Když jsem včera pozdě odpoledne pozoroval z okna zlověstná mračna a od silného deště mě dělila jen tenká okenní tabulka, přičiněním jakési intuice jsem si vzpomněl na jednu z nejlepších kontraaltistek dvacátého století, montrealskou rodačku Maureen Forrester, která by letos v červenci oslavila kulaté jubileum, osmdesáté narozeniny. Netušil jsem však, že ve stejnou dobu, kolem půl sedmé večerní, zemřela o 600 kilometrů dál, v torontské nemocnici, na následky Alzheimerovy nemoci.
Maureen Kathleen Stewart Forrester se narodila 25. července 1930 v rodině skotského truhláře Thomase Forrestera a jeho irské manželky May Arnoldové se čtyřmi dětmi. Vyrůstala v chudé části na východě Montrealu. Už jako dítě zpívala v místních kostelních a také rozhlasových sborech. Protože většina učitelů byla povolána do války v Evropě, Maureen zanechala školy a od třinácti let pracovala jako sekretářka u telefonní firmy Bell. Rodina totiž nutně potřebovala peníze na živobytí.
Když se starší bratr vrátil po válce domů, přesvědčil Maureen, aby se začala učit zpívat. Její první recitál se konal v roce 1953 za klavírního doprovodu Johna Newmarka. Tak začala jejich dlouholetá spolupráce. Záhy následoval debut s orchestrem v Beethovenově 9.symfonii s Montreal Symphony Orchestra s dirigentem Otto Klempererem. V roce 1956 Meureen pozval dirigent Bruno Walter do New Yorku k provedení Mahlerovy 2.symfonie Vzkříšení. Walter přitom studoval u samotného Mahlera, a tak s interpratací jeho vokálních děl mohl Maureen Forrester zvlášť výrazně pomoci.
Repertoár Maureen Forrester zahrnoval až do sedmdesátých let minulého století především barokní hudbu (Händel, Bach, Scarlatti) a také písně (Brahms, Mahler, Strauss), v nichž excelovala jako málokdo. Často je porovnávána s další přední, předčasně zesnulou britskou kontraaltistkou Kathleen Ferrier (1912-1953). Maureen Forrester byla známa svojí obrovskou vitalitou. Kromě už zmíněných dirigentů spolupracovala také s Johnem Barbirollim, Leonardem Bernsteinem, Pablo Casalsem, Herbertem von Karajanem, Jamesem Levinem, Seiji Ozawou a mnoha dalšími veličinami
Z operních partů Maureen Forrester připomeňme alespoň ty stěžejní: Cornelii z Händelova Giulia Cesara, Gluckova Orfea, Ulriku z Verdiho Maškarního plesu, Erdu z Wagnerova Zlata Rýna (s touto rolí debutovala v roce 1975 v MET) či Hraběnku z Čajkovského Pikové dámy (debut v La Scale v roce 1990). Především návštěvníci kanadských operních domů v Torontu, Vancouveru, Montrealu, Quebecu a Edmontonu poznali Maureen Forrester v mnoha dalších významných rolích. V osmdesátých letech zabrousila i do lehčího repertoáru Gilberta & Sullivana, když se představila v operetách Iolanthe a Mikado.
Maureen Forrester byla proslulá jako šampionka kanadské hudby a kanadských zpěváků a ve volném čase (pokud se to tak dá říci) se věnovala administrativě kulturní instituce Canada Council (1983-1988). Během své kariéry získala téměř 30 čestných doktorátů, Řád Kanady (1967) a řadu dalších významných ocenění. Sporadicky dávala mistrovské kursy a s uznáním sledovala své krajanky – následovnice v oboru kontralt, jako je třeba Marie-Nicole Lemieux (1975).
Od roku 1957 byla Maureen Forrester provdána za torontského houslistu a dirigenta Eugena Kashe. Vychovali spolu pět dětí. Manželství ale skončilo rozvodem v roce 1974. Náročné koncerty po celém světě na tom jistě měly svůj podíl. Poslední léta života Maureen Forrester nebyla nejšťastnější. Trpěla finanční tísní (jak příznačné pro řadu operních umělců) a také Alzheimerovou nemocí. Ačkoli si to již nebyla schopna uvědomit, za pár týdnů by se dožila osmdesátky. Au revoir, Maureen!
