Letní Letná (3): Near Death Experience s Losers Cirque Company

Co se odehrává v omámeném mozku či v unavené duši člověka, který po autonehodě prodělává operaci a jeho život visí na vlásku? To nezní úplně jako téma novocirkusového představení, ale právě takovou exkurzi do tajemného světa nevědomí uspořádala ve svém novém projektu Losers Cirque Comapny. Úspěšný český soubor stále dokazuje svou všestrannost, s níž dokáže vytvořit humornou show i vážnou inscenaci pohybového divadla.

V dlouho očekávané premiéře Heroes se „Loseři“ podruhé spojili s mimem Radimem Vizvárym, který se podílel jako choreograf pohybu na inscenaci Ego, tentokrát se však ujal také hlavní role. Soubor také opět přizval ke spolupráci i Daniela Špinara jako režiséra. Posun od revue k divadelní inscenaci je u Loserů zase o něco markantnější.

Spojení skupiny akrobatů čítající tentokrát deset mužů i žen a sólového performera nabídlo mnoho kontrastů, účelně využitých. Jde především o dva pohybově zcela odlišné světy, které se podařilo propojit – Radim Vizváry ztělesňuje nejlepší dědictví tradiční pantomimy, akrobatická skupina vytváří protipól v artistice, není tu ale pragmatická dělicí čára mezi nimi, ale spíš tvaroslovná i významová výměna. V tomto ohledu dosáhl soubor další příčky mistrovství, o perfektních artistických výkonech nemluvě.

Radim Vizváry je jediný konkrétní postavou, zatímco figury v unifikovaných kostýmech tvoří proměnlivou skupinu, jejich role se stále mění, jsou iniciátory všech velkých pohybových akcí. Přesto i oni jsou rozpoznatelnými individualitami a přejímají něco z prostředků pantomimy. Úvodní sólo „všedního dne s tragickým dojezdem“ by obstálo i jako samostatné číslo, ale v dalších částech už jsou performeři nerozdělitelní. Vizváry je fyzicky zdatný i jako artista, ačkoli jádro jeho výkonu spočívá právě v herectví. V kompozici hromadných scén je nejčastěji tím, jímž je manipulováno, tento poněkud temný či znepokojivý rys představení po celou dobu dominuje. V jeho pohledu se častěji zračí strach než pouhý úžas. Loseři si rozhodně zážitek NDE nepředstavují jako ochutnávku ráje, ze kterého se lidem většinou nechce zpět do hmotného těla (je-li co pravdy na výpovědích těch, kteří se v tomto stavu ocitli a podali o něm svědectví).

Aniž bychom prozrazovali příliš mnoho z obsahu, je možné vyzdvihnout několik aspektů. Je to především jednoduchá scénografie (Petr Horníček) s jediným bílým pružným plátnem, které se stává nástrojem pozoruhodných vizuálních efektů, mnohdy s hororovým nádechem. Siluety bezpohlavních postav, tajuplné krajiny, hradbu i kaňon a závoj mezi světy, to vše lze snadno vykouzlit. Stejně tak je atmosféra ovlivněna light designem (Michael Bláha, Amar Mulabegovič), který se nezastavuje jen na světlech protínajících vzduch nad jevištěm, ale i v dalších detailech, jako jsou čelní lampičky nebo displeje na hrudích performerů, naprogramované k zobrazování konkrétních barev a znaků.

Akrobaté, kteří obklopují mladého muže, duši bloudící mimo tělo a vzpomínající na svůj život či se urputně snažící vrátit zpět, mají poměrně proměnlivé chování a chvílemi je obtížné rozklíčovat, jakou úlohu na sebe skupina právě bere. V jisté chvíli mimicky ztvárňují operaci na nemocničním sále, takže v nich vidíme živoucí osoby, současně jsou cizími entitami držícími duši či vědomí raněného v neznámém prostoru prakticky násilím, stávají se jeho pronásledovateli i partnery, berou na sebe i podobu vzpomínek na mezníky jeho života (proto zřejmě letopočty na jejich kostýmech). Obsahově nejasná je například scéna, v níž hlavní hrdina manipuluje bezvládnými těly na scéně.

Jsme svědky čisté silové i vzdušné akrobacie, nových tvarů a možností, v nejvypjatějších chvílích pomáhá i hlasitá hudba. Nejde o samoúčelnou podívanou, jen výjimečně se ústřední téma rozpouští v technice artistického výkonu. Inscenace je méně dynamická než mnohé jejich předchozí projekty, a i humor je tu černý jako sama mdloba. Mnohoznačnost výkladu scén a velká dávka vážnosti, s níž tvůrci pojali téma, jsou rysy, s nimiž se bude muset publikum „poprat“. Některé diváky možná zaskočí. Zato osloví toho, kdo chce z představení odcházet obohacen nejen o prožitek, ale i o námět k zamyšlení a jemuž se budou znepokojivé obrazy ve vzpomínkách vracet. Možná bychom si přáli, aby i nejvážnější náměty bylo možné vždy ztvárnit s lehkostí a nevázaností, ale tak tomu není ani v životě. Snaha o vytvoření skutečně dramatického kusu a o vážnou práci s tématem, ne jen využití nezvyklého námětu k artistické show, dokazuje touhu umělců po vývoji, která je nezbytnou součástí životního cyklu každého tělesa.

Zůstala jen otevřená otázka, kdo je tu tedy hrdina? Nakonec zřejmě každý, kdo přispěje k záchraně života, i samo lidské tělo ve své obdivuhodné schopnosti regenerace. A možná i ten lehkomyslný frajírek, který se snad z kómatu či narkózy probudí rozumnější a vděčný za svůj život.

Heroes
Režie: Daniel Špinar
Choreografie: Radim Vizváry
Hudba: Ivo Sedláček
Kostýmy: Petra Vlachynská
Scéna: Petr Horníček
Light design: Michael Bláha, Amar Mulabegovič
Zvuk: Karel Mařík
Produkce: United Arts

Účinkují: Radim Vizváry, Jindřich Panský, Matyáš Ramba, Vítězslav Ramba, Lukáš Macháček, Jiří Bělka, Mates Petrák, Jana Telcová, Kristýna Stránská, Martina Illichová, Nikola Kopáčová,
Projekt vzniká za podpory Magistrátu hlavního města Praha a Ministerstva kultury ČR.

Psáno z večerní reprízy 24. 8. 2019, Letní Letná