Tiburtina a kouzlo Apokalypsy

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Rozhovor s Barborou Sojkovou 

Pokud se v těchto týdnech potkáte s uměleckou vedoucí souboru Tiburtina Ensemble, není možné se jí nezeptat na nahrávku, o níž se nyní hodně mluví. Nové CD s názvem Apokalypsis se totiž dostalo až do nejužší nominace na žánrovou cenu Anděl 2014.

Tiburtina má za sebou pět let systematické práce, během nichž uvedla více než deset vlastních originálních projektů a také vydala své první CD (Flos inter spinasKvítí mezi trny). Širší posluchačská obec se o souboru přesto dozvídá až nyní, díky poněkud netradičnímu spojení ženského chorálu v podání Tiburtiny a jazzové improvizace tria Davida Dorůžky.

Při našem rozhovoru ale nebyla řeč jen o Tiburtině a Apokalypse.
Báro, kdy jste si naposledy nechala věštit?

Věštit? To snad nikdy… I když, vlastně jednou ano. Chodila jsem ještě na gymnázium, takže to muselo být téměř před patnácti lety. Tehdy jsem neodolala výzvě v zábavné relaci na jednom soukromém rádiu a zavolala do vysílání. Řekli mi, že budu slavná a úspěšná, dost mě to pobavilo. Čekám, kdy to opravdu přijde! (smích)

V první otázce samozřejmě narážím na souvislost s římskou věštkyní, podle které se jmenuje váš soubor. Jak ten název vznikl?

Když jsme přemýšlely o tom, jak se náš soubor bude jmenovat, četla jsem právě román Neboť jsem nemocná láskou o Hildegardě z Bingenu od německé spisovatelky Barbary Beuysové. Hildegarda byla fascinující osobnost, která se ve svém díle často odvolávala na jakousi Sibyllu Tiburtinu, jednu z antických věštkyň. Její proroctví byla ve středověku velmi aktuální a Hildegarda se s nimi ztotožňovala. Při debatě nad novým názvem souboru jsme prošly jmenný rejstřík na konci knihy a při pohledu na jméno Tiburtina nás hned napadlo, že to je docela pěkné, takové řízné jméno pro vokální ansámbl. A protože mystický rozměr jména v podobě jeho nositelky nás v rozhodování ještě podpořil, shodly jsme se na něm hned a název byl na světě.

Není škoda, že se jakási mediální hráz kolem vás více prolomila až netradičním programem na pomezí žánrů, který chorál obohacuje o jazzovou improvizaci?

Není to tak, že by se o nás předtím vůbec nevědělo, ale je pravda, že nás znal možná jen omezený okruh lidí. Máme své posluchače v Belgii a v Holandsku, kam jezdíme hodně koncertovat. Zvýšený mediální zájem se pochopitelně objevil tehdy, když došlo ke spojení Tiburtiny se slavným jménem. David Dorůžka je ale nejen známá osobnost, ale zároveň i vynikající muzikant – výrazná osobnost současného jazzu – a především skvělý člověk. Možná je ale prostě ten projekt natolik zajímavý, že opravdu oslovil větší okruh lidí, než u kterého bych to předpokládala. Což rozhodně není na škodu!

Spojení jazzu, který bývá z větší části na improvizaci založen, a chorálu, v němž, jak předpokládám, se moc improvizovat nedá, je rozhodně zajímavé…

U chorálu samozřejmě ctíme zápis, ale podle nálady a charakteru skladby můžeme improvizovat s tempem. Přestože se řídím sanktgallenskou notací, která délky jednotlivých not dost přísně určuje, nedržím se jí za každou cenu. Pokud mi něco hudebně nesedí, nechám se vést vlastním hudebním cítěním. Můžeme improvizovat i s barvami hlasů nebo s proměnami v obsazení.

To, co instrumentalisté do našeho společného projektu přinášejí, lze asi těžko označit za jazz, spíše snad za detailně promyšlenou soudobou hudbu, prokomponovanou ne ve smyslu zápisu, ale v tom, že jejich improvizace mají svůj řád. Byla jsem překvapená, když muzikanti při poslechu natočeného materiálu tvrdili, že na některých místech je „málo motivické práce!“ Teprve tehdy jsem pochopila, jak mám zkreslené představy o tom, v čem jejich práce spočívá. O své improvizaci a o její podobě mají dopředu zcela jasnou představu.

Vyplývá jejich improvizace vždycky z daného chorálního tématu?

Jen minimálně. Pokud si dobře vzpomínám, David použil jako základ pro jednu z kratších improvizací hlavní motiv ze sekvence Dies irae. Ale v zásadě není jejich hudební vklad uchopením a rozvinutím chorálního motivu. Improvizují spíš na určené biblické téma, na příběh Apokalypsy, tedy Zjevení svatého Jana, který jsme zvolili jako hlavní téma projektu.

O tom, že na Zvíkově byla velká zima a že se zvukaři potýkali s výrazně rušivými projevy orkánu Xaver, se píše asi v každém článku, který jsem po vydání nového CD četl. Stane se, že člověk v takových chvílích více přemýšlí o samotném textu Janova biblického zjevení, o smyslu některých jeho částí?

Ono to v dané situaci ani jinak nejde, bez toho by projekt nemohl vzniknout. Příběh Apokalypsy je sám o sobě neuvěřitelně silný a působení přírodních sil při natáčení jeho hloubku ještě umocnilo. Natáčení Apokalypsis rozhodně patří k mým nejsilnějším hudebním zážitkům vůbec. Na Zvíkově jsem chtěla točit už naši první desku, ale tehdy to nebylo možné. Tentokrát to vyšlo především zásluhou naší skvělé manažerky Kateřiny Máčel Děkanové, která vyjednala vše potřebné a dokázala přesvědčit i pana Kadlčáka – zvíkovského kastelána. Zvíkov má neuvěřitelně pozitivní energii a atmosféru, která byla ještě umocněna ve spojení s velkou zimou, prvním sněhem a silným větrem. Na jednu z večerních frekvencí natáčení jsme na hradě zůstali jen v malém obsazení, chtěli jsme točit sólové části. Když začaly do oken bouchat větve stromů, které hrad obklopují, přepadla mě menší panika z toho, že v takových podmínkách nemůžeme nic natočit a že je vše ztracené. Potom nám ale došlo, že tohle všechno se naopak může stát přirozenou součástí právě vznikající desky. I na finální nahrávce jsou občas slyšet silné, autentické poryvy větru, mám husí kůži, když to poslouchám.

Na Zvíkově se nahrávalo 5. a 6. prosince 2013, tedy na Mikuláše. Vypadá to, že anděl a Mikuláš zůstali doma a venku se jen „čerti ženili“…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat