Liberecká Sylf tančí o nemožnosti spoutat sny a vášně

V takových chvílích se předem rojí mnoho pochybností a otázek – romantické baletní libreto převedené do moderní doby? Nízkonákladová inscenace? V malém počtu tanečníků? Nová orchestrace hudby? Je to svévole, nechuť vymyslet nový příběh pro současné reálie? Někdy se to stane – ale případ Sylf to není. Choreografka, která se odvážně vydala na cestu bez podpory dramaturga a režiséra, se skutečně v příběhu snaží najít a postihnout hlavní sdělení, jaké se skrývá v každé pověsti a obvykle bývá i dosti praktické, pokud se oprostíme od vnější pohádkovosti. A její interpretace je v tomto případě zcela současná a smysluplná, byť by byla možná inscenace vyváženější, kdyby tu byl jako spolutvůrce přeci jen dramaturg přítomen.

Sylf tak není střetem světa smrtelníků a nadpřirozených bytostí, ale střetem člověka a jeho vlastní přebujelé fantazie, která může, nepoužije-li záchrannou brzdu sebekontroly, vést až k fatálním koncům. V 19. století stejně jako v jednadvacátém. Sylfida-Sylf pravděpodobně vůbec neexistuje: je to výjimečně živá vidina, jako halucinace, blud, zhmotnělá touha poněkud narcistního muže po osudovém dobrodružství, jaké nemůže nalézt ve spořádaném partnerství, touha po vzrušení a provokaci, jaké se mu nedostane od vlastní milující ženy. Nepřipomíná vám to něco? Jistě, ne vždy taková aféra končí rozpadem osobnosti, obvykle pouze rozpadem vztahů. Kéž by to byla jen divadelní metafora, bývá to ale spíš realita.

Jak tedy vypadá samotná inscenace inspirovaná tím starým okouzlujícím příběhem? Dle kostýmů a jednoduché výpravy, jež prý vydal především divadelní fundus, je zasazena do určitého „bezčasí 20. století“, možná kolem jeho poloviny. Jeviště Malého divadla je rozděleno do dvou prostorů, zadní vyvýšená část slouží pro scény z ulice, parter pro výjevy z domácnosti mladých snoubenců, kteří se chystají na svatbu. Největším oříškem pro diváky, potažmo posluchače, je hudba – motivicky sice vychází z díla Hermana Severina Løvenskiolda, je však nově orchestrovaná současným skladatelem. Antonio Blanco Tejero transformuje hudbu v souladu s temperamentem autorky – oba jsou Španělé – do soudobého zvuku, který je především silně disharmonický. Hlasy jím vybraných nástrojů jsou v neustálém vzruchu podobném dialogu, ale v takovém, v němž nepřichází žádný libý souzvuk, ale drsná kakofonie, zejména tam, kde se s ostatními nástroji hašteří flétna. Trošku bych řekla, že skladatel má rád Stravinského a impresionisty, ale v hudbě dává přednost ještě divokosti tempa. Je-li v tom dramaturgický záměr, pak se tato hudební plocha hudba nejvíce blíží obrazu zmatku v rozpolcené mysli hlavního hrdiny, který už od počátku vypadá, že kromě narcismu u něj propuká bipolární porucha a záhy i schizofrenie… Co se původního hudebního materiálu týká, probleskávají z něj některé motivické celky, ale celé melodie jsou pouhým sluchem rozpoznatelné, až ve druhém jednání, a to především ve snu o vílách, kde slyšíme vůbec nejslavnější motiv z partitury Sylfidy, její hudební téma. Druhá polovina je po stránce disonancí mnohem klidnější, ostatně je v ní i méně dramatické akce na jevišti. Pojetí hudby je nezvyklé a dráždit diváky může, ale po režijní stránce slouží inscenaci a jejímu sdělení a vystihuje její atmosféru: jen je potřeba si uvědomit, že se nedíváme na pohádku, ale na příběh o psychickém rozpadu osobnosti, de facto ho tak spoluprožíváme fyzicky. A to vůbec není špatný tah!

Děj se odvíjí v obdobných proporcích jako balet, který je jeho předlohou. První polovina ubíhá až překotně a rychlé dramatické a taneční akce nedávají mnoho prostoru pro vývoj a prokomponování charakterů. Jako by se choreografka obávala, že bude diváka nudit, a tak i hudba i pohybový materiál – nápaditý a čerpající především z jazyka taneční moderny – jsou téměř bez oddechu. Slovník postav je pestrý a individuálně rozvíjený, tu do charakterní bezstarostnosti, u hlavního hrdiny zase víc do elegance, v níž zdůrazňuje samolibým prohlubováním pozic a protahováním pohybů sebestřednou spokojenost… V souladu s původním libretem zastihneme nejprve právě Jamese (Richard Svoboda) usínajícího v křesle nad knihou a do jeho snu vstupující Sylf (Anya Clarke) – jejíž svět jsme mohli v prologu poznat skrze stínohru na zadním horizontu. Signifikantní je, že vystupuje ze zrcadla, v němž James předtím viděl svůj vlastní odraz – zrcadlo je silný symbol. Exotické stvoření tančí na rozdíl od žen z reálného světa na špičkách, ale v jejích pohybech (technikou na pomezí moderny a neoklasiky) je něco instinktivního, nelidského, šelmovitého. Spíše než jako pohádková víla působí animálně, je něčím, co nepřišlo z éterického světa nadpřirozených bytostí zvnějšku, ale co se zformovalo uvnitř v mužově představivosti a touze, přízrak z naší vlastní zvířecí minulosti uzavřené nánosem civilizačních zvyklostí, půvabný, ale stále tak trochu nebezpečný. Žádné zbytečné atributy, křidélka občas připomene jen sepnutím rukou. Posun od pohádkového světa ke světu podvědomí je trefný.

Effie (Mariana Torres) je vykreslena jako bezstarostná a oddaná žena, připravena velkoryse a v zamilovaném poblouznění přehlížet všechny excesy svého budoucího muže, jemuž záleží především na produktivitě práce, jak je barvitě vykresleno v různých krátkých scénách ze života kořeněných pohybovým vtipem. Na ulici James napadne podomního prodavače květin, který mu jen chtěl vrátit ztracenou peněženku – je to postava, která nahrazuje Medge. Effie tohoto prostého muže pozve na večírek a James se ho pokouší vyhodit… Jamesův charakter vůbec už od počátku působí takovou arogancí a sebestředností, že není dost dobře možné si k němu vypěstovat kladný vztah a litovat jej (možná návyk ztvárňovat velké dramatické role, možná záměr zdůraznit jeho záporné vlastnosti – v tradičních zpracováních se víc jeví jako nevinný snílek, zde nemá charakter slabý, spíš rovnou zvrácený a divák si může jedině přát, aby se od něj jeho snoubenka co nejrychleji dostala do bezpečí).

Prodavač květin na večírku odhalí své věštecké dovednosti a baví společnost předpověďmi tak, jako to v Sylfidě činí čarodějnice, dojde samozřejmě i na proroctví o Jamesově nevěře. Gurn (dobrácký Máté Brünn) je zde zpodoben jako přítel obou snoubenců a snaží se vyhrocující situace mírnit. Do projevu věštce je, patrně kvůli srozumitelnosti, vloženo dosti z baletní pantomimy, která tady ale působí jako anachronismus. Moderní taneční výrazivo a přesazení prostředí do běžných reálií volá po civilnějším pojetí, a malá scéna nepotřebuje velká gesta. V pohybovém projevu se představitel tohoto osudového hybatele ukazuje jako výjimečně obratný a plastický tanečník. (Pokud jde o charakter, osobně by mne bavilo, kdyby byl pojat třeba jako Wildeho chiromant Podgers ze Zločinu Lorda Arthura Sevilla, ona i jeho povídka je vlastně o sebenaplňujícím se proroctví a ta nezáměrná podobnost v obou dílech ilustruje nadčasovost tohoto „umění“ a naší fascinaci i díl pohrdání – nebo má snad pravdu Gogol, že co komu souzeno, před tím neuteče?)

V souladu s libretem zasáhne do tanečního veselí Sylf(ida), neviditelná všem kromě Jamese, takže mužovo zírání do prázdna či snaha polapit neexistující postavu vyvolávají obavy. Když nakonec vyklouzne ze společnosti a jde hledat svůj přízrak do uliček velkoměsta, propadá Effie malomyslnosti. Svět vil se nenachází v tajuplném lese, ale v temných nočních zákoutích, což naznačuje podobnost s temnými kouty mysli. Sylf tančí se svými čtyřmi družkami a Jamese současné láká i odmítá, ale nakonec ho pozve do jejich reality (nebo spíš on propadá jiné úrovni psychózy). Mužem, který Jamesovi přinese „kouzelný“ šál je věštec, ale tuhle část příběhu je potřeba vnímat skutečně už jako čistokrevnou metaforu. Co vlastně James dělá (ať už v Sylfidě, nebo v této Sylf)? Snaží se spoutat sen, představu. A co se stane, když se pokusíme spoutat sen? Ano, ten sen zemře… Stejně jako když se snažíme připoutat k sobě lásku, nasadit okovy komukoliv, nic dobrého z toho nikdy nevzejde. Inscenace musí z podstaty balancovat na hranici realismu a imaginace, ale vyhýbá se pasti pohádkového klišé. Smrt Sylf je pojata téměř jako rituál. Dominantou druhého jednání je ale duet Effie a Gurna, který ji přichází utěšit, a žena postupně zjišťuje, že jeho laskavost a vřelost jsou opravdovější než Jamesova nadutost, pociťuje nové štěstí. Duet je hravý a rozverný, tanečníci pohotoví a přesní, a právě zde je také nejlépe pojata herecká akce, přirozeně, bez velkých gest, bez exaltovanosti, uvěřitelně. James marně hledá vidinu exotické Sylf, která se zcela ztratila, zdá se, že se nachází v jakési remisi, v níž si uvědomil, co je realita, a co chorobná představa, ale může už jen sledovat odlesk svého starého života a věštec-prodavač zažívá chvíli zadostiučinění.

Liberecká Sylf se Sylfidou inspiruje, ale rozehrává více námětů a otázek, konkretizuje, je současná v dobrém slova smyslu. Poukazuje na koncept sebenaplňujícího se proroctví. Věštec i Medge mohou své schopnosti jen předstírat, ale jak říká Thomasův teorém: pokud je nějaká situace přijata jako reálná, pak je reálná ve všech svých důsledcích. V nové Sylf také choreografka ilustruje problém toxického vztahu, tendenci podléhat okouzlení a přehlížet varovné signály, když partner jeví příliš velké znaky narcistní a násilnické povahy. Což sice není problematika původní Sylfidy, kde je James spíš výstředním idealistou typu Ludvíka Bavorského, ale v rámci autorské licence je to přijatelný posun do současnosti, jednak aby děj dával větší smysl, jednak aby se dílo skutečně vyjadřovalo k něčemu, co je pro naši dobu typické. A nachází tím také moralitu příběhu, James tady platí za svou hrubost a sebestřednost i ukvapenost v odsuzování druhého. Z původního baletu pak inscenace přebírá tu podstatnou metaforu, střet světa snů a reality, fakt, že sny není možné svázat a spoutat, aniž by zahynuly, protože jejich podstata je právě v nedosažitelnosti. Mít je a toužit je v pořádku, podřídit jim svůj život je už problematičtější. Ale tomu, co je v našich život nejkrásnější a nejvzácnější je třeba nechávat svobodu a volnost dýchat, někdy skoro doslova, a je to jeden z nejtěžších úkolů, které člověk musí ovládnout, chce-li sám sebe nazývat dospělým.

S ohledem na to, že pro Nurii Cazorlu García jde o debutovou inscenaci (v supervizi šéfky souboru Mariky Mikanové), je výsledek příjemným překvapením. Přes překotnost prvního dějství a někdy nadužívání výrazných gest, kde to stylově není nutné, vytvořila inscenaci, která nejde svévolně proti předloze, ale inspiruje se jí. Je dobře, když v menších souborech vznikají inscenace na míru, od počátku vyrůstající z možností personálních a finančních, než když se dramaturgie snaží urputně přizpůsobovat „tradiční“ repertoár omezeným podmínkám. Liberecký balet má dobrou pověst právě pro množství původních inscenací, které se často opírají i o náměty spojené přímo se zdejším krajem a jeho historií. Cesta autorského divadla se tady zdá být správnou cestou.

Sylf
Režie, choreografie: Nuria Cazorla García
Úprava libreta Adolpha Nourrita: Nuria Cazorla García
Hudba: Antonio Blanco Tejero, Herman Severina Løvenskiold
Hudební produkce: Juan Pedro Navarro
Hudbu nahrál: španělský orchestr Ensemble Luzentum
Scénografie a kostýmy: Nuria Cazorla García
Asistent choreografa: Michaela Wenzelová, Alexey Yurakov
Premiéra: 31. 5. 2024, Malé divadlo