Rozporuplná Popelka G.Rossiniho v Brně

Aby si mohl divák z představení odnést více než hrstku dojmů, je třeba dílo inscenovat tak, aby publikum mohlo nahlédnou věcem pod kůži, a to bez nutnosti zakoupit návod k použití. Někteří spisovatelé dětské literatury označují symbolismus a hledání hlubšího smyslu v příbězích o konfliktu dobra a zla za překonaný přístup. Pokud se takto přistupuje i k tradiční pohádce, pak se velice často dostavují pocity odporu, protože původní předloha byla do jisté míry zmasakrována. Podobné reakce zněly chodbami i hledištěm divadla při nedělní repríze.

Režisér inscenace a současně umělecký šéf brněnské opery Rocc v rozhovoru, který si v plném znění můžete přečíst zde, sliboval zcela nový pohled na Rossiniho dvouaktové dílo. Plánovány byly pouze hudební škrty, nikoliv zásahy do libreta. Shrnu-li klíčové nápady, pak by jeho Popelka měla být příběhem, který se ponese v duchu motoričnosti a vynálezů, marionetního divadla a pop-artu, současné estetiky a nově vytvořených symbolů, ale zároveň zůstane pohádkou.
Autorem režie a scény je Rocc, který se společně s Vendulou Johnovou podílel i na tvorbě kostýmů. Hned na úvod si pokládám otázku, proč tato inscenace není uváděna v Janáčkově divadle, kam by se barvami a tvary hýřící divadlo hodilo mnohem více. V duchu diskotékových pohybů devadesátých let se nese také choreografie Štefana Capka. Nemohu se ubránit dojmu, že pěvci oblečení do pestrobarevných kostýmů na hranici kýče vypadají jako Teletubbies. Sbor naopak připomínal Men in Black. Není tomu tak dlouho, co Klicperovo divadlo v Hradci Králové uvedlo Shakespearova Macbetha ve velmi nevydařené a brzy stažené inscenaci, která si vytvořila paralelu Macbeth – McDonald. Macbeth zde byl šéfem podnikové filiálky. Nápadně podobná paralela byla vytvořena i zde. Don Magnifico – Macbeth.

Jak je patrné již z fotografií, scéně dominují prádelní šňůry s kolíčky, kulisa připomínající trávník a místo scénického dekoru zadní části jeviště vévodí projekce. Pochopil vůbec někdo, proč se na ní kromě neoriginální oblohy s mraky a reklamy na McDonald´s objevuje tapeta akvarijních rybiček? Zobrazují se také motivy nechvalně známe fastfoodové společnosti a také Don Magnifico je oblečen ve stejném stylu zahrnujícím červenou kšiltovku a bačkory s logem společnosti. S těmito motivy se bohužel dále nepracuje, a tak divák neví, jak je uchopit, takže mohou dokonce vyznít jako reklama.
Šokující jsou také některé rekvizity. Elektrická žehlička v rukou Popelky nepřekvapí. (Pamatujete si ještě, jak brilantně s ní zacházela Natalie Dessay v Metropolitní opeře jako Marie ve Dceři pluku?) Na chvíli ji odloží, aby do rukou vzala strunovou sekačku, se kterou naučí zacházet Dona Ramira, a tak láska vzplane během lekce zacházení se zahradní technikou.

Velice zvláštní bylo také režisérovo pojetí postav. Příběh sice popisuje trnitou životní cestu samotné Popelky, ale brněnská inscenace je spíše příběhem Dandiniho, úplatného hlupáka v převleku. Úplatný je také Alidoro, dle libreta moudrý rádce Dona Ramira. Téměř celé představení se povaluje po forbíně v oblečení mnicha či spíše bezdomovce a zabývá se svým porcelánovým trpaslíkem. Jeho žák, tedy Don Ramiro, musí za každou radu draze zaplatit také jemu. Ačkoliv režisér v rozhovoru uvedl, že libreto zůstalo zcela nezměněno, k jedné nevkusné změně přeci jen došlo. Stejně jako Macbethovi v již zmíněné hradecké inscenaci byla křečovitě připsána slova jako kečup a hořčice, dostal v Brně stejným způsobem Alidoro přidáno slovo trpaslico, které navíc v italštině vůbec neexistuje.
Dalším otazníkem je samotný závěr, který se odehrává na forbíně před zataženou oponou a při plně osvětleném sále. Je to snad proto, aby účinkující mohli ve tvářích většiny diváků číst rozhořčení nad představením, ve kterém marně hledali logiku a našli jen výkřiky do tmy? To by byla škoda, protože pěvecké výkony nebyly toho večera vůbec špatné.

O hvězdnou příčku se spravedlivě dělí Michaela Kapustová v roli Popelky a Otokar Klein jako Don Ramiro. Režijně utiskovaná Michaela Kapustová se do hudebního kouta rozhodně poslat nenechala. Znělým mezzosopránem Popelčin květnatý part zvládla bez obtíží stejně jako Otokar Klein, jemuž výšky ani koloratury nečiní žádné problémy. Jako by zpíval o oktávu níž. Jiří Sulženko alias Don Magnifico-McDonald v inscenaci Popelky dokazuje, že si s komickým rossiniovským partem poradí stejně dobře jako s dramatickým pucciniovským protipólem. Role sluhy Dandiniho se Jakub Tolaš chopil velmi dravým způsobem, ale skladatelovy hbité koloratury jsou spíše mimo jeho obor. Clorinda a Tisbe v podání Andrey Priechodské a Jany Wallingerové byly pěvecky dobré. Herecky to byly prostoduché kokety, které ve svých kostýmech vypadaly jako umělé květiny či jako již zmínění Teletubbies. Jan Šťáva v roli Alidora podal velmi dobrý výkon. Sbor i orchestr pod taktovkou Jakuba Kleckera zněly dobře až na předehru, která by mohla být podána lehčeji. V ansámblových scénách orchestr zbytečně překrýval sólisty, což se k Rossinimu vůbec nehodí.
Jak se tedy k brněnské inscenaci Popelky postavit? Nabízí se možnost zapomenout na všechno složité a vnímat ji jako tříhodinovou show plnou barev, tvarů, pohybu a zábavy. Na řadu přichází také druhá možnost, a to přiznat si, že představení je nepřínosné a rozporuplné. Bylo by vůbec vhodné na takové divadlo vzít děti, které bývají velmi všímavé a mají vždy velkou spoustu záludných otázek? Dokázali bychom na jejich otázky v případě této Popelky odpovědět? Raději se neptejme vůbec, abychom marně nehledali to, co najít nelze.

Gioacchino Rossini:
Popelka
(La Cenerentola)
Dirigent: Jakub Klecker
Režie a scéna: Rocc
Kostýmy: Rocc, Vendula Johnová
Pohybová spolupráce: Štefan Capko
Sbormistr: Pavel Koňárek
Orchestr a sbor Janáčkovy opery
Premiéra 21.5.2010 v Mahenově divadle v Brně
(Psáno z reprízy 6.června 2010)
Don Ramiro – Otokar Klein
Dandini – Jakub Tolaš
Don Magnifico – Jiří Sulženko
Clorinda – Andrea Priechodská
Tisbe – Jana Wallingerová
Angelina – Michaela Kapustová
Alidoro – Jan Šťáva

www.ndbrno.cz

foto ND Brno