Lipské Bachovy slavnosti 2014

Lipské Bachovy slavnosti se poprvé konaly v roce 1904, přežily všemožné pokusy o ideologická zneužití politickými a ideologickými doktrínami dvacátého století a posíleny impulzy z oslav dvoustého padesátého výročí Bachova úmrtí v roce 2000 vstoupily úspěšně do dvacátého prvního století, aby se staly jednou z nejdůležitějších, ne-li nejhlavnější každoroční poctou Bachovu géniu za přítomnosti početného a doslova mezinárodního publika se silným zastoupením Bachových zámořských ctitelů z Japonska, Kanady nebo USA. Letos se s podtitulem Pravé umění konaly v deseti posledních jarních dnech v termínu 13.–22. června 2014 a do středu dramaturgické pozornosti vedle uvádění Bachova díla vyzvedly kompoziční odkaz a esteticky zprostředkovatelskou roli Carla Philippa Emanuela Bacha. Hned dva samostatné koncerty byly věnovány stoletému výročí vypuknutí první světové války a drobnějšími kompozicemi Bendovými, Dvořákovými a Ebenovými byli v programu zastoupeni i čeští skladatelé, výjimečně i čeští umělci. Za Bachem, jeho hudbou a předními bachovskými interprety jsem se do Lipska vypravil o prvním letním víkendu 2014. A rozhodně jsem nelitoval.

Haydnovi předchůdci aneb Z dílny osvíceného Stvořitele
Stvoření a Denní doby. V hudebních encyklopediích a kolektivní paměti koncertního publika se usadily jako věhlasné kompozice začínajícího i sumarizujícího Josepha Haydna (Symfonie Hob. I: 6–8 Ráno, Poledne a Večer z roku 1761 a oratorium Stvoření Hob. XXI:2 z roku 1798). Na Haydnovo Stvoření mělo sice také dojít, v předvečer prvního letního dne v pátek 20. června 2014 se však dramaturgové koncertu v Bachově kostele sv. Tomáše rozhodli tematicky připomenout Haydnovy osvícenstvím stejně ovlivněné předchůdce Carla Philippa Emanuela Bacha a Georga Philippa Telemanna, samozřejmě ve společnosti Velkého Bacha.Hned třikrát se interpreti večerního koncertu poklonili Slunci, ztělesnění Božího stvoření a symbolu Kristova i konečného lidského zmrtvýchvstání. Nejprve v Klopstockově Ranním chvalozpěvu o Slavnosti stvoření Wq 239, BR-CPEB G 1 (1783), z dílny letošního jubilanta, hamburského Bacha Carla Philippa Emanuela. Dialogicky koncipovanou ódu na slova Friedricha Gottlieba Klopstocka přednesly sopranistky Gerlinde Sämann a Katja Stuber, první přirozeně znějícím sopránem dívčího zabarvení, druhá kovově znělým hlasem příjemného témbru, s nímž se ovšem posluchači bohužel během večera již nesetkali. V accompagnati, ariosu, áriích a duetech dámy doplňoval výborný Drážďanský komorní sbor sbormistra a dirigenta Hanse-Christopha Rademanna, jemuž se podařilo nadvakrát vygradovat strukturálně přehlednou, tektonicky jasně gradovanou a v duchu sentimentálního slohu (empfindsamer Stil) rétoricky detailní partituru stručných rozměrů. Většinu večera vyplnila Telemannova čtyřdílná kantáta Denní doby TWV 20:39 (1758) pro čtveřici sólistů, čtyřhlasý sbor, trubku, dvě příčné flétny a hoboje, fagot a smyčce s continuem, v níž se ve čtyřech částech dne vystřídali nevidomá sopranistka Gerlinde Sämann, norimberská rodačka a Kuijkenova dvorní sopranistka, majitelka znělého mezzosopránu Anke Vondung, rodačka ze Špýru a mezinárodně etablovaná interpretka staršího i soudobého repertoáru (zpívá v Met i drážďanské Semperově opeře), tenorista příjemného lyrického témbru Julian Prégardien, hlasově vzdálený často témbrově neurčitým tenoristům takzvané autentické scény, a také z českých vystoupení známý Tobias Berndt, žák Fischer-Dieskaův i Quasthoffův. Vedle dojímavé Gerlindy Sämann to byl právě Berndt, který na sebe strhával pozornost, zvláště v úvodní árii Telemannova Večera O Nacht, und du, geweihte Stille! s obligátním fagotem. Berndtovu hlasovému oboru ostatně z větší části patřila i závěrečná Bachova svatební chrámová kantáta Spravedlivému musí slunce vycházet stále znovu BWV 195 (1727), v níž na sebe stále častěji strhával pozornost Drážďanský komorní sbor s mezzosopranistkou Anetou Petrasovou, hájící toho úspěšného večera české barvy. Vedle témbrově vyváženého kvinteta sólistů a drážďanského sboru však na sebe poutala pozornost hlavně Akademie staré hudby Berlín, toho dne oceněná Bachovou medailí města Lipska. Akademie sice postrádá živelný projev dravějšího Freiburského barokního orchestru, společně s ním však – neviditelně skryta na kůru Svatotomášského kostela – reprezentovala vrchol německé autentické scény, o čemž svědčila pouhá přítomnost jmen Bernharda Forcka (koncertní mistr) nebo Xenie Löffler (první hoboj a oboe d´amore). Právě Akademie se postarala o skvělý začátek druhého a závěrečného festivalového víkendu, nad nímž jako by slunce nezapadalo i přes oblačné počasí prvních lipských letních dnů.

Hodnocení autora recenze: 95 %

Bachfest Leipzig 2014
Kantatenabend
Dirigent: Hans-Christoph Rademann
Sbormistr: Olaf Katzer
Gerlinde Sämann (soprán)
Katja Stuber (soprán)
Anke Vondung (alt)
Julian Prégardien (tenor)
Tobias Berndt (bas)
Dresdner Kammerchor
Akademie für alte Musik Berlin
20. června 2014 Thomaskirche Lipsko

program:
Carl Philipp Emanuel Bach: Klopstocks Morgengesang am Schöpfungsfeste Wq 239 (BR-CPEB G 1)
Georg Philipp Telemann: Die Tageszeiten TWV 20:39
Johann Sebastian Bach: Dem Gerechten muss das Licht BWV 195
***

Rising Stars
Německo si rozhodně nemůže stěžovat na nedostatek talentovaných pěvců, pokud mu kdy vůbec chyběli. Zdá se, že německým barytonovým princům Christianu Gerhaherovi a Matthiasi Goernemu potichu roste potomstvo a konkurence zatím v nepříliš známých mladých pěvcích, k nimž se díky Mezinárodní Bachově soutěži v Lipsku v roce 2012 připojil i nositel třetí ceny Matthias Winckhler.Festival mu v sobotu 21. června 2014 před polednem uspořádal pěvecké matiné, během něhož mladého barytonistu doprovodila jeho vrstevnice, vídeňská klavíristka Bernadette Bartos. Čtyřiadvacetiletý Mnichovan, Gerhaherův krajan, si pro lipské publikum v budově Staré obchodní burzy připravil vzácně dramaturgicky koncentrovaný program z rozsáhlé a v českých zemích v podstatě neznámé písňové tvorby Carla Philippa Emanuela Bacha a méně objemného písňového odkazu Beethovenova a Mozartova. Osou půldruhé hodiny trvajícího matiné bylo Beethovenových Dvaatřicet variací na původní téma c moll WoO 80, v nichž se Bernadette Bartos u moderního koncerního křídla Bösendorfer přes subtilní konstituci prezentovala jako klavírní bojovnice, nešetřící nástroj i sluchové ústrojí publika. Toho staccata bylo v její hře přece jen přespříliš a dynamika jejího projevu rozhodně nekorespondovala s akustickými dispozicemi komorního sálu Staré obchodní burzy. Přesto se jí pod prsty Beethovenovy Variace proměnily v napínavý hudební příběh, jako když sledujete vlnami dravého potoka unášený spadlý list. Publikum mladou vídeňskou klavíristku odměnilo vřelým potleskem s přivřenýma očima a ušima nad přehnaně halasným dynamickým projevem. Silou svého hlasového ústrojí se zatím nechává unášet i barytonista Winckhler, jehož hrdinně mužné, dynamicky monotonní vyzvěpování bylo jedinou vadou na kráse jinak již vytříbeného hlasového projevu. Dokonalá deklamace, schopnost témbrově odlišit jednotlivé písňové kompozice, radost ze zpěvu i nesporný talent odvyprávět i ty nejvšednější písňové příběhy jej předurčují k brzkému mezinárodnímu renomé – v únoru letošního roku byl v rámci jedenácté Mozartovy soutěže v Salcburku odměněn první cenou a zvláštní cenou za interpretaci písně. Mozartovi patřil až závěr koncertu s písněmi Večerní nálada KV 523, Chloe KV 524, Píseň k tovaryšské cestě KV 468 a zednářskou kantátkou Vy, kteří ctíte nezměrného všehomíra Tvůrce KV 619. Mozartovská byla i finální tečka v podobě přidané Fialky KV 476. Když jsem se po koncertě seznámil blíže s pěvcovou biografií a letošními úspěchy v Salcburku, bylo mi jasné, proč byly právě mozartovské písňové kompozice vrcholem matiné. Z dílny hamburského Bacha přednesl Mnichovan Winckhler písně Ranní zpěv, Večerní zkouška, Dobrota Boží, Pokora a Prosba Wq 194/15, 7, 34, 48 a 9. Přiznám se, že s písňovou tvorbou Carla Philippa Emanuela Bacha se osobně setkávám výjimečně, její okamžitá sdělnost, srozumitelnost, přirozená kantabilita a proměnlivost nálad mi však učarovaly a staly se ve Winckhlerově podání největším dopoledním překvapením. Páteří koncertu však bylo přece jen provedení Beethovenových písňových kompozic op. 48 č. 1–6, písně Adelaide op. 46 a trojice písní z opusů 52 a 83. Zvláště Adelaide prozradila pěvcovu pečlivou přípravu a přivedla publikum k jedinému potlesku mimo bloky jednotlivých písní. Zaslouženému potlesku, protože Matthias Winckhler se snad jednou bude moci hlásit k odkazu svých starších a zvěčnělých německých barytonových kolegů.

Hodnocení autora recenze: 85 %

Bachfest Leipzig 2014
Ausgezeichnet IV
Matthias Winckhler (baryton)
Bernadette Bartos (klavír)
21. června 2014, 11:30 hod. Alte Handelsbörse Lipsko

program:
– Carl Philipp Emanuel Bach: Morgengesang Wq 194/15, Prüfung am Abend Wq 194/7, Die Güte Gottes Wq 194/34, Demut Wq 194/48, Bitten Wq 194/9
– Ludvig van Beethoven: Bitten, Die Liebe des Nächsten, Vom Tode, Die Ehre Gottes aus der Natur, Gottes Macht und Vorsehung, Busslied op. 48
– Ludvig van Beethoven: 32 Variationen über ein Originalthema c moll WoO 80
– Ludvig van Beethoven: Adelaide op. 46, Maigesang op. 52/4, Wonne der Wehmut, Sehnsucht op. 83/1, 2
–Wolfgang Amadeus Mozart: Abendempfindung KV 523, An Chloe KV 524, Lied zur Gesellenreise KV 468, Die ihr des unermesslichen Weltalls Schöpfer ehrt KV 619
***

Varhaní nešpory u Svatého Mikuláše
Návštěvy míst spjatých s Bachovým působením patří k obligátním povinnostem lipských turistů, natož návštěvníků Bachových hudebních slavností. Přidal jsem se k nim, když jsem v první letní podvečer 21. června 2014 v kostele sv. Mikuláše navštívil varhanní nešpory svatomikulášského kantora Jürgena Wolfa, Celibidacheho žáka v dirigování a absolventa hudebních učilišť ve Würzburku, Heidelberku a Vídni.Již jednadvacet let působí na postu kantora lipského městského a farního kostela, v němž Johann Sebastian Bach 7. února 1723 složil přijímací zkoušku na místo ředitele kůrů hlavních lipských kostelů sv. Mikuláše a Tomáše a posléze premiéroval Janovy pašije (1723) a Vánoční oratorium (1734). Hodinové varhanní nešpory rámovala trojice toccat, v prvním případě bez fugy BWV 564, v dalších dvou případech BWV 572 a 565 s fugami. Na závěrečnou toccatu a fugu publikum pochopitelně čekalo, hlavní náplní programu však byla dvojice varhanních partit BWV 767 a 768, první na melodii chorálu Ó Bože, zbožný Bože, druhá na nápěv chorálu Pozdraven buď, dobrý Ježíši. Osou programu pak byla Fantazie G dur BWV 572. Drobná technická zaváhání si svatotomášský kantor ponechal až do závěrečné Toccaty a Fugy d moll BWV 565, jinak byl jeho výkon technicky svrchovaný. Většina koncertu, lze-li vůbec o koncertu hovořit, ovšem patřila posluchačsky náročnějším kompozicím, jejichž meditativní atmosféru ukončily až srdečné závěrečné ovace ve stoje, dílem patřící Johannu Sebastianu Bachovi v místě jeho působení, dílem Bachovu nástupci Jürgenu Wolfovi.

Hodnocení autora recenze: 85 %

Bachfest Leipzig 2014
Orgelkonzert
Jürgen Wolf (Nikolaikantor)
21. června 2014, 17 hod. Nikolaikirche Lipsko

program:
Johann Sebastian Bach:
– Toccata C dur BWV 564
– Partite diverse sopra O Gott, du frommer Gott BWV 767
– Fantasie G-dur BWV 572
– Toccata und Fuge F dur BWV 540
– Partite diverse sopra Sei gegrüsset, Jesu gütig BWV 768
– Toccata und Fuge d-moll 565
***

Když pašije, tak od Händla
Vztah Bachův a Händelův již několik století provokuje pozornost hudebních historiků a publicistů včetně těch nespekulativně seriózních. Festivalová dramaturgie sice tematickým středobodem letošního festivalu učinila dílo Bachova syna Carla Philippa Emanuela, kolem jehož kompozic kroužila a spirálovitě se od nich odvíjela i další nastudovaná díla, přesto došlo letos i na kompozice Bachova respektovaného konkurenta Georga Friedricha Händela, z jehož díla byly nastudovány takzvané Brockesovy pašije, jejichž opisem si knihovnu obohatil i sám velký Bach. Původně se měl nastudování v kostele sv. Mikuláše s rezidenčním souborem Tafelmusik Baroque Orchestra ujmout Christopher Hogwood, onemocnělého Hogwooda však více než zastoupil jeho krajan Paul Goodwin, dirigent sdělných uměřených gest a přesvědčivého dirigentského projevu.Půltřetí hodiny trvající dílo zaznělo ve spíše objektivním než afektově expresivním podání, decentní role orchestru s legendární Jeanne Lamon v úloze koncertního mistra však poskytla značný prostor ne zcela vyváženému ansámblu sólistů, zvláště co se té mužské poloviny týče. Dvojice sopránových partů byla svěřena Christine Landshamer (Dcera sionská) a Yeree Suh (Věřící duše): Zatímco korejská sopranistka měla navrch technikou a kovovou průrazností výborně školeného hlasu, Christine Landshamer, kterou jsem naposledy slyšel před pěti lety v Harnoncourtově nastudování Haydnovy opery Svět na Měsíci, vyzrála, její hlas se stal ženštějším a přes menší volumen vyváženým ve všech hlasových polohách. Německá mezzosopranistka Elvira Bill se zařadila k ostatním svělým mezzosopranistkám, které jsem během tří dnů v Lipsku slyšel – temný hlas spolehlivě znějící i v nižších polohách, výrazová expresivita, dokonalá deklamace. Po Gerhildě Romberger pro mě osobně další velký mezzosopránový objev německé provenience. Podobným překvapením pro mě bylo setkání s kontratenoristou Yosemehem Adjei, který si před školením u Kai Wessela nejprve svoje odehrál jako trumpetista Rozhlasového symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem. Příjemný hlas na pomezí altu a tenoru. Z dvojice tenoristů mě rozhodně zaujal spíše subtilní Julius Pfeifer (Petr), původně učitel hudby a zpěvu, než ve světě autentické provozovací praxe etablovaný Christoph Genz. Přiznám se, že nepatřím k jeho velkým ctitelům. V živých i zvukově konzervovaných setkáních v nahrávkách Kuijkenových mě nikdy nezaujal a bohužel na tom nic nezměnilo ani jeho lipské angažmá v roli Evangelisty. Vibrující hlas zatížený tremolem mi nepřinesl požitek jako hlasy jeho kolegů, zvláště těch oborových. Podobně tomu bylo i v případě dvou angažovaných basistů, nenápadnějšího Henryka Böhma a mladistvě sebevědomého Andrease Wolfa (Ježíš), jehož podiovému vystupování by svědčilo více pokory, jinak byl jeho výkon vynikající. Curyšskou pěveckou akademii k nastudování Händelových pašijí spolehlivě připravil Tim Brown. Setkání s Händelovými pašijemi, které i u nás nezaznívají tak často jako pašijová oratoria Bachova, bylo poučné, rušily jej jen vysoké teploty ve Svatomikulášském kostele, které si v obecenstvu vyžádaly zásah zdravotní služby. Jistého dopingu se mělo patrně dostat i účinkujícím, snad by jejich prezentace Händelova raného oratorního díla byla afektovanější a zaujatější. Paul Goodwin a jeho kolegové však toho večera nezklamali, i když ani nechytili za srdce či za svědomí.

Hodnocení autora recenze: 80 %

Bachfest Leipzig 2014
Passion
Dirigent: Paul Goodwin
Sbormistr: Tim Brown
Christoph Genz (Evangelist)
Andreas Wolf (Jesus)
Christina Landshamer (Tochter Zion)
Yeree Suh (Gläubige Seele)
Elvira Bill (Mezzosopran)
Yosemeh Adjei (Judas)
Julius Pfeifer (Petrus)
Henryk Böhm (Bariton)
Zürcher Sing-Akademie
Tafelmusik Baroque Orchestra
21. června 2014, 20 hod. Nikolaikirche Lipsko

program:
Georg Friedrich Händel: Der für die Sünde der Welt gemarterte und sterbende Jesus HWV 48 (Brockes-Passion)
***

Anděl, lékař a rockenroll v Haydnově Stvoření
Vozit Haydnova oratoria z Vídně do Lipska, města s nepřerušenou tradicí uvádění Bachova či Mendelssohnova oratorního a kantátového díla, je tak trochu jako nosit sovy do Atén. Když se však Haydnova oratoria ujme přední japonský specialista na starou hudbu, triáda skvělých britských pěvců, jedno z nejpřednějších německých symfonických těles a vynikající lipský rozhlasový sbor, vznikne opojná konstelace, která dává zapomenout na dříve slyšené, pánové Bělohlávek, Hrůša či Ortner (řazeno abecedně), které jsem v Haydnově Stvoření naposledy slyšel, prominou. Dramaturgové letošních Bachových slavností však akcentovali komunikativní roli hamburského Bacha Carla Philippa Emanuela coby prostředníka mezi pozdněbarokní a vídeňskou klasicistní tradicí, a tak nemohlo při dramaturgickém zájmu o intelektuální pozadí a duchovní ovzduší Carlovy tvorby a jeho zájmu o přírodní tematiku nedojít na vrcholnou kompozici hudebního osvícenství, v níž se Bůh stává inženýrem a andělé nebeskými občany. K nastudování Haydnova třídílného oratoria Stvoření v německém jazyce na text biblický a Gottfrieda van Swietena byl tentokrát přizván Masaaki Suzuki, který od roku 1990 stojí v čele stále respektovanějšího a renomovanějšího souboru Bach Collegium Japan. Nepamatuji se, kdy jsem naposledy o nějakém Suzukiho dirigentském kolegovi napsal, že je charismatický, Suzuki však bezesporu charismatickým dirigentem je, zvláště když jej posluchač detailně pozoruje při jeho vnitřním zápasu mezi nespoutanou vášní a živelností a absolutní kázní.Očekával jsem velmi transparentní zacházení s nástrojovými skupinami účinkujícího Orchestru lipského Gewandhausu, když se však k absolutně nonvibratové hře připojily i rovně hrající klarinety, zastesklo se mi kacířsky po zvuku dobových nástrojů. Suzukiho transparentní interpretace však učinila partituru ještě sdělnější, a dokonce poskytla prostor i všem těm trubkovým fanfárkám, běžně s moderním instrumentářem zanikajícím (smyčcové nástroje byly obsazeny v poměru 8 : 8 : 6 : 4 : 3, dřevěné a žesťové nástroje až na kontrafagot a tři pozouny po dvou). Vynikající oporou byl i místní Rozhlasový sbor Středoněmeckého rozhlasu, připravený sbormistrem Philippem Ahmannem a vedený k vzorové deklamaci (kratičká „lass“ nebo „denn“). K hvězdnému nadstandardu však Suzukiho nastudování povyšovala trojice britských sólistů. Sopranistka Carolyn Sampson má vzezření anděla, andělský hlas a Anděla také v Haydnově oratoriu ztvárnila. Ve vstupní sopránové árii sice nedostala kvůli Masaakiho sklonu k hybným tempům příležitost k okamžité prezentaci hlasových dispozic, v následující árii prvního dílu Nun beugt die Flur das frische Grün však okamžitě zaujala, nemluvě o hře s trylky ve vstupní árii druhého dílu Auf starkem Fittiche schwingt sich der Adler stolz, kdy ji oduševněle doplňovala první flétnistka. S cambridgským rodákem s rockenrollovou minulostí Christopherem Purvesem jsem se živě setkal poprvé, pozornost si ovšem ihned získal až tenor-barytonovými výškami, znělou střední polohou a bezchybnými profundními hloubkami. Témbrově se vzácně doplňoval se sopranistkou Sampson a užíval si zvukomalebné pasáže svého partu, hlavně když mohl prodloužit vzorové rrr („schrecklich rollten die Donner, kriechendes Gewürm, vor Freude brüllend“ a další) a imitovat z mořských hlubin se valícího Leviathana. Nevěřím sice v reinkarnaci, chtěl bych však mít v příštím životě hlas britského tenoristy Jamese Gilchrista, kterého jsem léta živě neslyšel a připomínám si jej často jen poslechem jeho bachovských nebo händelovských snímků. Vzorová dikce, bezproblémová německá výslovnost bez akcentu, krásně znělý hlas – kam se hrabou jeho konkurenti, které jsem na festivalu slyšel. Nepotřeboval ani árii, vystačil si s recitativem, aby se publiku podlamovala kolena. Doufám, že MUDr. Gilchrist není studovaný alergolog, jinak bych coby alergik do spirometru v jeho ordinaci sotva něco nadýchal, tak se mi zastavoval dech při jeho árii Mit Würd‘ und Hoheit angetan (druhý díl) nebo recitativech v prvním dílu (In vollem Glanze steiget jetzt die Sonne strahlend auf). Všem pak kraloval charismatický Suzuki, který hnal dílo tempově kupředu, sbory gradoval až v orgiastických vrcholech (Stimmt an die Saiten) a přece jen nakonec publikum odměnil příjemně pomalým duetem Adama a Evy v závěru třetího dílu. Desetiminutový závěrečný potlesk ve stoje byl stvrzením, že na toto provedení Haydnova Stvoření lipské publikum dlouho nezapomene.

Hodnocení autora recenze: 100 %

Bachfest Leipzig 2014
Grosses Concert
Dirigent: Masaaki Suzuki
Sbormistr: Philipp Ahmann
Carolyn Sampson (soprán)
James Gilchrist (tenor)
Christopher Purves (bas)
MDR Rundfunkchor
22. června 2014, 11 hod. Gewandhaus Lipsko

program:
Franz Joseph Haydn: Die Schöpfung Hob. XXI:2
***

Kiss me, baby
Netušil jsem, že se mi až v Lipsku, v podstatě s generačním zpožděním a na veřejnosti v přítomnosti několika stovek posluchačů dostane odpoledního školení o líbání a polibcích (22. června 2014). Právě metamorfózám líbání a polibků byl totiž věnován hodinový recitál německé sopranistky Dorothee Mields, již přes deset let členky nejužšího týmu bachovských projektů Philippa Herrewegheho, která si ke spolupráci na hodinovém recitálu přizvala neméně známou německou hráčku na klávesové nástroje Christine Schornsheim. Zatímco české publikum se často a rádo honí za aktuálními i vyčpělými operními hvězdami a jejich gala z operních a operetních prskavek a „vypalovaček“, v Lipsku vyprodalo několik set posluchačů Slavnostní sál Staré lipské radnice, aby naslouchalo delikátnímu programu německé hvězdy takzvané autentické scény, a to za křehkého zvukového doprovodu dobového klávesového nástroje (Hammerflügel, 1780–1790), transportovaného do Lipska jen kvůli tomuto koncertu a stručně před recitálem představeného jeho sympatickým restaurátorem. Líbání je dnes spíše technikou, nikoli uměním, a děti a pubescenti se mu teoreticky vzdělávají nejpozději v rámci sexuální výchovy. Dorothee Mields o líbání a polibcích cudně zpívala s ostychem dávno minulých staletí, kdy se dívky a ženy rděly za odhalený nárt. Až do třinácté řady, kam mě festivaloví organizátoři usadili, bylo vidět, jak jsou jí některé texty delikátní, a svým ostychem si publikum okamžitě naklonila a nakonec získala, takže se aplaudovalo hned po třetí písni, textově nebývale aktuální, v níž se zpívalo o exotičnosti mužů, kteří po svatbě zahrnují polibky manželky i ve věku odkvétajících růží, a ženách, které po smrti manželů šetří polibky i v případě druhého sňatku: „Jsou jako fénix, který se vznítí; jen škoda, že jej tak zřídka viděti,“ zpívala Dorothee Mields v písni na text básně Johanna Adolfa Schlegela.Rděním růžová líčka však po písních o milostných polibcích vystřídaly rozpaky z pijáckých písní, v nichž se lok vína šmahem zamění za polibek milé, a nakonec vážnost spjatá s polibky smrti, ať již z úst Jidášových, nebo smrtelného poháru Sokratova. Odpoledne však nakonec vrcholilo rozpustile bukolickými písněmi se subtextem pastýřské erotiky a zakončeno bylo dvěma písněmi, brnkajícími na nacionální a regionálně-patriotickou strunu, v nichž se o prvenství svářely saská Helena s Helenou z Falcké marky. Smekám před vokálním uměním a interpretačními schopnostmi Dorothee Mields: až na zúženou horní polohu je její stále více dívčí než ženský hlas plný půvabů a prosté sdělnosti, tak ideální pro interpretaci rozsáhlého písňového díla Carla Philippa Emanuela Bacha, který dramaturgicky ovládnul celé odpoledne. Smekám před technickými dispozicemi a barevnou představivostí Christine Schornsheim, která oživila starý nástroj, nalezený na půdě kdesi v jižním Německu i s původní kvitancí, a Slavnostní sál Staré lipské radnice přinutila naslouchat a publikum hluboce mlčet. Sólově se představila alespoň v Rondu E dur Wq 57 č. 1 a Fantazii Es dur Wq 58 č. 6, jimž Dorothee Mields s kolegiálním zájmem naslouchala na pódiu, nikoli skryta a odpočívající v zákulisí. Kéž by české publikum v tomto dramaturgicky objevném repertoáru dámy Mields a Schornsheim brzy poznalo a ocenilo. Sály zející prázdnotou při pěveckých recitálech skutečných mistrů písňového repertoáru však u nás zatím příliš náročnějšímu písňovému repertoáru nepřejí.

Hodnocení autora recenze: 95 %

Bachfest Leipzig 2014
C. P. E. Bach: Über das Küssen
Dorothee Mields (soprán)
Christine Schornsheim (Hammerflügel)
22. června 2014, 15 hod. Altes Rathaus Lipsko

program:
– Carl Philipp Emanuel Bach: Phyllis Wq 202/C č. 2, Die verliebte Verzweiflung Wq 199/12, Bevelise und Lysidor Wq 200/7, Mittel, freundlich zu werden Wq 200/16, An die Liebe Wq 202/C č. 3, Die Küsse Wq 199/4, Die Schlummernde Wq 202/G č. 1, Trinklied Wq 200/13, An den Schlaf Wq 200/11
– Carl Philipp Emanuel Bach: Rondo E dur Wq 57/1, Fantasie Es dur Wq 58/6
– Carl Philipp Emanuel Bach: Vom Leiden des Erlösers Wq 202/C č. 5, Passionslied Wq 202/C č. 13, Auf die Auferstehung des Erlösers Wq 202/C č. 8, Fantasie c moll Wq 63 č. 6/3 (Monolog des Sokrates)
– Carl Philipp Emanuel Bach: Die Grazien Wq 200/22, Klagen der Schäferin Wq 202/C č. 6, Lied Wq 202/C č. 1, Die märkische Helene Wq 199/14, Die sächsische Helene Wq 199/1
***

Závěrečná „retro“ lekce z Amsterdamu
K závěrečnému koncertu v kostele sv. Tomáše byl v neděli 22. června 2014 pozván Bachův holandský velekněz Ton Koopman, který k provedení Bachovy vokálně-orchestrální sumy, Mše h moll BWV 232, přicestoval se svými soubory Amsterdamským barokním orchestrem (1979) a Amsterdamským barokním sborem (1992), připraveným sbormistrem Frankem Markowitschem. Pro mě osobně bylo setkání s Koopmanem a jeho soubory příjemným setkáním s klasikou bez extravagancí Koopmanových mladších kolegů a jejich souborů včetně těch českých. Jelikož byl orchestr umístěn na kůru Svatotomášského kostela a moje maličkost byla festivalovými pořadateli usazena na opačnou stranu chrámové lodi do transeptu před oltářním prostorem, nemohu nastudování posuzovat detailně, protože sólové nástroje zanikaly v dlouhém dozvuku chrámového prostoru. (Maně jsem myslel na Joshuu Rifkina a jeho představu minimalistického obsazení Bachových oratorií a kantát, která by byla podle mého názoru v Bachově působišti u svatého Tomáše nerealizovatelná, na rozdíl od dvorských kostelů v Köthenu či Výmaru.) Rozhodně mě uspokojila Koopmanova tempodramaturgická koncepce, respektující akustické dispozice Svatotomášského kostela – dirigentova tempa byla uměřená, přesto kontrastní (briskní přechod mezi Crucifixus a Et resurrexit). Žádné ze zvolených temp nebylo extrémní a nebránilo pečlivé deklamaci, ani posluchačské recepci v chrámové akustice. Přestože jsem měl v paměti dopolední dokonalé obsazení sólového tercetu v Haydnově Stvoření, nechal jsem se s ctiteli Koopmanem či Savallem unášet omamným kouzlem tmavého sopránu kubánské sopranistky Yetzabel Arias Fernandez, který měl barvu až mezzosopránovou. Vynikajícím způsobem byl obsazen altový part kontratenoristou Maartenem Engeltjesem, jehož závěrečné Agnus Dei tlačilo posluchače do sedadel. Disponuje příjemně znějícím, ve všech polohách vyrovnaným a vzácně nosným hlasem, který neměl problém s choulostivou akustikou.Tenorový part byl svěřen spolehlivému, ale nikterak ojedinělému Tilmanu Lichdimu, a setkání s basistou Klausem Mertensem, suverénně zvládajícím basový part v Quoniam tu solus sanctus (Gloria) nebo Et in Spiritum sanctum (Credo), bylo oním setkáním s přetrvávající kvalitou holandsko-belgických souborů staré hudby, nezaměnitelných s ostrovními nebo jinými kontinentálními soubory témbrově i interpretačně, a to přes všechnu tak obvyklou personální propojenost (houslista Joseph Tan si zahrál v sobotu v kanadském ansámblu Tafelmusik Baroque Orchestra i v neděli v holandském orchestru dobových nástrojů Amsterdam Baroque Orchestra). Publikum odměnilo u svatého Tomáše s Bachovým hrobem zasypaným květinami účinkující vřelým a uznalým potleskem. Uvidíme, jak se s tímtéž Bachovým veledílem za rok popasuje Collegium 1704 a Collegium vocale 1704 Václava Lukse.

Hodnocení autora recenze: 90 %

Bachfest Leipzig 2014
Abschlusskonzert
Dirigent: Ton Koopman
Sbormistr: Frank Markowitsch
Yetzabel Arias Fernandez (soprán)
Maarten Engeltjes (kontratenor)
Tilman Lichdi (tenor)
Klaus Mertens (bas)
Amsterdam Baroque Orchestra & Choir
22. Června 2014, 18 hod. Thomaskirche Lipsko

program:
Johann Sebastian Bach: Messe h moll BWV 232

www.bachfestleipzig.de

Foto Bach-Archiv Leipzig/Gert Mothes, Petr Dyrc, archiv, Arne Hyckenberg