující sakrální prostředí. A pak odvaha k provokaci, balancování na hraně. Konzervativnější divák by toto představení skutečně mohl vnímat jako svatokrádež. Bílé obleky artistů přitom září svatouškovskou nevinností.
Mnohá čísla sama o sobě by mohla být předvedena i v jakémkoli jiném kontextu – je samozřejmě obtížné najít styčné body s tématem v úplně každém výstupu, neboť základem je artistické řemeslo a jeho zdokonalování, to se přizpůsobuje tématu, ale ne vždy je to možné. Některé skeče jsou naopak postaveny ne na fyzických výkonech, ale na čistém humoru, například originálně pojatý křest, nebo horoskop pronášený roztomile komolenou češtinou (váhy souhlasí), a pak trošku prvoplánová děkovačka za účasti všech dětí členů souboru, ze kterých rostou akrobaté už od plenek. Okamžiky dramatické střídají i chvíle mírného odpočinku, ale lyriky není mnoho, Tabarnak své tempo nezastavuje až do konce a pro někoho je i příliš zběsilé. Poněkud provokativní show ze všeho nejvíc nabízí otázku, kam se známí artisté chtějí vyvíjet, jaké prostředí zvolí v dalších projektech a zda se jejich práce bude posouvat spíš k divadelní dramatice nebo ke klasické show pro podívanou.
Ženy ženám
Projet.PDF nemá pranic společného se společností Adobe. Není to ani feministický manifest, jak by si mohl leckdo myslet, když je představení dílem 17 akrobatek, které vzešly ještě z větší ženské skupiny. Ale program tohoto představení je prostý a neideologický. Ženy ženám a o ženách, se vší otevřeností, rozporuplností a divokostí, jaké je ženské plémě vůbec schopno. Dveře do ženského světa dokořán.
Inscenace je sledem obrazů a situací, v nichž ženy akrobatky samy sebe komentují, odhalují, popisují, ironizují, ale bez mentorování, povyšování nebo ukřivděnosti. Už s první performerkou, která se objeví na scéně nahá a prchne do publika, pozná divák, že v žádném případě nepřišel na typickou novocirkusovou show, kde by ho lákaly jen dokonalé výkony a vypointovaná technická čísla. Je to inscenace, v níž se performerky otevírají s absolutní sdílností, a kdo není připraven, je příkladně zaskočen. Ze shromáždění falešně těhotných žen, které ze svých šatů dolují plyšové hračky, oděvy i rekvizity vzniká soudržná skupina – v níž mimochodem dvě těhotné artistky opravdu jsou – žen, které si vůbec nehrají na dokonalost a nesnaží se vyrovnat mužům. Naopak až nadsazují svou citovou labilitu a schopnost smát se a plakat v jedné scéně, instinktivní soudržnost, v níž si jsou jen tak mimochodem oporou při náročné párové akrobacii a dalších kouscích. Jazykem představení je akrobacie i tanec, který je sjednocujícím prvkem. Performerky v jemných šatech ukazují svou křehkost, je to ale jen zdání, pod povrchem vřou další vrstvy a síla nejen kamenných svalů a šlach, ale i vnitřního odhodlání.
Dočkáme se pár provokativních okamžiků, scény, v níž ženy otevřeně odhalují svá ňadra a performerka ve vyšším stupni těhotenství zhodnocuje jejich mnohočetné znakové významy, nebo série výpovědí francouzských prostitutek, které uvažují o svém těle, které nikdy nedávají celé. Parodie na kabaret je strohá a studená, není ani stopy po přítmí útulného varieté v nucené přehlídce krásek v krajkovém prádle a flitrových čepičkách, ale je to tak správně, protože na bezduchém vystavování těla není nic estetického a uměleckého a performerky to svými křečovitými úsměvy názorně ilustrují. Scény tohoto typu mají v sobě kontrast vůči očekávání právě pro to, aby vyvolaly v divákovi silnější odezvu.
Komunikace s publikem je poněkud ztížena jazykovou bariérou, neboť i při pokusu o vysvětlení situace v angličtině narážíme na nesrozumitelný přízvuk. Akrobatky rozdávají míčky a nabízejí puding, laškují s diváky, dokonce obecenstvo přinutí k interakci a část šapitó se změní ve vlnu, po níže klouže ženské tělo až k rukám nadšených kamarádek. Na scéně se odehrává honitba a také lítý boj o svatební kytici. Kdo ji získá a kolik jich je vlastně ve hře? Surrealistické obrazy se střídají jeden za druhým, ne nadarmo je Francie jejich matkou. Ale vzhledem k našim hlubokým meziválečným vazbám je to napůl i náš svět. Finále zběsile pulzuje. Kdo v té změti zůstal koncentrován, zaslouží trofej.
Inscenace rozhodně patří mezi nejpozoruhodnější projekty, které boří představy o tom, co je, nebo není nový cirkus, a čím vším by být mohl. Nejde o téma násilně naroubované na techniku, ani o pouhý provokativní výkřik. Performerky dokáží vybalancovat závažnost a humor své féerie se stejnou dovedností jako vlastní těla na ramenou ostatních akrobatek. Aniž bych snižovala hodnotu tradičního varietního programu, na festivalu tohoto typu se i mistrovské kousky profesionální artistiky okoukají, jsou-li si technicky podobné. Vyniknout nad ostatními může spíše ten, kdo do svého představení vnese nové téma a svou jevištní existenci podává bez obalu, tak jako tato skupina umělkyní, Théâtre d’Un Jour, jež překvapilo závažným tématem, či Cirque Aïtal svou až zarážející citlivostí.
Tabarnak
Režie: Alain Francoeur
Hudba: David Simard
Světelný design: Nicolas Descôteaux
Scéna: Francis Farley
Kostýmy: Sarah Balleux
Umělecké vedení: Antoine a Julie Carabinier Lépine
Technická režie: Hugo Hamel a NicolasDescôteaux
Umělecká podpora: Alain Carabinier a Louise Lépine
Konstrukce scény: Alain Carabinier a Sylvain Lafrenière
Design akrobacie: Renaud Blais
Akrobaté: Antoine Carabinier Lépine / Julie Carabinier Lépine / Jonathan Casaubon / Jean-Philippe Cuerrier / Genevieve Morin / Nikolas Pulka
Hudebníci: Josianne Laporte / David Simard / Guillaume Turcotte
Projet.PDF
Umělecký tým: Boute Laurence, Couillerot Nina, Do Val Renata, Froidevaux Coline, Gilbert Clémence, Gorisse Mathilde, Hays Cali, Hergas Marion, Kolly Charlotte, Lascoumes Claire, Obach Judit, Roma Alice, Roussel Léa, Ruiz Claire, Serre Anna-Lou, Valle Amaia, Van Gelder Elske.
Režie: Baes Virginie
Hudba: Aquaron Fanny
Kostýmy: Bourigault Noémie, assistée de Viot Mélanie
Světlený design a technická režie: Cozic Maïwenn
