Nikdy jsem nepokládala Janáčkovu Bystroušku, tu operu plnou roztomilých zvířátek, kam chodíme nejčastěji s dětmi, za námět, který by mohl skýtat milostné či dokonce erotické významy. Samozřejmě – liška se zamiluje do svého Zlatohřbítka a vyvedou mladé, ale jinak ve většině inscenací převládá spíš přírodní lyrika, rozšafní venkované a karnevalový zástup masek zpodobňujících různé obyvatele lesa s dětskými hlásky. 
Nová inscenace Příhod lišky Bystroušky v Národním divadle (premiéra 20. března) se vydala jiným směrem: životní a milostné příběhy u lidí i u zvířecích hrdinů se navzájem proplétají do podoby jednoho velkého milostného románu. Hodně to ovlivnila režie Ondřeje Havelky, který vložil milostný podtext i do scén dosud neutrálních. Například Revírník na začátku prvního jednání neodpočívá v lese jako výšlapem udýchaný strejda, ale jako milenec Terynky, se kterou se zde tajně schází. Tento nový příběh má pak logické pokračování v žárlivém střetu s pytlákem Haraštou, který se odhalí jako další nápadník Terynky. A ještě více to posílí rozdíl mezi revírníkem mladým a bujarým (na začátku) a stárnoucím, filozofujícím v závěru opery.
Velmi intimně zde působí vyznání Faráře ze staré lásky (Jiří Sulženko, rovněž v roli Jezevce), které zpívá přímo v první řadě hlediště divákům a ukazuje jim dívčinu fotku, již dodnes nosí u sebe. Scéna námluv Zlatohřbítka s Bystrouškou, její svůdný tanec u tyče a jeho radostné vrtění ocáskem je kapitola sama o sobě.
Podobnost zvířecího a lidského světa umocňují kostýmy Kateřiny Štefkové, dopřávají zvířecím protagonistům velmi elegantní oblečky podle módy z počátku dvacátého století. O mnoho případněji pak vyznívají jejich společenské, i když trochu naivní dialogy o moderní ženě, samostatném bydlení v noře nebo o genderově nerovném postavení slepic vůči nadřazenému kohoutovi. Musím říct, že se publikum opravdu upřímně těmito replikami bavilo, možná i proto, že text běžel na titulkovacím zařízení, a tak bylo možné všemu dobře porozumět.
Roli Revírníka na první premiéře ztvárnil výtečný Svatopluk Sem, tomu srozumitelnost nechyběla, bylo potěšením poslouchat jeho zvučný baryton, bezchybně intonující a plný citu. Půvabnou dvojici Bystrouška – Zlatohřbítek vytvořily Lenka Máčiková a Michaela Kapustová, barvou hlasu si byly neuvěřitelně podobné a vyrovnané. Lenka Máčiková podala obdivuhodný výkon, její energie dávala impulz celému představení. Komicky dojemný byl Jaroslav Březina jako Rechtor (a Komár), zvláště ve scéně, kdy se podnapilý vrací lesem, zem se pod ním houpá (výtečné nápady scénografa Martina Černého) a Bystrouška se mu zjevuje v podobě zbožňované Terynky. Tuto němou a polonahou roli všemi žádané dívky ztvárnila Malvína Pachtová. Dále se v první premiéře objevili Jiří Brückler (Harašta), Jitka Svobodová (Revírníková, Sova), Jana Sýkorová (pes Lapák), Jan Markvart (hostinský Pásek), Lenka Šmídová (Pásková).+++
===Hudební nastudování bylo svěřeno do rukou dirigenta Roberta Jindry, což je v poslední době značná deviza Národního divadla a záruka slušného výkonu divadelního orchestru. (Nic se nekazilo, byla zde hezká místa, například vzorná pasáž lesních rohů.) Ze začátku mi jejich hra připadala trochu nenápadná, ale postupně se prohlubovala vřelost a větší impulzivnost výrazu, u Janáčkovy hudby naprosto nezbytná.
Scénograf Martin Černý vytvořil moderní, vzhledově jednoduchou, ale co do funkčnosti docela „vychytanou“ scénu. Na třech menších točnách uprostřed pódia, které se umí pohybovat a viklat různými směry, se vytváří dojem divokého terénu lesa s klátícími se stromy, s množstvím dolíků, doupat a skrýší. Jednoduchým tahem lanek se pak ze země zvednou kulisy hospody nebo hájovny, podobně jako listy leporela, a není potřeba dlouhých proměn a stěhování.
O kostýmech zde již byla řeč, ale ráda bych zmínila invenci některých dalších masek: například moc hezky vyřešili inscenátoři řádění lišky mezi slepicemi a jejich velká bílá těla s utrženými hlavičkami. Myslím, že dětští diváci to přežijí a dospělí se dost dobře bavili. Ze stejných důvodů, kvůli legraci, sklízel velké sympatie publika jakýsi ošklivý brouk, snad chroust (?) s tenisovými pálkami místo krovek. Premiéra se vyvedla a věřím, že toto vtipné, hravé a sentimentalitou nezatížené představení bude diváky těšit v mnoha reprízách.
Hodnocení autorky recenze: 80 %
Leoš Janáček:
Příhody lišky Bystroušky
Hudební nastudování: Robert Jindra
Dirigent: Robert Jindra (alt. Zbyněk Müller)
Režie: Ondřej Havelka
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Kateřina Štefková
Choreografie: Jana Hanušová
Sbormistr: Martin Buchta
Sbormistr Kühnova dětského sboru: Jiří Chvála
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr Národního divadla
Sbor Národního divadla
Kühnův dětský sbor
Balet Opery Národního divadla
Premiéra 20. března 2014 Národní divadlo Praha
Bystrouška – Lenka Máčiková (alt. Alžběta Poláčková)
Lišák – Michaela Kapustová (alt. Kateřina Jalovcová)
Revírník – Svatopluk Sem (alt. Jakub Kettner)
Rechtor / Komár – Jaroslav Březina (alt. Jan Vacík)
Farář / Jezevec – Jiří Sulženko (alt. Luděk Vele)
Lapák – Jana Sýkorová (alt. Václava Krejčí Housková)
Revírníková / Sova – Jitka Svobodová (alt. Jitka Burgetová)
Kohout / Sojka – Sylva Čmugrová (alt. Jana Horáková Levicová)
Chocholka – Michaela Šrůmová (alt. Olessia Baranová)
Pásková / Datel – Lenka Šmídová (alt. Yvona Škvárová)
Harašta – Jiří Brückler (alt. Jiří Hájek)
Pásek – Jan Markvart (alt. Vladimír Doležal)
Foto Hana Smejkalová
